Dětský kanál České televize ČT :D se od počátku vysílání v roce 2013 těší vysoké sledovanosti i deklarované spokojenosti v diváckých průzkumech. Sleduje ho stabilně každé třetí dítě ve věkové skupině 4 až 12 let, které má v daný okamžik puštěnou televizi. Pro děti ve věku 4 až 9 let se pak i díky mimořádně vyvedené vizuální stránce jedná o naprostý hit, kvůli němuž jsou v létě dokonce ochotny opustit domácí obrazovky a vyrazit do přírody hledat kešky z prázdninové hry.

Přesto se Déčko čas od času potýká s kritikou až útoky zpochybňujícími kvalitu vysílání, a to prostřednictvím jiných médií, sociálních médií nebo třeba hodnocení na filmových databázích, odkud pochází citát v nadpisu.

Co stížnosti vytýkají?

Kritikům vadí například dánský animovaný seriál Kamarád na každý pád, který údajně propaguje dětem na ploše 7 minut jedné z 52 epizod představu, že polyamorie coby vztah více než dvou lidí je něco normálního. ČT ve svém vyjádření namítá, že daný seriál a epizoda „tematizuje dětské uvažování o vztazích velmi zjednodušenou formou a zároveň v navazujícím díle ukazuje, že některé nápady nejsou funkční a děti se vracejí k běžnému kamarádství.”

Emoce vyvolal také norský seriál Karsten a Petra vysílaný v rámci populárního pásma Kouzelná školka. V jednom z dílů si totiž dětské postavy vysvětlují, co jsou to pochody hrdosti a že by lidé měli mít úctu a toleranci vůči odlišnostem svým i ostatních. Takové sdělení je například Aliancí pro rodinu vnímáno jako „indoktrinace dětí progresivistickou ideologií LGBTQI+“. K její stížnosti k Radě ČT se však Etická komise ČT vyjádřila jednomyslně zamítavě.

Už poněkud starší kauzou pak byla údajná propagace multikulturalismu ve čtené pohádce Pravdivý příběh o Sněhurce, nad kterou se rozohňoval mj. Tomio Okamura, podle něhož se jednalo o rasismus naruby. Sněhurka, jejíž pokožka je tak bílá, že nemůže na sluníčko, neb by jí jinak všude naskákaly obrovské pihy, v ní povine děti s černochem a ty už se nemusí UV paprsků bát. Jelikož je u popisu Sněhurčiny až albínské pokožky použito slovo „vada“, jedná se dle jeho názoru o prezentaci bílé rasy jakožto vadné.

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání neshledala ani v tomto případě závadu, podobně jako u pásmového pořadu Planeta Yó, kde moderátoři chtěli v rámci scénky pomáhat uprchlíkům z Planety Né.

Proč se Déčko stává terčem kulturních sporů?

Ze samotných předmětů námitek lze vcelku snadno dovodit, ze kterých stran politického spektra takové útoky přicházejí. Významně se ostatně neliší od dalších způsobů, jakými je napadána instituce ČT jako taková. Dá se tedy předpokládat, že sledují stejný cíl, tedy se dále snažit zpochybňovat důvěryhodnost veřejnoprávního média, přičemž relativizace pravdy je jedním z hlavních principů hybridní informační války — způsobit dojem, že žádným informacím nelze zcela věřit. Apel na údajné zavrženíhodné působení na děti coby zvlášť zranitelné oběti v tomto případě posiluje emotivní dopad na příjemce a pomáhá následnému virálnímu šíření.

V tomto ohledu stojí za pozornost starší „aféra“ pořadu Hýbánky, který v jistý okamžik vyvolával dojem, že zobrazuje nahé pozadí moderátorky. Jednalo se o výjimečný případ, ve kterém ČT sama shledala, že došlo k porušení vnitřních postupů a udělila zodpovědnému pracovníkovi pokutu. Přesto se právě toto pochybení setkalo s velkou vlnou pochopení až nadšených reakcí. Snad proto, že ženská nahota nepředstavuje pro konzervativní diváky problém, se ani obvykle útočné hlasy nepokusily na této aféře přiživit.

Podceňovat nelze ani čistě byznysovou motivaci ze strany konkurenčních mediálních subjektů, které takovým stížnostem dávají prostor. A to motivaci přímou — tedy že takové emociálně nabité zprávy samozřejmě přitahují pozornost určitého typu příjemců. Ale také může stát v pozadí hlubší motiv, kdy například v době rozhodování parlamentu o možném zvýšení koncesionářských poplatků probíhala intenzivní kampaň ze strany komerčních médií a vydavatelských domů, která měla oprávněnost takového kroku zpochybňovat. Nemají zájem, aby jejich konkurent dostal k dispozici vyšší rozpočet.

Dalším z motivů může být snaha ovlivňovat manažery ČT, protože v současném modelu fungování (Rada ČT a koncesionářské poplatky) to mají politici jinak poměrně obtížné. Jelikož stížnosti u Rady ČT ani Rady pro rozhlasové a televizní vysílání obvykle pro neoprávněnost neobstojí, mohou se zájmové skupiny pokoušet ovlivňovat manažery přímo tím, že jim zkrátka přidělávají problémy. Nutí je věnovat čas reakcím na podobné stížnosti, snaží se v nich vyvolávat obavy z možného postihu a tím v nich zasít opatrnost a strach, takže se pak sami vyhýbají dalšímu vysílání takových témat.

Moderní dramaturgie dětské televize

Dramaturgie vysílání ČT :D je přitom sama o sobě velice konzervativní. Výkonný ředitel stanice Petr Koliha od počátku zastává princip „bezpečného přístavu“, který nevystavuje děti reklamám ani obsahu nepřiměřenému jejich věku. Jeho programový tým přitom nemá v tomto ohledu snadnou práci, jelikož cílová skupina 4 až 12 let zahrnuje přinejmenším dvě podskupiny, každou se zcela odlišnými potřebami.

Ve vysílání se tak střídají časová okna pro děti předškolního a mladšího školního věku 4 až 9 let a pro starší děti ve věku 10 až 12 let. Z hlediska sledovanosti se jedná o kontraintuitivní krok, který od obrazovky pravidelně odhání tu jednu, tu druhou cílovou skupinu. S tímto efektem se nicméně pracuje i záměrně v zájmu podpory zdravějších diváckých návyků.

Nejviditelnější takový šev představuje sled zpravodajství pro děti Zprávičky, který srozumitelnou formou starším dětem tlumočí dění ve světě, po kterém ihned následuje tradiční Večerníček. Jelikož za třináct let takového schématu nedošlo k bouřlivým protestům ze strany diváků, zřejmě se daří i takto náročný přechod zvládat.

Podobně pak televize střídá odpočinkovější tituly s více vzdělávacími — nebo komerční pořady typu Tlapková patrola, SpongeBob s často evropskými seriály a filmy s vyšší přidanou hodnotou, právě jako třeba Karsten a Petra. Je možné samozřejmě diskutovat, nakolik komerční tituly patří do vysílání veřejnoprávní televize, nelze ale popřít, že přitahují pozornost dětí k vysílání Déčka celkově, a tedy i k hodnotnější produkci.

Zároveň však nevidím, že by se pravidelně střídaly pořady výrazně konzervativní a výrazně progresivní. Navzdory přesvědčení některých nejspíš neexistuje žádné interní nařízení, jaké progresivní ideologie je u dětí aktuálně potřeba prosazovat. Neprobíhají konspirační schůzky v bývalém skladu psacích strojů, které politické proudy se budou aktuálně podporovat. Takový sklad by ostatně musel být poměrně velký, protože o tom, jaké pořady a s jakým vyzněním se dostanou do vysílání, totiž ve výsledku rozhodují desítky pracovníků napříč odděleními:

• Dramaturgové převzatých pořadů, kteří vyhledávají zahraniční pořady vhodné k akvizici.
• Tvůrčí producentské skupiny a externí produkční firmy, jež nabízejí české pořady do výroby.
• Centrum dramaturgie pro děti a mládež, které kromě produkce jednotlivých pořadů spravuje také pásmové pořady jako Studio Kamarád a vybírá tituly do nich vnořené.
• Programové oddělení, které skládá programové schéma a zadává programovou poptávku ve smyslu „vzdělávací pořad o finanční gramotnosti pro starší děti“ nebo „hraný seriál pro mladší děti“.
• Ředitel programu a další členové Programové rady ČT, kteří na doporučení programových dramaturgů schvalují výrobu nebo nákup pořadů.
• Koordinace mezi jednotlivými kanály, který z nich bude v daném období využívat konkrétní tituly z archivu atd.

V reálu tak nikdo ani nemůže vidět všechno a do vysílání se promítá vkus a přesvědčení desítek lidí různého věku, ze kterého nicméně aktuálně vychází spíše konzervativní mix. Obzvlášť pokud bychom srovnávali například se severskými veřejnoprávními televizemi pro děti, které se nebojí ani kontroverznějších témat jako politika, drogy nebo velmi otevřená sexuální výchova.

Patří menšinová témata jen na internet?

Takovým tématům se opatrnější ČT věnuje spíše v pořadech pro náctileté, které jsou určené pouze pro online vysílání jako například Na záchodcích. Vychází tak nejspíš vstříc představám rodičů, že své potomky by se neměli bát nechat dívat na dětskou televizi i samotné, aniž by hrozilo, že se setkají s obsahem, který považují za nepřiměřený jejich věku. Zatímco starší dítě, které samo vyhledává obsah na iVysílání, je již na taková témata připraveno — anebo se o tom rodič nedozví, protože online obsah obvykle sledují ve větším soukromí než televizní.

Problém nastává, pokud by progresivnější rodič takový pořad pro mladší dítě naopak hledal, protože taková témata považuje pro své dítě za přiměřená. Samozřejmě nedává smysl, aby takové pořady tvořily majoritu vysílání, ovšem pokud se na ně zcela rezignuje, nedostává zcela své veřejnoprávní úloze „zajišťovat přístup k informacím (…) pro všechny občany“ (Kodex ČT). Podle mého názoru by tak Déčko naopak mohlo být odvážnější. Děti by pak snad méně vyhledávaly „informace“ například na stránkách s pornografickým obsahem, což se často děje.

„Uklizení“ kontroverznějších témat na internet přináší další potenciální potíž. Do nešťastné pozice také může dostávat dítě, které je nějakým způsobem menšinové, například má menšinovou sexuální orientaci nebo neurodivergenci. Pokud jeho rodič sám aktivně patřičné pořady nevyhledává online, dítě se k nim nedostane.

V tomto ohledu si nemohu nevzpomenout na životní příběh svého kamaráda gaye, který si až asi do svých patnácti let myslel, že je možná ve skutečnosti dívkou nebo že je zkrátka se svými netradičními pocity vůči chlapcům na světě sám. Z raně porevolučních médií ani ve škole se totiž o existenci homosexuality nedozvěděl, nikoho sobě podobného neviděl.

Zrovna v tomto tématu je dnes samozřejmě informovanost lepší, ovšem stále zůstává nemálo dětí, které jsou ve své fyzické či duševní odlišnosti menšinové a mají právo, aby se v přiměřené míře veřejnoprávní televize věnovala i jim. Vystavovat většinového diváka existenci takové odlišnosti by pak zároveň mohlo pomáhat proti šikaně, která vzniká ze šoku ze střetu s něčím neznámým. A každá další neoprávněná konzervativní stížnost by tak byla jen potvrzením, že to veřejnoprávní televize dělá dobře.