Budoucnost médií veřejné služby v České republice je nyní ještě nejasnější než na podzim. Programové prohlášení nové vlády na jednu stranu slibuje ochranu nezávislosti České televize a Českého rozhlasu, zároveň ale předpokládá zrušení poplatků jako dosavadního způsobu financování, aniž by přineslo nějaký konkrétní výhled. Mimoto se vláda zavazuje připravit „další legislativní změny, které povedou k aktualizaci definování veřejnoprávní služby“. To je dostatečně abstraktní prohlášení, aby mohlo zahrnout prakticky cokoliv.

O dlouhodobých snahách ANO a SPD změnit způsob financování a fungování především České televize, včetně úvah o sloučení s Českým rozhlasem, se zmiňovat netřeba. Jejich koaliční partner Motoristé sobě se  však prozatím především prostřednictvím nového ministra kultury a vysloužilého rockera Otty Klempíře staví na zadní a prohlašují, že „zestátnění“ médií veřejné služby nedopustí.

Jakákoliv perspektiva je vlastně jen protahováním stavu, v němž se zvláště Česká televize nachází po téměř tři dekády, možná i více. Televizní krize na přelomu let 2000 a 2001 vyústila nejen v nevídanou občanskou mobilizaci, ale také v překotně smontovanou legislativu, jež je dosud kánonem považovaným za téměř posvátný.

I když s ohledem na digitalizaci a nefunkčnost Rady České a televize a Rady Českého rozhlasu byly provedeny jisté úpravy, ve své podstatě stále žijeme z nastavení, které vykopala tehdejší společenská krize. Cílem snad mělo být zajistit médiím nezávislost a možnost rozvoje, ale nic takového nenastalo. Naopak, i v roce 2025 platilo, že tak zvané „malé rady“ jsou buď neschopné skutečné problémy v ČT řešit — jako tomu bylo například i v roce 2013 — anebo jsou politickým nástrojem k fackování ČT.

To je přitom klíčové zjištění. Protože pod debatami nad financováním či sloučením — což jsou vlastně dost arbitrární kroky, neboť v Evropě existují různé modely financování i provozu — se krčí otázka, kterou nemá nikdo odvahu zvednout. A to ani z tábora těch, kteří Českou televizi a Český rozhlas brání.

V zajetí duálního systému

Ta otázka zní: V čem se skutečně mají lišit média veřejné služby od těch soukromých? Komunitní sektor u nás totiž není zákonně upraven, takže existují pouze tyto dvě kategorie.

Moje kolegyně Marína Urbániková z Masarykovy univerzity měla první lednový týden skvělou veřejnou habilitační přednášku na téma budoucnosti ČT a ČRo, ve které tento problém navrhla vyřešit v souladu s právem, evropským modelem médií veřejné služby a existující teorií takto: jde o média, která poskytují veřejnou službu, vymezenou jejich systémovou, společenskou, ale i individuální hodnotou, a veřejnost má nad nimi kontrolu.

Pro mě osobně je důležitý právě onen druhý faktor. Pokud totiž u nás neexistuje jiná forma médií než privátní a veřejná, potom tím nejpodstatnějším je, že ČT a ČRo mají existovat pro celou společnost, nejen pro politiky, nějakou kliku v radách anebo pro předplatitele. A společnost má mít možnost o nich rozhodovat. To je však v rozporu s tím, co dlouhodobě chtějí politici, lhostejno z které politické strany, jež tu v posledním čtvrtstoletí vládla.

Dobrým příkladem mohou být nově zavedená memoranda, která mají média veřejné služby v pravidelných cyklech fixovat na určité představě veřejné služby. Je to nástroj po vzoru britské charty, jímž by se měla „uzavírat dohoda“ mezi společností, ČT a ČRo. Na rozdíl od zahraničí, kde se vyjednávání takových memorand dělá veřejně, u nás je veřejnost z procesu vyloučena. Zjednodušeně řečeno, co si páni při dojednávání povídají, to není určeno kmánským uším.

Média veřejné služby bývají často kritizována za to, že slouží elitám. Těmito slovy obhajují jejich demontáž i politici, kteří si dělají zálusk na jejich „nezávislost“. Píšu s uvozovkami záměrně — protože je těžko dnes hovořit o nezávislosti, když prakticky jediný kontrolní orgán je politický token, který používá moc k jejich ovlivňování. Je veřejným tajemstvím, že do rad se nedostane nikdo, za koho nelobbuje nějaká silná skupina v parlamentu. Tedy rozhodně ne odborník a už vůbec ne zástupce nějakého segmentu občanské společnosti.

K politickým dějinám ČT a ČRo

Po velké televizní krizi, onom „zakládajícím traumatu“, jehož symbolický kapitál je už vyčerpán a těžko ho lze dnes používat v politickém boji, následoval tlak ODS na zeštíhlení a změnu financování médií veřejné služby. Nezapomínejme, že to byla ODS, kdo v roce 2009 navrhoval zrušit koncesionářské poplatky a financovat je z části výnosu DPH. Miloš Zeman opakovaně prohlašoval, že by peníze na provoz těchto médií měly jít z veřejného rozpočtu.

ANO, SPD, stejně jako KSČM dlouhodobě rovněž prosazují změnu financování. Současná koaliční vláda tedy je spíše reprezentativním symbolem dlouhodobých politických chutí velké části politického spektra než anomálií.

Lhostejno, že pětikoalice v posledních letech chtěla zatáhnout za brzdu a přijmout legislativní nástroje, které by média veřejné služby stabilizovaly. Jenže kde není opravdová chuť a kde jde především o demonstraci postoje proti společnému nepříteli, tam se těžko hledá skutečná odvaha. Proto se toho moc nepovedlo a určitě se nepodařilo zvýšit míru kontroly, kterou by veřejnost měla nad médií veřejných médií mít.

Sama ČT iniciativu nikdy nepřebrala. Nejen, že selhává v dialogu s veřejností i politiky o veřejné službě — na což velmi správně upozornila i Urbániková ve zmíněné přednášce — ale především si urputně chrání svoje pozice. Současný ředitel Hynek Chudárek je spíše technokratický převozník, který má zkrotit televizi, aby přečkala těžké období; určitě to není člověk, který by sršel demokratickým kontaktem s lidmi na ulici nebo aktivně prosazoval nějaké vize. Snad i proto byl zvolen. Tedy ne proto, aby uhájil nezávislost — tomu snad při odvolávání jeho předchůdce Jana Součka nevěřil nikdo.

Opět se potvrzuje, že hesla o veřejné službě a nezávislosti jsou fráze — jde o jednoduchou touhu zachovat status quo.

Oligarchové v pozadí

Za těmito viditelnými hrozbami potají už dlouhý čas pilně pracují zástupci komerčního sektoru, kteří usilují o demontáž médií veřejné služby odjakživa. Dnes se k nim předává i energetický baron Pavel Tykač, který se zcela otevřeně vydává do boje proti svým mediálním nepřátelům. A jak ukázal nedávno Deník N, skrze své známé a kontakty nahlodává Českou televizi zezadu, ze stínu, do kterého se jen málokdo dosud odvážil pohlédnout. Musel by totiž zpochybnit liberální mantru o svobodě soukromých médií a zájmů.

Žijeme ve světě, který je vysoce oligarchizovaný a přes politiku jsou prosazovány byznysové zájmy, a to nejen v případě Andreje Babiše. A naopak miliardáři — v drtivé většině muži — drží kontrolu nejen nad energetikou, válčením (prostřednictvím zbrojního průmyslu) a bankovnictvím, ale už bez obalu vstupují do politických a mocenských bojů, aby udrželi svoje podnikatelská impéria.

Jaká budoucnost tedy čeká média veřejné služby? Mizerná, ale takový byl jejich život vždy. Nikdy v naší historii nebyla chvíle, kdy bychom mohli říci, že fungují bez problémů, nejsou vystavena politickému okopávání a mají jasnou vizi a budoucnost.

Nyní je ale výhled o to beznadějnější, že se schází snad všechny myslitelné negativní faktory: nedostatek financí, ztráta legitimity před nemalou částí veřejnosti — především vyloučenými a deklasovanými — politické snahy přitáhnout si média k sobě, neschopnost a nefunkčnost rad, touha komerční konkurence vykolíkovat ČT a ČRo prostor, kde nebudou škodit jejich ziskům a zájmy oligarchie, které ohrožuje jakákoliv silná, celospolečensky směřovaná kritika.

A k tomu všemu připočtěme strukturální problémy médií dané tím, že se v nich po dlouhou dobu stabilizoval elitářský a paternalistický management, který — stejně jako politici — nemá chuť hovořit s veřejností.

Média veřejné služby potřebujeme. Stojí za ně bojovat. Ale ne za to, čím jsou dnes. Stav, v němž se potácí, udržitelný není. Můžeme jen dělat vše proto, aby se nezřítily do některého z extrémů, v němž by přestaly plnit svoji funkci. A zcela idealisticky doufat, že až pominou infrastrukturní překážky, mezi něž patří především oligarchizace České republiky a delegitimizovaná politická scéna, podaří se nastartovat skutečnou změnu k silným a nezávislým médiím. V roce 2026 to ale určitě nebude.