Koaliční rada vlády ANO, Motoristů sobě a SPD se Svobodnými, PRO a Trikolorou se shodla na zrušení veřejnoprávních poplatků za Českou televizi a Český rozhlas. Krok, který je v souladu s dřívějšími ostrými útoky vládních politiků včetně premiéra Andreje Babiše (ANO) zejména na veřejnoprávní televizi, byl umožněn i obratem Motoristů. Ti přitom ještě po volbách zestátnění veřejnoprávních médií odmítali a hovořili pouze o návratu před loňskou úpravu provedenou ještě v době, kdy měla sněmovní většinu vláda Petra Fialy (ODS).

Ministr kultury Oto Klempíř (za Motoristy sobě) však v půli ledna v rozhovoru pro Blesk přiznal, že změnil názor a preferuje přechod k financování ČT a ČRo ze státního rozpočtu. „Když se podíváte třeba na Dánsko, tak ti také ze státního rozpočtu dávají adekvátní částku na provoz veřejnoprávních médií a nikdo to nerozporuje,“ uvedl Klempíř.

O dva týdny později český ministr kultury na návštěvě Slovenska hovořil o zestátnění veřejnoprávních médií s tamní ministryní kultury Martinou Šimkovičovou. Nominantka krajně pravicové Slovenské národní strany kvůli svým útokům na kulturní instituce i kvůli kontroverzní reformě médií veřejné služby dlouhodobě čelí rozsáhlým protestům slovenské veřejnosti i kulturní obce.

U té příležitosti Klempíř také oznámil, že konkrétní návrh na zrušení veřejnoprávních poplatků půjde do sněmovny ideálně v červnu tak, aby změna mohla platit již od začátku příštího roku. Jakékoliv detaily tohoto plánu či budoucí podoba systému financování veřejnoprávních médií však dosud nejsou známy. Mezitím vládní záměr ostře kritizuje sněmovní opozice a nezávislost veřejnoprávních médií se stala i jedním z témat nedělní protivládní demonstrace spolku Milion chvilek pro demokracii v Praze a v dalších městech.

O souvislostech nynějšího politického boje o veřejnoprávní média jsme hovořili se socioložkou médií Marínou Urbánikovou z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.

Je současné financování České televize a Českého rozhlasu, pokud odhlédneme od politických souvislostí, funkční? Je důvod ho měnit?

Takový důvod skutečně nevidím. Systém financování médií veřejné služby se ve světě zpravidla mění, když nastane nějaký problém. Například pokud kolem médií veřejné služby propukne nějaký skandál, který sníží ochotu lidí poplatky platit, jak se to stalo nedávno v Irsku, nebo se z jiného důvodu nedaří poplatky vybírat. Ředitelé České televize i Českého rozhlasu však hovoří o tom, že míra výběru poplatků je vysoká, a je to osvědčený a funkční systém.

Dalším legitimním důvodem pro případnou změnu systému by mohla být snaha o minimalizaci politického vlivu a zvýšení předvídatelnosti a financování. Po loni schválené novele o financování médiích veřejné služby je ale český systém nastavený velmi dobře. Nejenže byl po dvaceti letech poplatek mírně zvýšen, ale také tu máme novinku, a to je automatické zvyšování navázané na inflaci, což omezí možnost politiků držet média veřejné služby zkrátka tím, že budou navýšení odkládat a využívat to jako nástroj tlaku. Systém je také dobře předvídatelný z hlediska objemu získaných prostředků, což je v televizi předpokladem možnosti plánovat výrobu. Loňská změna, jež rozšířila poplatkovou povinnost i na majitele jiných zařízení, než je televizor či rádio, dobře reagovala i na proměnu konzumace médií, kdy lidé stále častěji přistupují k obsahu prostřednictvím chytrých telefonů, tabletů a počítačů v digitálním prostředí..

Má tuzemské nastavení veřejnoprávních poplatků přece jenom i nějaké nevýhody?

Jistou nevýhodou současného nastavení jistě může být například to, že jeho výše je plošná a nezávisí na příjmu jako v některých severských zemích, jako je Švédsko a Finsko. To je určitě sociálně spravedlivější, i když současná výše poplatku v tuzemsku není v mezinárodním srovnání nijak závratná a neměla by být pro většinu domácností zátěží.

Nyní je na stole financování veřejnoprávních médií ze státního rozpočtu, byť vůbec neznáme detaily. Znamená státní financování ČT automaticky ohrožení nezávislosti?

Nemyslím si, že by se financování ze státního rozpočtu rovnalo zestátnění. Riziko politického tlaku by ale oproti současnému nastavení velmi výrazně stouplo. Pokud chtějí politici zrušit současný systém poplatků navázaných na vlastnictví přístroje, na stole jsou i jiné možnosti, než je financování přímo ze státního rozpočtu. Například pokud se politici odkazují na skandinávský model, potom je nutno říci, že ze státního rozpočtu jsou média veřejné služby financována přímo pouze v Dánsku a Norsku, zatímco ve Švédsku a Finsku jde o samostatnou daň, kterou platí fyzické a právnické osoby. Ta není součástí státního rozpočtu, ale výnos přes speciální fond putuje přímo k médiím veřejné služby. Alternativní model oproti tomu českému nabízí také sousední Německo a Rakousko, kde je povinnost platit poplatky plošná, nikoliv vázaná na vlastnictví přístroje, a vztahuje se na všechny domácnosti. To by umožnilo poplatek mírně snížit.

Financování veřejnoprávních médií ze státního rozpočtu v nejjednodušším provedení funguje zkrátka tak, že média veřejné služby jsou jen další položkou státního rozpočtu, stejně jako prostředky na školství nebo na výstavbu dálnic. Obvykle to bývá spojeno s nějakým dlouhodoběji garantovaným minimem, aby média veřejné služby mohla plánovat výrobu a dopředu zhruba věděla, s čím mohou počítat. Jiný model financování ze státního rozpočtu funguje stále čerstvě na Slovensku, kde je v zákoně stanoveno, že Slovenská televize a rozhlas (STVR) každý rok dostane 0,12 procenta hrubého domácího produktu za uplynulé období.

Generální ředitel ČT Hynek Chudárek pro Hospodářské noviny uvedl, že preferuje stávající model, ale pokud by došlo zrušení poplatků, přimlouval by se za dánský model, kdy je rozpočet veřejnoprávních médií schvalován na čtyři roky dopředu. Jak jej hodnotíte vy, bylo by to schůdné?

Jakékoliv opuštění modelu založeného na přímém transferu mezi občany a médiem veřejné služby z mého pohledu zvyšuje riziko politických zásahů. Současná česká úprava zajišťuje silnou stabilitu, čehož dokladem je to, že výška poplatku se dvacet let sice nezvyšovala, ale ani nesnižovala. Neumím si představit, že tato úroveň stability by při větší kontrole politiků nad rozpočtem ČT a ČRo zůstala zachována a rozpočet by se dvacet let neměnil. Pokušení bude velké a média veřejné služby jsou pro politiky něčím, na čem vždy rádi ušetří, jak ukazuje i zkušenost z našeho regionu, protože logicky nemají vůli živit instituci, která má v popisu práce je kontrolovat a kritizovat.

Záruky typu garantované minimum na čtyři roky jsou určitě lepší než nic. Připomíná mi to ale trochu slovenský vývoj, kdy vlády Roberta Fica postupně osvobodily od platby poplatků velké sociální skupiny, jako jsou senioři, a poplatky se proto staly jako zdroj financování zcela nedostatečnými. Slovenská televize a rozhlas tak musela každoročně vyjednávat se státem o dodatečném finančním příspěvku, který by zajistil fungování. Smlouva sice garantovala minimum na více let, ale to bylo nastaveno tak nízko, že v praxi generální ředitel věděl, že je každý rok odkázán na dobré vztahy s ministrem kultury, aby dostal o něco víc.

Stanovení garantovaného minima proto samo o sobě žádná velká záruka zkrátka není. Zvláště v českém kontextu, kde teoreticky máme nastavený mechanismus pro platy soudců nebo politiků nebo důchody, ale stejně se to všemožně mrazí a zase rozmrazuje, takže ve výsledku celý mechanismus nefunguje ideálně. Není důvod nepředpokládat, že u peněz pro média veřejné služby by tomu bylo jinak.

Výši poplatku ale také nastavují politici, dalo by se argumentovat.

Ano, ale takové financování je pod vyšší veřejnou kontrolou a politici do něj neradi zasahují, jak dokládá i vývoj v posledních dvaceti letech. Výši poplatku si na rozdíl od nějakých podílů hrubého domácího produktu v desetinách procenta umí každý představit, protože jej lidé sami platí. Zkušenost ukazuje, že málokterá politická reprezentace si v tuzemsku troufne s  poplatky hýbat, ať už směrem dolů, nebo směrem nahoru. Tato viditelnost a veřejná kontrola je z mého pohledu nejlepší obrana.

Zároveň předpokládám, že pokud se bude jakkoliv otevírat financování veřejnoprávních médií, hrozí, že skončí s omezenějšími prostředky, než na které byla zvyklá dosud? Ostatně vzpomeňme, že nová vláda se chce zaměřit i na efektivitu a rozsah fungování veřejnoprávních médií; z hnutí ANO jenom pár měsíců před volbami zněly nápady jako redukce počtu veřejnoprávních kanálů nebo volání po tom, aby byly pořady typu StarDance přenechány komerčním médiím.

Argument StarDance je úsměvný v tom, že tento formát vyvinula britská BBC, tedy televize veřejné služby, nikoliv komerční stanice. Navíc z výzkumů víme, že i většina české veřejnosti považuje vysílání StarDance za součást veřejné služby.

Riziko snížení rozpočtu je velké, protože zejména ze strany nejsilnějšího hnutí ANO a koaliční SPD je averze vůči České televizi dlouhodobá. To je vidět nejen v útočné rétorice, ale už jen v samotném faktu, že financování médií veřejné služby, které v České republice rozhodně není pokažené a není třeba je opravovat, se stalo jedním z prvních témat, jimž se nová vláda sleduje. A to v kontextu velmi bouřlivého společenského a geopolitického vývoje. To nutně otevírá otázky o skutečné motivaci vlády. Ani nemluvě o tom, že bližší představu o změně financování médií veřejné služby vláda buď nemá, nebo ji tají, zato má jasno, že chce zrušit poplatky už od příštího roku. Takový přístup také nenapovídá o ochotě vést před tak zásadní změnou patřičnou odbornou a společenskou debatu. Krom toho, zájem na omezení působnosti médií veřejné služby a jejich rozpočtu mají i některá konkurenční komerční média. Klíčovou pojistkou tak je zde občanská společnost a její odpor, který by zvýšil politické náklady spojené s případnou změnou.

A co pojistky na evropské úrovni?

Uvidíme, jak se do dění kolem České televize a Českého rozhlasu promítne nový Evropský zákon o svobodě médií. Předchozí ovládnutí médií veřejné služby v Maďarsku a na Slovensku se odehrálo ještě před jeho účinností. Je to určitý nárok na českou vládu, protože změny bude muset designovat tak, aby nebyly s tímto evropským zákonem, který upravuje i záruky nezávislosti, v rozporu.

Letos se bude obměňovat poměrně výrazně Rada ČT. Vidíte v tom nějaké obdobné nebezpečí, že by byla instituce v komplikované době oslabená — za předpokladu, že by všechna místa obsadili lidé typu Pavla Matochy či Hany Lipovské?

Samozřejmě je tu prostor pro zvýšení tlaku na vedení České televize. Nicméně se obávám, že takové riziko je tu permanentní a netýká se jen aktuální vlády. Ačkoliv jsme hovořili o tom, že financování médií veřejné služby nyní v České republice funguje dobře, to samé nelze říci o fungování mediálních kontrolních rad a zejména o způsobu výběru jejich členů. Rada ČT je dnes zjevně rozdělená na dvě až tři frakce odrážející rozdělení politické scény, což se projevilo v problematickém způsobu, jakým byl loni odvolán generální ředitel Jan Souček a následně zvolen jeho nástupce.

Tváříme se sice, že členové Rady ČT a ČRo zastupují veřejnost a občanskou společnost, ale v praxi musí zvolení každého z nich prosadit a prolobbovat některá z politických stran, což může vytvářet vazby a závislosti. Někdy se pak zdá, že jsou to spíše zástupci konkrétních politických stran a proudů, a nastavení systému tomu nahrává. Krok dobrým směrem bylo rozšíření volby i na Senát v roce 2023, ale umím si představit i možnosti, že by část členů vybíral prezident nebo by svého zástupce volili zaměstnanci České televize a Českého rozhlasu.

Známe ze zahraničí také model, kdy je při volbě členů rad třeba v parlamentu třípětinová většina namísto většiny prosté, i když tento model předpokládá konsensuální politickou kulturu, jinak může dojít k tomu, že parlament nebude chronicky schopen někoho zvolit a rada bude nefunkční.

Pozornost budí také změny v publicistice a zpravodajství v posledních letech. Radní Pavel Matocha se před několika měsíci sám na svém Facebooku chlubil tím, že za jeho působení došlo k odstavení Dvořáka, Fridrichové, Wollnera a že jsou na ČT24 stále více zvané lidé spojení s klausovskou radikální pravicí. V těchto dnech se stupňuje také napětí kolem moderátora Václava Moravce. Jak se na tyto zvěsti díváte, probíhá v České televizi tichá normalizace?

Česká televize je složitý a do velké míry nepřehledný terén. Není to tak, že jakákoliv personální změna nebo kritika je nutně nespravedlivá a je projevem politického tlaku. Určitá obměna je přirozená a v případě České televize si ji umím představit i razantnější. V České televizi obecně změny probíhají málo, i na nejvyšších pozicích, a nemyslím si, že to instituci prospívá. Kontinuita je třeba, ale nemělo by to být zabetonování. Proto bych při interpretaci podobných zpráv byla opatrná.

Zároveň ale forem toho, jak vytvářet tlak na redakci a ovlivňovat obsah, je řada, a vůbec se nemusí omezovat na přímé zákazy, příkazy nebo na nucené personální změny. Při nástupu nového vedení veřejnoprávní televize a rozhlasu na Slovensku před několika lety také nikdo nedával novinářům přímé zadání ovlivňující jejich práci, ale stejně po několika měsících odešly dvě třetiny redakce. Tlak může být neformální, vnitroredakčně se může projevovat napjatou atmosférou na poradách, nadměrnou kritikou, neustálými boji o to, jaké téma pokrýt, jaký zdroj oslovit a jakého hosta pozvat, nebo v případě vnějšího tlaku veřejně artikulovanými výhrůžkami politiků. Novináři jsou pak opatrnější, nastupuje určitá míra autocenzury nebo začnou sami odcházet. Umím si představit, že samotný fakt, že vládní politici debatují o radikální proměně financování a zejména o možném drastickém snížení rozpočtu, může na novináře ČT a ČRo dopadat.

V červnu zvolený generální ředitel Hynek Chudárek má za sebou půlroční působení. Jak jej zatím hodnotíte?

Na hodnocení obsahových změn je to ještě příliš krátká doba. Pozoruhodné ale je, že ve vztahu k vládou plánovaným změnám ve financování médiích veřejné služby zaujali generální ředitelé obou institucí odlišnou taktiku. Zatímco ředitel ČRo René Zavoral je mnohem viditelnější a ráznější, jednoznačně se staví za zachování systému televizních a rozhlasových poplatků, Hynek Chudárek je diplomatičtější a mnohem zdrženlivější, říká, že preferuje stávající model, ale umí si představit i jiný způsob financování. Uvidíme, jak bude vystupovat poté, co budeme mít bližší představu o plánovaných změnách.

VOJTĚCH PETRŮ