Česká televize má od minulého měsíce nového generálního ředitele: Rada ČT jím zvolila dosavadního šéfa obchodní divize Hynka Chudárka, poté co z volby v rámci řešení patové situace odstoupil programový ředitel ČT Milan Fridrich. Chudárek je náhradou za už dříve odvolaného Jana Součka.

U příležitosti změn ve vedení veřejnoprávní televize a diskusí o jejím dalším směřování jsme s mediálním etikem Janem Motalem z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity hovořili o tom, jak se České televizi daří naplňovat veřejnou službu. A také o problému hierarchického prostředí uvnitř instituce a o selhání novinářů ČT při pokrývání dění v Gaze nebo covidové doby.

Daří se České televizi naplňovat veřejnou službu?

V české společnosti dlouhodobě neexistuje shoda na tom, co to je veřejná služba ve vztahu k médiím, což je vedle polarizace společnosti jedním z důležitých zdrojů útoků na její nezávislost. V polistopadové době nikdy nenastal prostor podobu oné veřejné služby mezi politiky, společností nebo třeba byznysem vyjednat. Stále zkrátka žijeme z nastavení fungování České televize, jaké vzniklo během několika málo týdnů po televizní krizi na přelomu let 2000 a 2001 na základě dodnes platné legislativy.

Tehdy by přitom býval na něco takého ideální prostor, protože šlo o nejvýznamnější moment, kdy se za Českou televizi postavila občanská společnost a ukázala, že jí na ní záleží. ČT nabyla vysoké symbolické hodnoty a kreditu. Proto jsou politické tlaky na veřejnoprávní televize v České republice hůře uskutečnitelné než třeba na Slovensku. Toto pokrizové nastavení potom svým dvanáctiletým působením stabilizoval generální ředitel Petr Dvořák, bezpochyby velmi schopný mediální manažer.

Zároveň máme úlohu médií veřejné služby zakotvenou v zákoně. Ten se podle vás současné České televizi plnit daří?

Česká televize má ze zákona šířit programy, poskytovat multimediální obsah a provozovat další služby, jako je třeba rozsáhlý archiv. Účelem má být naplňování demokratických, sociálních a kulturních potřeb společnosti. Tuto definici veřejné služby Česká televize do značné míry funkčně naplňuje, pracuje tam velké množství kvalitních novinářů, vzniká tam kvantum dobré hrané tvorby, je nejdůležitějším koproducentem českého dokumentárního filmu.

Zároveň se ale na programu ČT negativně projevuje trend komercionalizace spočívající v tom, že televize začíná silně přebírat mechanismy známé z komerčních televizí. K nedávnému pádu ředitele Součka přispěla kauza skryté propagace soukromé kliniky v pořadu Sama doma, což paradoxně ani zdaleka nebyla nějaká výchylka. Když se podíváme na pořad Všechno, co má ráda, který byl vysílaný za Dvořákova vedení a který je mimochodem stále dostupný v iVysílání, seznáme, že šlo o čistý teleshopping a prezentaci produktů zaplacenou soukromými společnostmi.

Problémem vedle toho obecně je, že po stránce programové, organizační i z hlediska vize funguje ČT spíše jako moloch řízený samospádem.

Jak se to projevuje?

Máme velmi málo studií s tématem vnitřního života v České televizi, a nezbývá nám proto než se spoléhat na různé anekdoty, osobní zkušenosti a zprostředkovaná svědectví. Z rozhovorů, které dělali kolegové z katedry s pracovníky ČT, i na základě informací od lidí, které uvnitř veřejnoprávní instituce znám, usuzuji, že si ČT stále nese problém s přetrvávajícími hierarchiemi, nefunkční možností kariérního postupu a s nepřívětivým prostředím.

Spolek Ženy v médiích loni zveřejnil výzkum, v němž právě na tyto problémy, které novinářky uvnitř ČT zažívají a jejich mužští kolegové ve většině nikoliv, upozornil. Když se objevila nějaká nová naděje, populární tvář s potenciálem se do existující mužské hierarchie v ČT vlomit, jako moderátorky Světlana Witowská nebo Linda Bartošová, nakonec musely odejít. Na první pohled sice z vlastního rozhodnutí, ze situace však lze číst, že prostředí uvnitř ČT je velmi hostilní.

Čtenářům také velmi doporučuji knihu Lucie Králové Rozumět televizi, která ukazuje, jak v jednom segmentu — v dokumentární tvorbě — procesy a hierarchie uvnitř ČT fungují a znesnadňují práci uvnitř i posun instituce dopředu. Současní kádři ČT stárnou a stále více se budou odpojovat od problémů světa, v němž žijeme, zatímco mladší zklamaní novináři z ČT odcházejí a budou odcházet a zakládat si vlastní média, čímž veřejnoprávní televize přichází o klíčovou funkci sebe-obnovy.

Tyto existující hierarchie a nepřívětivé prostředí se tedy propisují i do kvality obsahu v ČT?

Zejména zpravodajství v České televizi je takový stát ve státě, a ještě v jednom státě, tedy velmi autonomní, do sebe uzavřená složka televize. V důsledku toho vidíme, že vedení zpravodajství ČT není schopné reagovat na kritiku a na otázky kladené ze strany odborníků či veřejnosti. Je tam množství nikdy nedořešených problémů a nejasností, například veřejná stížnost skupiny novinářů ČT z roku 2013, podle nichž měl šéfredaktor Petr Mrzena ovlivňovat zpravodajství ve prospěch tehdejšího prezidenta Miloše Zemana a jeho politického hnutí.

A pak je tam problematický způsob pokrývání některých velkých událostí, ať už jde o válku v Gaze, k níž se ještě dostaneme, nebo třeba covid. Tehdy ČT na jednu stranu dobře plnila úlohu informovat občany o opatřeních, prevenci a hrozbách, ale na druhou stranu v prvních několika měsících takřka nepřipouštěla žádnou kritiku tehdejší Babišovy vlády, tedy diskusi, zda jsou ona opatření správná a funkční, a měla tendenci nabíhat spíše na vládní PR.

Česká televize bývá též kritizována, že těžiště jejího zpravodajství leží někde na středopravici. Sama pak kritiku odráží tím, že stížnosti z různých názorových stran naopak značí, že ČT je nestranná a dělá práci dobře. Jak to vnímáte vy?

ČT si ze zákona musí zadávat analýzy svého zpravodajství. Zkušenost moje i mých kolegů je však taková, že v momentě, kdy analýza pouze nepočítá zmínky o jednotlivých politicích, ale je takzvaně diskurzivní, jde do hloubky a po významech, začíná být problém. Podobně tomu bylo, když jsme s mým týmem loni dělali analýzu, jak Česká televize ve svém zpravodajství informovala o dění v pásmu Gazy. ČT však s kritickými výsledky analýz neumí v rámci svých procesů nijak naložit.

Nechci však odhadovat, jaká je celkově ideová pozice zpravodajství ČT. Zpravodajství České televize má ale nepochybně svůj vnitřní, třeba neformální, intuitivní výklad toho, co znamená demokracie a demokratické hodnoty, což je v pořádku. Ale současně si nemyslím, že je to v souladu s tím, co si myslí velká část české společnosti, a v souladu s tím, kde stojí mezinárodní společenství, což je velmi dobře vidět zejména na onom tématu války v Gaze.

Ano, válka v Gaze je často dávána za příklad selhávání ČT, které je zřetelné zejména ve srovnání se západoevropskými veřejnými vysílateli.

Zároveň v tom ale ČT není nijak výjimečná, stejný problém má v tomto celá česká žurnalistika i politika. Ze strany redaktorů ČT jsem už vícekrát slyšel argumentaci, že Izrael je náš spojenec, a proto je vůči němu její zpravodajství tak smířlivé. To je ale zcela nenovinářský argument, protože novinář má za pochybení kritizovat jakoukoliv mocenskou strukturu. Vidíme, že ze strany Izraele dochází ke genocidnímu jednání a k systematickému pokusu Gazu vymazat z povrchu světa, ale Česká televize k tomu na rozdíl od konfliktu mezi Ukrajinou a Ruskem není schopna zaujmout adekvátní postoj.

Ba naopak, vidíme tam vyslovené excesy, jako když blízkovýchodní zpravodaj ČT David Borek o válce v Gaze prohlásil, že je „příliš fotogenická“, což by si žádný novinář neměl z bazální úcty k lidské důstojnosti a k utrpení lidí dovolit říct. Se zpravodajstvím ale bude mít problém každý generální ředitel, proto je příznačné, že se k němu nový ředitel Chudárek ve svých plánech vyjadřuje jen málo.

Čehož symptomem jsou předpokládám i kontroverze kolem volby nového generálního ředitele, kdy měl šéf zpravodajství Mrzena obepsat několik radních, aby nevolili Milana Fridricha kvůli jeho kritickému projevu vůči podobě zpravodajství ČT?

Přesně tak. Mluvil jsem především o odmítání mé analýzy zpravodajství z Gazy, ale vystupování vedení zpravodajství ČT, které zde uvádíte, je součástí tohoto problému.

Jak se České televizi daří naplňovat veřejnou službu v kontextu nových médií a žánrů? Třeba při volbě generálního ředitele od kandidátů vícekrát zaznívalo, že ČT musí být aktivnější na sociálních sítích, že se jí nepodařilo podchytit mladou generaci.

Je těžké na to odpovědět, protože ČT je obří instituce projevující se velkým množstvím výstupů. Vše ovšem nasvědčuje tomu, že ČT, pokud jde o témata 21. století, spíše zaspala. Nic na tom nemění ani úspěšné výspy, jako je dětská televize ČT :D nebo internetové iVysílání, kde se objevuje i novátorská forma a zpracování dnes důležitých témat, třeba mediální a digitální gramotnosti.

Třeba komerční televize Nova Českou televizi o míle předběhla v oblasti společenské zodpovědnosti, což je symptomatické a zároveň paradoxní, neboť Nova dlouho fungovala coby etalon bezduché komerční zábavy. Nemotornou snahou o reflexi témat doby v ČT je třeba série Pozadí událostí režiséra Jana Hřebejka, což je jakýsi boomerský výkřik, že mladí lidé dnes nerozumí mezilidským vztahům a všechno je špatně. A potom třeba nedávný komediální seriál Limity Petra Zelenky o ekologickém aktivismu.

Ve stejné době, kdy ČT produkovala tyto pořady, TV Nova jako první televize v zemi řešila dekarbonizaci natáčení, ve svých někdy vysmívaných denních seriálech typu Ulice zobrazovala jevy, jako je šikana, závislosti nebo znásilnění mezi manželi, a následně je kriticky reflektovala v doprovodných programech, jako je ranní show Snídaně s Novou. To samé platí o kriminálních seriálech, kde se řeší chudoba, sociální periferie nebo migrace. Je tam systematické dramaturgické úsilí dostávat na obrazovky témata, která se týkají současné společnosti. Česká televize vedle toho úplně zakrněla.

Jak byste zhodnotil z hlediska obsahu a fungování ČT ono tolik proklínané období generálního ředitele Jana Součka, které trvalo od října 2023 do jeho odvolání letos v květnu?

Vhodnou metaforou pro označení Jana Součka je, že byl zimním králem. Očekávaly se od něj jisté, neurčitě definované reformy — já jeho misi čtu především jako neúspěšnou a špatně provedenou snahu umenšit kritiku ČT, že nadržuje středopravici a je málo pluralitní a otevřená i okrajovějším postojům ve společnosti.

Nejvýraznějším jeho krokem bylo zrušení publicistického pořadu 168 hodin moderovaného Norou Fridrichovou — protože podle mě by žádnému jinému řediteli nezbývalo než udělat to samé. Pořad už nenaplňoval standardy veřejné služby a dobré novinářské práce, skutečně se z toho stalo vysílání o tom, co si jeho hlavní moderátorka myslí o světě. Krom toho jsme měli zprávy v tom smyslu, že spokojenost nepanovala ani uvnitř týmu 168 hodin. Souček tak ale učinil ve chvíli, kdy byl sám kritizován — už před volbami, a stal se tak předmětem politického boje. Zrušení pořadu navíc nedokázal odůvodnit tak, aby se s ním veřejnost sžila.

Novým generálním ředitelem ČT se tedy stal Hynek Chudárek, dosavadní šéf obchodní divize ČT. Jak hodnotíte jeho kandidátský projekt a vizi, již v něm představil?

Zvolení Chudárka, stejně jako by bylo případné zvolení Fridricha, je především volbou kontinuity. Oba působí v ČT velmi dlouho, jsou spjatí již s Dvořákovým managementem. U Chudárka to znamená, že je s ním spojeno fungování ČT v posledních dvou dekádách, a to i s negativními aspekty. Okolo nebezpečného trendu komercionalizace a obavy, že veřejnoprávní televize postupně de facto rozprodá svůj vysílací čas soukromým korporacím, o nichž jsem hovořil výše, Chudárek při grilování v Radě ČT mlžil.

Že byl dosavadní obchodní ředitel ČT nakonec zvolen ředitelem generálním, ačkoliv komercionalizace televize byla jednou z hlavních výtek vůči Součkovi, jenom ukazuje na kreativní využívání kritiky ze strany Rady ČT. Rada zkrátka jedná tak, jak se jí to zrovna hodí a koho kam zrovna potřebuje dostat.

Onu komerční logiku přitom lze vysledovat rovněž v Chudárkově vizi. Plánuje třeba posílit sportovní vysílání, a sice prostřednictvím digitální stanice ČT sport 2, ačkoliv je otázkou, zda jde o službu, kterou má ještě šířeji poskytovat právě Česká televize, vzhledem k tomu, jak drahá složka programu to je a vzhledem k silné konkurenci soukromých platforem poskytujících sportovní vysílání.

Současně je zřejmé, že kroky jako zeštíhlení vedení a restrukturalizace producentského oddělení mají směřovat k větší ekonomické efektivitě instituce. O obsah programu ani reformu zpravodajství se ale Chudárek zřetelně příliš nezajímá a nelze očekávat, že by se výrazně měnil onen zmíněný samospád, jenž nyní ČT vládne.

Blíží se sněmovní volby, jejichž favorit Andrej Babiš (ANO) dopředu hlásí vizi rozsáhlých změn ve veřejnoprávní televizi. Odhlédneme-li od jeho hlavního plánu nahradit její financování skrze občanské poplatky státními příspěvky, co by jím navrhované osekání programu ČT na zpravodajství s tím, že zábavné programy mohou vytvářet komerční televize, znamenalo?

Vedení České televize se často a rádo zaštiťuje tím, že patří mezi nejdůvěryhodnější média. Když se ale podíváme, co ona důvěra skutečně znamená, primárně nejde o důvěru ve zpravodajství, ale souvisí s jinou tvorbou, jako je hraný film či dokumenty. Jde o specificky žánr, který se v komerčním prostředí buď vůbec neuživí nebo je postaven na senzaci a efektu a zhusta nenaplňuje to, co od dokumentu vůbec očekáváme. Redukovat ČT pouze na zpravodajství by pro tuto veřejnoprávní instituci bylo smrtelné, protože by přišla o velkou část toho, co na ní společnost oceňuje.

Ačkoliv je namístě ČT férově kritizovat, před tím, aby je někdo demontoval, musíme bránit i hůře fungující a nedokonalé ostrovy nezávislých institucí. Lze proto chápat postoj založený na tom, že není dobré pouštět se nyní do nějaké obsáhlejší reformy České televize, nýbrž se nejprve postavit za demokracii, překonat společensko-ekonomickou krizi a až pak se vrátit k mediálním zákonům a hledat shodu o tom, co má veřejná služba vůbec obsahovat.

VOJTĚCH PETRŮ