Po půl roce vyšlo ekologické hnutí znovu do ulic kvůli krokům ministerstva životního prostředí ovládaného uskupením Motoristé sobě. Zhruba dvoutisícový protest potvrdil, že zelené hnutí dokáže mobilizovat výrazné množství lidí. K porážce Motoristů sobě i vlády Andreje Babiše má hnutí zatím daleko. Demonstrace přesto naznačila možnou cestu vpřed.

Společně s ostatními

Ve srovnání s velkou říjnovou demonstrací i studenskými protesty v prosinci byla účast nižší, v kontextu posledních desetiletí ale stále nadprůměrná. Ekologické hnutí tak zůstává jedním z mála aktérů schopných dostat do ulic tisíce lidí na obranu veřejných institucí — v tomto případě zejména kvůli systematickému rozkladu ochrany životního prostředí trojicí Červený,Turek, Wasserbauer.

Mobilizace sama o sobě ale nestačí. Po třetím úspěšném protestu se nabízí otázka, na co se zaměřit, abychom dokázali zvrátit poměr sil: skutečnou moc totiž dnes drží znečišťovatelé a jejich služebníci ve vládě.

Pokud má hnutí uspět, musí nabídnout víc než jen obranu dosavadního stavu. Jak upozornil Matěj Moravanský, klíčovým úkolem není jen reagovat na útoky vlády, ale formulovat srozumitelnou vizi lepšího života — sociálně-ekologický program, který dokáže oslovit širší část společnosti.

Předpokladem toho je schopnost spojovat se a spolupracovat s těmi, jež kroky současné vlády nejvíce zasahují. Právě tady se na demonstraci objevily první náznaky možného pozitivního posunu. K nejsilnějším momentům patřilo vystoupení zástupkyň protestního hnutí na obranu kultury proti útokům dalšího ministra Motoristů sobě Oty Klempíře. Ukázalo, že vládní politika je útokem na veřejné instituce a občanskou společnost ve prospěch bohatých — nejen v ekologii, ale i v kultuře a dalších oblastech.

Zásadní může být i symbolický vstup odborů — aktivní účast místopředsedkyně Odborového svazu pracovníků kultury a ochrany přírody Dagmar Jelínkové, která podpořila demonstraci přímo na pódiu. Propojení ekologického a odborového hnutí zůstává v českém kontextu spíš výjimkou než pravidlem. Přitom právě taková spojenectví mohou rozhodnout o tom, zda ekologické protesty překročí vlastní stín.

Podobné propojení je nutné podporovat a prohlubovat i proto, že nás čeká dlouhý opotřebovávací konflikt a ekologické hnutí samo o sobě v něm bude materiálně a z hlediska kapacit profesionálních organizací nejspíše slábnout.

Každý další krok vlády, který zasáhne konkrétní společenské skupiny, je příležitostí, kterou je třeba využít. Tlak na škrty — ať už ve zdravotnictví, školství, kultuře nebo sociální práci — jich bude přinášet víc než dost. Bez propojení se sociálními tématy zůstane ekologická agenda okrajová.

Přesvědčivě, odvážně a spravedlivě

První krok správným směrem naznačily už samotné požadavky demonstrace. Vedle obrany institucí zazněl i návrh na zavedení daně z nadměrných zisků fosilních korporací, které vydělávají na krizích a válkách v situaci, kdy běžní lidé platí vysoké účty za energie a pohonné hmoty. Právě podobné snahy mohou tvořit základ budoucího programu — takového, který nepůsobí jen defenzivně, ale nabízí konkrétní řešení.

V tomto duchu je třeba program sociálně-ekologického hnutí vystavět na několika základních pilířích. Vedle snižování nákladů lidí na energie, potraviny, bydlení a další nutné výdaje jsou to konec levné práce, růst mezd — a s tím související podpora odborového organizování. A samozřejmě spravedlivá transformace ekonomiky: dekarbonizace energetiky, ekologizace zemědělství a ochrana krajiny způsobem, který nesníží životní úroveň lidí.

Zapomenout nesmíme ani na podporu solidárních ekonomik, družstev, komunitních energetických projektů či nekomerčních finančních institucí. Mluvit je třeba o tom, že náklady musí nést nejbohatší: ti, kdo na válečných, energetických i zdravotních krizích vydělávají miliardy, zatímco my ostatní chudneme. Sem patří i potřeba mnohem větší míry veřejného vlastnictví klíčové infrastruktury.

Úspěch boje s Motoristy sobě a celou krajně pravicovou vládou Andreje Babiše se bude měřit naší schopností představit uvěřitelnou vizi sociálně-ekologického rozvoje a získat pro ni společenskou většinu. Babiš svou společenskou smlouvu se společností uzavřel na jednoduché premise, že si sice nakrade pro sebe, ale nebude to nijak tajit a — na rozdíl od vlád vedených ODS — i obyčejným lidem něco pustí.

Právě tady leží hlavní slabina současného hnutí. Milion chvilek pro demokracii a podobné snahy dokážou dostat do ulic řádově vyšší počty lidí než ekologické hnutí, ale nepřesvědčí většinu společnosti, že mají alternativu, a tak nenabízejí ani v náznaku cestu k Babišově porážce.

Pokud chce ekologické hnutí uspět, musí se stát jednou z vůdčích sil, které tuto cestu určují.