Poslední červnovou středu se Rada České televize pokusí znovu zvolit generálního ředitele české veřejnoprávní televize, který bude náhradou za počátkem května odvolaného Jana Součka. Minulý týden Rada sice zúžila výběr na poslední dva kandidáty — dosavadního programového ředitele ČT Milana Fridricha a šéfa obchodní divize ČT Hynka Chudárka — ani na druhý pokus se jí však z nich vybrat nového generálního ředitele nepodařilo.

Mocensky motivovaný výběr kandidátů

Indicie o tom, kdo z nich se pro vedení důležité instituce v pohnuté době lépe hodí, jsou jenom povšechné a nevyznívají dvakrát přesvědčivě ve prospěch ani jednoho z nich. Chudárkovo jméno není příliš známé, dosud sice zasedal ve vedení České televize, ale disponoval spíše okrajovou obchodní agendou, v jejímž rámci měl na starosti prodej vysílacích práv zahraničním a domácím komerčním televizím či produkci knižní edice ČT.

Jeho kandidátský projekt i odborníci hodnotí jakožto povrchní a nekonkrétní, tudíž rozhodně nelze hovořit o tom, že by zaujal právě propracovaností své vize. Z okolností i s ohledem na počty v Radě ČT vyplývá, že Chudárek se stal preferencí té skupiny radních, která tvořila před dvěma lety jádro podpory Jana Součka vůči tehdejšímu generálnímu řediteli Petru Dvořákovi. Je převážně složená z radních typu Pavla Matochy či Lubomíra Veselého, kteří oba byli do Rady ČT zvolení ještě za předchozí sněmovní většiny pod patronátem tehdy vládního hnutí ANO.

Vzhledem k okolnostem překvapivého zvolení a rok a půl trvajícího krajně problematického působení Součka ve funkci ředitele lze předpokládat, že skupina radních kolem Matochy a Veselého především hledá slabší osobnost, jež jim umožní prosazovat vlastní zájmy. Jedním z nich je možné vymáhání pokuty za nezákonné odvolání dozorčí komise Rady ČT v roce 2020, které se dané skupiny radních včetně Matochy a Veselého dotýká.

Fridrich je známější postava než Chudárek, stojí za ním radní v čele s Vlastimilem Ježkem, zvolení převážně již současnou sněmovnou nebo nově Senátem, kteří mají obavu z orbánizace České televize. Negativní vášně, které určitě nejsou dobrým předpokladem pro nástup do pozice, však budí i on, a to zejména v souvislosti s tu a tam veřejně vyjevenými fragmenty mocenských bojů mezi ním a ředitelem zpravodajství Petrem Mrzenou, který se rovněž o ředitelský post ucházel, nedostal se však ani do pětičlenného předvýběru.

Mrzena se dokonce přiznal k tomu, že několik radních těsně před samotnou volbou obeslal s SMS zprávou, v níž vyzýval, aby nevolili Fridricha — přivést ho k tomu měla Fridrichova slova v kandidátském projevu před Radou, v níž kritizoval současnou podobu zpravodajství České televize, večerní hlavní zpravodajskou relaci Události přirovnal ke spotřebitelskému magazínu a na dotaz jednoho z radních připustil možné změny ve vedení zpravodajství po svém zvolení.

Podle Mrzeny měl Fridrich po projevu před Radou ČT vedení zpravodajství sdělit, že kritika byla pouze hrou před radními a že jeho slova si mají „vydělit deseti“. Tento přístup Mrzena označil za „neúctu k naší práci, k radním, k volbě a celé instituci“. Ze stejného důvodu se vůči slovům Fridricha v dopise zaslaném radním vymezili i členové redakce zpravodajství. Naopak vedení ČT odsoudilo — ve zjevné souvislosti s Mrzenovou intervencí — snahy ovlivňovat volbu generálního ředitele.

Každopádně lze konstatovat, že oba finální aspiranti na post generálního ředitele ČT mají nezanedbatelné problematické stránky. Je zřetelné, že výběr Radou ČT byl ryze mocensky motivovaný, přičemž kandidátské projekty hrály nanejvýš jen okrajovou roli.

Babiš chystá útok na veřejnoprávní média

Jistěže pro veřejnoprávní televizi — kterou nyní provizorně vede ředitel divize korporátní služby Michal Fila — by s ohledem na blížící se sněmovní volby v říjnu bylo zdravější, pokud by do nich šla s řádně zvoleným sebevědomým generálním ředitelem s čerstvým mandátem. Pokud by se totiž Radě ČT nepovedlo nového ředitele zvolit, mohlo by to po volbách být vítanou záminkou ke „konsolidaci nestabilní instituce“, tedy jejímu politickému ovládnutí. I v případě zvolení řádného vedení však nelze obdobný vývoj v žádném případě vyloučit.

Říjnové volby — a to dost možná se svým dosud nejlepším ziskem — nejspíše vyhraje hnutí ANO expremiéra, oligarchy a staronového majitele zemědělského a petrochemického koncernu Agrofert Andreje Babiše. Ten se na vládnutí čile chystá a již dávno verbuje nominanty na ministry, když z politického zapomnění přizval zpět na čela svých kandidátek exministra školství Roberta Plagu a bývalého vícenásobného šéfa resortu zdravotnictví Adama Vojtěcha.

Babišovi přitom tentokrát zjevně nezbude nic jiného, než se v zatím otevřené formě spolupráce opřít buď o již otevřeně rasistickou SPD, nebo o koalici pseudokomunistů a dezinformátorů STAČILO!, případně o klausovské zombie z Motoristů sobě, byť těm se vyhlídky na sněmovnu aktuálně vzdalují.

Za čtyři roky v opozici se Babiš strategicky radikalizoval a převzal od Tomia Okamury některá jeho témata jako vyvolávání zášti vůči ukrajinským uprchlíkům a kritiku české pomoci napadené Ukrajině, varování před údajnou vládní cenzurou a hrozbou „nové totality“ či konspirace o snaze Fialovy vlády „ukrást volby“ prostřednictvím korespondenčního hlasování. V Evropském parlamentu se po loňských volbách stalo ANO zakládajícím členem nové frakce Patrioti pro Evropu s maďarským premiérem Viktorem Orbánem a vůdcem rakouských Svobodných Herbertem Kicklem.

Součástí této nové Babišovy pozice je i stále vypjatější kritika České televize i konkrétních redaktorů, což se projevilo zejména při obstrukcích hnutí ANO během projednávání navýšení veřejnoprávních poplatků během loňského roku i letos na jaře.

Stupňující se útočnost přitom jde ruku v ruce s tichou a nenápadnou snahou o ovládnutí televize prostřednictvím systematické volby spřízněných televizních radních, což byla strategie ANO v minulém volebním období. Vyústila v krizi jen několik měsíců před volbami 2021, kdy se na pozadí vratkých konstrukcí radní Hany Lipovské o údajném napojení generálního ředitele na organizovaný zločin kolem skupiny PPF schylovalo k odvolání Petra Dvořáka.

Babiš dnes otevřeně deklaruje, že jeho plánem je — ve zjevné inspiraci maďarskou a slovenskou praxí — sloučit Českou televizi a Český rozhlas do jedné instituce financované státem, sídlící potupně kdesi za Prahou, a zredukovat počet stanic na nezbytné minimum tak, aby ČT nebyla žádnou konkurencí pro komerční stanice a její faktický vliv by výrazně oslabil.

Učinit tak Babiš může bohužel vcelku snadno, získá-li většinu v příští sněmovně, a to i za předpokladu, že Česká televize bude mít na podzim řádné vedení a bude ve stabilnějším postavení než nyní. Působení veřejnoprávních médií totiž neupravuje ústava, takže k dalekosáhlým změnám teoreticky stačí disciplinovaná většina ve sněmovně, která si třeba i přes odpor Senátu a prezidenta Petra Pavla prosadí své.

Prostor pro odpor tak bude leda neformální: opozice jistě bude návrh obstruovat, občané se budou po čase mobilizovat k demonstracím, veřejné autority budou podepisovat otevřené dopisy, ke stávce se možná odhodlají i zaměstnanci veřejnoprávních médií, nesouhlas se změnami bude deklarovat vedení televize i Rada ČT. Tentokrát už to ale spíše nebude stačit.

Vláda oligarchů, informace od oligarchů

Babiš před rokem 2021 směrem k České televizi a k Českému rozhlasu, stejně jako k dalším médiím, která nevlastnil on či s ním spříznění oligarchové, vypustil řadu nevybíravě formulovaných jedovatostí. Vedle toho se potichu snažil ovládnout Radu ČT. Změny v profilu České televize se mu ale dosáhnout nepodařilo. A to byl jeden z důvodů, proč se po volbách 2021 poroučel do opozice.

Babiš po volbách 2025 nastoupí jako člověk, který si z toho odnesl poučení. Zkušenost s novodobými autoritáři, kteří si uzurpují moc ve formálně demokratickém prostředí za využití institutu svobodných voleb, ukazuje, že při návratu k moci, kterou předtím v nějak pro ně úkorně vnímaném momentě ztratili, už nenechají nic náhodě.

Jednají zarputileji, emocionálněji a jsou odhodlaní své mocenské postavení pojistit silovými prostředky i za cenu pohoršené reakce mezinárodního společenství. Pro příklady není třeba chodit daleko, vedle Donalda Trumpa v USA tu máme Roberta Fica na sousedním Slovensku či iliberální obraty v Polsku a Maďarsku minulé dekády.

Česká televize samozřejmě není bezproblémovou institucí, oprávněná kritika je v jejím případě často žádoucí, způsob zpravodajství o dění v pásmu Gazy přispívající k dehumanizaci Palestinců a ospravedlňující válečné zločiny Izraele rezignuje na základní profesní standardy. Je to mimochodem i důvod, proč mnozí, jejichž podporu bude Česká televize na podzim potřebovat, budou mít k její obraně daleko vlažnější přístup, než by bývali mohli mít.

Přesto však Česká televize nenahraditelně přispívala k udržení svobodné společnosti během první Babišovy vlády: vždyť třeba pro starší lidi na venkově byla spolu s Českým rozhlasem jediným spolehlivým zdrojem informací, který neměla česká oligarchie pod svou kontrolou. To se nyní může zhroutit.

Právě souběžné ovládnutí veřejnoprávních médií v kombinaci s tiskem takřka bezezbytku v majetku s režimem spřízněných oligarchů je stěžejním pilířem Orbánovy moci v Maďarsku. Ať už se tedy stane generálním ředitelem České televize kdokoliv, Milan Fridrich či Hynek Chudárek, výsledkem bude buď špatná, nebo ještě o něco horší výchozí pozice do velkého zápasu, který tak jako tak přijde po říjnových volbách.