Česká televize má od minulého měsíce nového generálního ředitele: Rada ČT jím zvolila dosavadního šéfa obchodní divize Hynka Chudárka, poté co z volby v rámci řešení patové situace odstoupil programový ředitel ČT Milan Fridrich. Chudárek je náhradou za už dříve odvolaného Jana Součka.

U příležitosti změn ve vedení veřejnoprávní televize a diskusí o jejím dalším směřování jsme s mediálním etikem Janem Motalem z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity hovořili o tom, jak se České televizi daří naplňovat veřejnou službu. A také o problému hierarchického prostředí uvnitř instituce a o selhání novinářů ČT při pokrývání dění v Gaze nebo covidové doby.

Daří se České televizi naplňovat veřejnou službu?

V české společnosti dlouhodobě neexistuje shoda na tom, co to je veřejná služba ve vztahu k médiím, což je vedle polarizace společnosti jedním z důležitých zdrojů útoků na její nezávislost. V polistopadové době nikdy nenastal prostor podobu oné veřejné služby mezi politiky, společností nebo třeba byznysem vyjednat. Stále zkrátka žijeme z nastavení fungování České televize, jaké vzniklo během několika málo týdnů po televizní krizi na přelomu let 2000 a 2001 na základě dodnes platné legislativy.

Tehdy by přitom býval na něco takého ideální prostor, protože šlo o nejvýznamnější moment, kdy se za Českou televizi postavila občanská společnost a ukázala, že jí na ní záleží. ČT nabyla vysoké symbolické hodnoty a kreditu. Proto jsou politické tlaky na veřejnoprávní televize v České republice hůře uskutečnitelné než třeba na Slovensku. Toto pokrizové nastavení potom svým dvanáctiletým působením stabilizoval generální ředitel Petr Dvořák, bezpochyby velmi schopný mediální manažer.

Zároveň máme úlohu médií veřejné služby zakotvenou v zákoně. Ten se podle vás současné České televizi plnit daří?

Česká televize má ze zákona šířit programy, poskytovat multimediální obsah a provozovat další služby, jako je třeba rozsáhlý archiv. Účelem má být naplňování demokratických, sociálních a kulturních potřeb společnosti. Tuto definici veřejné služby Česká televize do značné míry funkčně naplňuje, pracuje tam velké množství kvalitních novinářů, vzniká tam kvantum dobré hrané tvorby, je nejdůležitějším koproducentem českého dokumentárního filmu.

Zároveň se ale na programu ČT negativně projevuje trend komercionalizace spočívající v tom, že televize začíná silně přebírat mechanismy známé z komerčních televizí. K nedávnému pádu ředitele Součka přispěla kauza skryté propagace soukromé kliniky v pořadu Sama doma, což paradoxně ani zdaleka nebyla nějaká výchylka. Když se podíváme na pořad Všechno, co má ráda, který byl vysílaný za Dvořákova vedení a který je mimochodem stále dostupný v iVysílání, seznáme, že šlo o čistý teleshopping a prezentaci produktů zaplacenou soukromými společnostmi.

Problémem vedle toho obecně je, že po stránce programové, organizační i z hlediska vize funguje ČT spíše jako moloch řízený samospádem.

Jak se to projevuje?

Máme velmi málo studií s tématem vnitřního života v České televizi, a nezbývá nám proto než se spoléhat na různé anekdoty, osobní zkušenosti a zprostředkovaná svědectví. Z rozhovorů, které dělali kolegové z katedry s pracovníky ČT, i na základě informací od lidí, které uvnitř veřejnoprávní instituce znám, usuzuji, že si ČT stále nese problém s přetrvávajícími hierarchiemi, nefunkční možností kariérního postupu a s nepřívětivým prostředím.

Spolek Ženy v médiích loni zveřejnil výzkum, v němž právě na tyto problémy, které novinářky uvnitř ČT zažívají a jejich mužští kolegové ve většině nikoliv, upozornil. Když se objevila nějaká nová naděje, populární tvář s potenciálem se do existující mužské hierarchie v ČT vlomit, jako moderátorky Světlana Witowská nebo Linda Bartošová, nakonec musely odejít. Na první pohled sice z vlastního rozhodnutí, ze situace však lze číst, že prostředí uvnitř ČT je velmi hostilní.