Moristé sobě pracují s kulturními tématy jako s PR rekvizitou. Kultura je totiž viditelná, pracuje s emocemi, každý má pocit, že jí rozumí. Jenže její skutečné fungování a financování je marginalizováno. Podle Motoristů totiž není potřeba mít kulturní politiku — stačí mít konfliktní slogany. Kulturní válka je zaručena a interakce nabíhají.

Je to bohužel nemoc současné politiky obecně, že namísto řešení reálných problémů běží podivná reality show na sociálních sítích. Je zapotřebí ji nekrmit pozorností a o to víc hlídat instituce a dopady. Problém totiž začíná ve chvíli, kdy se z rétoriky stává rozpočtová a legislativní realita. Tam už nejde o lajky: následky nesou konkrétní lidé i veřejnost.

Rozpočtové škrty

Kulturní sektor zažil ostrý střet o to, zda je přípustné drasticky škrtat v živé kultuře. Díky koordinovanému tlaku kulturních organizací se podařilo prosadit posílení prostředků pro živou kulturu. Jsme samozřejmě rádi — ale důvod ke klidu to není. Celkový rámec resortu je meziročně nižší a na úrovni jednotlivých organizací se i po navýšení stále projevuje citelný, více než desetiprocentní propad. To není akademická debata.

Pro nezávislá divadla těchto deset procent znamená méně repríz, menší dostupnost v regionech, tlak na růst vstupného a další zhoršení pracovních podmínek v sektoru, který už dnes stojí na lidech, jejichž platy a honoráře jsou hluboko pod důstojnou odměnou.

Největšími donátory kultury jsou dnes ti, kteří ji vytvářejí. Jenže tento stav už není únosný. I proto po jednání kulturní tripartity vydali zaměstnavatelé a odbory společné prohlášení, v němž požadují další dorovnání rozpočtu až na úroveň loňského roku.

Motoristé sobě a ministr Klempíř pro kulturu znamenají také neustálé testování institucionálních hranic. V kultuře není běžný luxus „nárokových“ podpor jako třeba v zemědělství. Financování je vícezdrojové a ministerstvo dotuje jen část rozpočtu podpořených organizací.

O to důležitější je v tomto nenárokovém systému transparentní proces, odborné komise a předvídatelná pravidla. Jakmile začnete práci komisí veřejně zpochybňovat, vytváříte pocit ohrožení. I tento střet kulturní veřejnost ustála a ministr Klempíř nyní deklaruje, že respektuje nezávislost komisí.

Veřejnoprávní média pod tlakem

V tuto chvíli je aktuálním tématem návrh mediálního zákona. Ministr Klempíř prosazuje zrušení koncesionářských poplatků; návrh zároveň vrací financování ČT a ČRo před rok 2024, čímž zásadně ohrožuje stabilitu těchto institucí. Návrh dále převádí financování České televize a Českého rozhlasu na státní rozpočet. Nejde o technickou změnu, ale o princip: ekonomická závislost vytváří politickou závislost.

Pro kulturu to rozhodně není „vedlejší téma“. Veřejnoprávní média nejsou jen vysílač nebo jen zpravodajství — jsou producentem, koproducentem, zaměstnavatelem, objednavatelem i partnerem. Ekonomické oslabení by se promítlo do výroby vlastních pořadů, dokumentů, záznamů, dramatické tvorby i do regionálního pokrytí. Finanční destabilizace ohrožuje také tvorbu pro děti nebo kulturní kanál ČT Art.

A protože kultura je ekosystém, zásah do jednoho uzlu se projeví v dalších: snížení výroby, menší viditelnost, méně příležitostí, ztráta rozmanitosti. V důsledku opět: méně kultury pro veřejnost a horší podmínky pro lidi, kteří ji vytvářejí.

Politika permanentních střetů

Je příznačné, že politika postavená na permanentní kontroverzi funguje jako energetický nápoj: krátkodobě nakopne, dlouhodobě vyčerpá. A hlavně odvádí pozornost od věcí, které jsou pro demokracii i pro kulturu klíčové: stabilní pravidla, funkční instituce a veřejný prostor, který není řízený jen algoritmem. Nechceme mít místo politiky nekonečný seriál, jehož úroveň jde s každou další řadou nenávratně dolů.

Motoristé sobě a ministr Klempíř vnesli do kultury riziko nekompetentnosti, chaosu a politizace pravidel. Je tedy jasné, že kultura musí být v advokacii důsledná a institucionalizovaná. Bez tlaku se totiž věci nehýbou a i relativně malý posun je výsledkem koordinace, ne náhody. Lidé v kultuře jsou zvyklí pracovat tvrdě, a tak jsou připraveni si odpracovat i kulturní advokacii.

Kultura je podhoubí společnosti: není vždy je vidět, ale bez něj nic neroste. A právě proto potřebuje stát méně mediálních gest a více nudné, ale poctivé správy — stabilní rámec, předvídatelné financování a respekt k institucím.