Pochod pro život se koná už řadu let. Stejně jako snaha o jeho zablokování. Letos však pochod neprobíhal jako obvykle. Předchozí roky totiž Hnutí pro život pořádalo kompaktní a jednotný konvoj, lemovaný policejním doprovodem. Účastníci se mohli těšit na hudbu, občerstvení a program pro děti. Mezi nimi a protidemonstrací stály policejní dodávky, desítky policistů a antikonfliktní tým. Účastníci obou akcí na sebe zpravidla neviděli, možnosti přímého kontaktu byly minimální.

Loni se poprvé podařilo pochod úspěšně zablokovat. Po několika hodinách policisté akci ukončili a pochod nedosáhl svého cíle. Proto letos Hnutí pro život zvolilo novou strategii: Účastníci se měli rozdělit do desítek malých skupin, které se různými trasami snažily dostat na Václavské náměstí.

Ještě loni se Hnutí pro život mohlo stavět do role oběti. „Podívejte! My chceme jen udělat hezké odpoledne pro rodiny s dětmi a u toho oslavovat krásu života. A koukejte na ty zlé levičáky, jak nám to chtějí pokazit!“ Letos se ale žádný rodinný průvod na oslavu života nekonal. Místo bezpečí, které účastníkům dával společný průvod, je organizátoři nechali napospas osudu.

Navíc se rozhodli svým účastníkům neposkytnout kompletní informace a nepřipravit je na eskalaci, která pravděpodobně nastane. Nejeden účastník Pochodu pro život se snažil prodrat i za použití fyzické síly masou jiných lidí, mnozí se pak kolem sebe oháněli rukama nebo dřevěnými kříži.

Na holičkách

Skupinky Pochodu pro život zachvacovala až davová psychóza, byli očividně vystrašení a nevěděli, co dělat, když se náhle octli tváří v tvář početně větší skupině demonstrujících. Zmatené skupiny s dětmi se často prostě vydaly opačným směrem, což ale znamenalo směrem od policie, která se jim mezitím snažila zajistit bezpečný průchod.

Když se někomu podařilo probít si mezi blokujícími demonstranty cestu, byl tam náhle sám a bezprizorný. Řádně poučený člověk by se samozřejmě držel své skupiny, nehulákal by na své děti, ať jej následují do téhož davu, kam se on sám musel bez nadsázky probojovat. Jedinec připravený na tento typ demonstrace by věděl, že se může bránit maximálně pasivně a že fyzickým potyčkám je mnohem jednodušší předejít, než je následně ukončovat. Dělal by jednoduše vše proto, aby se fyzickému kontaktu jakéhokoli typu vyhnul.

To, že se účastníci Pochodu pro život těchto základních pravidel nedrželi, není ovšem jejich chyba. Bylo zodpovědností organizátora je poučit. Svolavatel protidemonstrace Praha je feministická týdny před samotnou demonstrací poskytoval instrukce o tom, jak se účastníci mají chovat — a jak se naopak chovat nesmí.

Kdo ví, proč se organizátoři z Hnutí pro život rozhodli své příznivce neinformovat. Možná proto, že kdyby přiznali, že žádný hezký pochod Prahou neplánují a že zvolená strategie je téměř jistě vystaví riziku, rodiny s dětmi by nepřišly.

Nevýhra

To, že Hnutí pro život vnímá sobotní události jako výhru, je tak jasným dokladem toho, že o rodiny s dětmi jim nikdy nešlo. V zájmu „vítězství“ bylo Hnutí pro život, tedy organizace, která se zajíká starostí o nenarozené děti, ochotné riskovat zdraví a bezpečí dětí už narozených. Byť věřím, že doufali, že nikdo k újmě nepřijde, jsem přesvědčena, že se rozhodli vytvořit takovou situaci, kde tato šance byla násobně větší.

Je proto třeba opět zopakovat: Kdyby měli zástupci Hnutí pro život opravdu starost o děti, podporují matky samoživitelky, bojují za vyplácení alimentů, volají po dostupné antikoncepci a leží jim na srdci desetitisíce českých dětí žijících pod hranicí chudoby.

Hnutí pro život ovšem navzdory svému názvu o nic takového neusiluje. Místo toho prosazuje reakční, ultrakonzervativní agendu a pořádá rádoby křižácké tažení na Václavské náměstí.