Na Blízkém východě hoří rafinerie. Hormuzský průliv je uzavřen už čtvrtý týden a každý den bojů znamená další zničenou těžební infrastrukturu, jejíž obnova může trvat i roky po znovuotevření průlivu. V Evropě rostou ceny energií. A Česká republika v tu chvíli připravuje normy, které fakticky znemožní stavbu většiny větrných elektráren.

Existují momenty, kdy čísla mluví jasněji než jakýkoliv komentář. Jedno z takových čísel je třináct. Přesně tolik megawattů větrné energie připojila Česká republika k síti v loňském roce. Není to překlep. Není to výsledek špatného počasí ani technických komplikací. Je to výsledek politických rozhodnutí, jejichž důsledky pocítíme všichni o to bolestněji v době, kdy globální trhy s energiemi hoří.

Abychom pochopili, co to číslo znamená, stačí se podívat přes hranice. Rumunsko — země, která ještě před deseti lety energeticky zaostávala za Českou republikou — rozdalo loni kontrakty na 4200 megawattů nových obnovitelných zdrojů. Větrné a solární elektrárny kryté z evropských fondů a vlastní zemní plyn navrch.

Polsko loni připojilo 800 MW větrných elektráren a přes 3 600 MW solárů a letos spouští první offshore větrný park — výkon srovnatelný s celým jedním blokem plánovaných Dukovan. Maďarsko — a to stojí za zdůraznění — vyrábí čtvrtinu elektřiny ze slunce a chystá větrný park o výkonu téměř 500 MW. Maďarsko a Polsko zároveň expandují i v oblasti geotermálního vytápění.

Pohled na data z širší perspektivy je ještě výmluvnější. Mezi lety 2021 a 2025 — tedy v období bezprostředně po ruské invazi na Ukrajinu, kdy se energetická bezpečnost stala existenciální otázkou — zdvojnásobila nebo více než zdvojnásobila podíl obnovitelných zdrojů v energetickém mixu řada zemí střední a východní Evropy: Estonsko z 28,5 procenta na 59,1 procenta, Polsko ze 14,7 procenta na 29,1 procenta, Maďarsko ze 14,1 procenta na 27,4 procenta. A Česká republika? Ze 13 procent na 17,4 procenta. Poslední místo v regionu.

Nejde přitom o ideologický spor mezi zastánci zelené energie a průmyslovými realisty. Jde o velmi konkrétní ekonomický problém: silová elektřina je v České republice přibližně o 200 korun za megawatthodinu dražší než v Německu, v zimě dokonce o 300 korun. Každá česká firma — od malého výrobce po velký průmyslový podnik — platí za energii více, než je nutné. To není abstraktní ekologická debata. To je přímé ohrožení průmyslové konkurenceschopnosti — a v době hormuzské krize se tato nevýhoda dále prohlubuje.

Vláda varuje a pak dělá opak

Co je na celé situaci nejpozoruhodnější, není ani tak pomalost, jako spíše vnitřní rozpor vládní politiky. Vlastní vládní strategie energetické bezpečnosti explicitně varuje před pomalým povolováním nových zdrojů, které může ohrozit energetickou bezpečnost země. Toto varování si vláda napsala sama. A pak přijala rozhodnutí, která jdou přesně opačným směrem.

Namísto zjednodušení povolování obnovitelných zdrojů se připravuje zdvojnásobení minimální vzdálenosti větrných elektráren od obcí z 500 metrů na kilometr. Výsledkem by bylo vyřazení většiny vhodných lokalit ze hry. A s nimi pravděpodobně až 25 miliard korun z evropských fondů, které jsou podmíněny vymezením takzvaných akceleračních zón do srpna 2026.

Není to přitom problém pouze současné vlády. Předchozí kabinet Petra Fialy byl v této oblasti rovněž velmi pomalý. Větší bateriová úložiště mimo elektrárny byla povolena teprve od října 2025. Akcelerační zóny sice prošly těsně před volbami, ale předchozí vláda je ani nestihla fakticky vymezit. Česká energetická politika trpí systémovou pomalostí, která přesahuje jedno volební období.

K tomu se přidává fixace na výstavbu až čtyř velkých jaderných bloků a hrátky se znárodněním společnosti ČEZ. Čekání na jaderný zázrak a sny o státním energetickém gigantu mezitím odvádějí pozornost i politickou energii od řešení, která jsou dostupná dnes.

Napospas válkám světových vůdců?

Energetická bezpečnost není téma jen pro energetické experty. Je to téma pro každého, kdo platí účty za elektřinu, provozuje firmu nebo přemýšlí o tom, zda česká ekonomika bude za deset let konkurenceschopná.

Válka na Blízkém východě je připomínkou — nikoliv první a zřejmě ne poslední — jak rychle se může globální energetická situace změnit. Země, které investovaly do vlastních obnovitelných kapacit, mají dnes větší manévrovací prostor. Země, které čekaly, jsou vystaveny rozmarům vzdálených konfliktů a světových vůdců, nad nimiž nemají žádný vliv.

Je tu ještě jeden rozměr, o kterém se v české energetické debatě téměř nemluví: bezpečnostní odolnost infrastruktury. Velká centralizovaná elektrárna — ať už jaderná nebo uhelná — je strategický cíl. Několik přesných zásahů dronem nebo sabotáž přenosového uzlu může ochromit zásobování celých regionů.

Decentralizovaná síť tisíců menších solárních a větrných zdrojů rozesetých po celém území takto zranitelná není. Nelze ji ochromit jedním úderem. Tuto logiku pochopily i země jako Ukrajina a Libanon, které dnes paradoxně patří mezi největší stavitele obnovitelných zdrojů vůbec. Válečná zkušenost je naučila, že energie rozptýlená do krajiny je energie, kterou lze jen těžko vzít.

Pokud se situace v České republice nezmění, budeme stále více závislí na dovozu — paradoxně právě od těch sousedů, kteří investovali do vlastních kapacit. Existuje ovšem i částečně optimistický scénář: pokud Maďarsko, Rumunsko a Polsko postaví dostatek nových zdrojů, jejich přebytky začnou tlačit velkoobchodní ceny elektřiny v regionu dolů — a to pocítíme i my.

Sousedé, kteří nezaspali, nám tak možná částečně vytrhnou trn z paty, aniž bychom se o to zasloužili. Jenže i tato závislost na dobré vůli a přebytcích sousedů má svůj strop — a ten určuje přenosová soustava. Už dnes nejsme schopni dovézt z Německa tolik elektřiny, kolik bychom potřebovali. Kapacita přeshraničních vedení je omezená — a právě proto je česká silová elektřina o zhruba 200 korun za megawatthodinu dražší než v Německu.

Abychom z levnější regionální elektřiny skutečně těžili, musíme investovat do posílení přeshraničních vedení. A to je opět politické rozhodnutí, které musí být výhodné pro země na obou stranách drátů.

Řešení jsou osvědčená. Stačí jen vůle

Cesta z této situace nevyžaduje nové technologie ani desetiletí výstavby. Vyžaduje politickou vůli. Konkrétně: zachování stávající vzdálenosti větrných elektráren od obcí na 500 metrech, aktivní vymezení akceleračních zón před srpnem 2026 a využití dostupných evropských fondů. To jsou kroky, které lze udělat v horizontu měsíců. Zjednodušení a zrychlení povolovacích procesů pro obnovitelné zdroje je opatření, jehož výsledky se projeví v horizontu let — nikoli desetiletí.

Česká republika má potenciál — větrné lokality, průmyslovou základnu, kvalifikovanou pracovní sílu. Sousední země ukázaly, že to jde. Otázka tedy není, zda je to technicky nebo ekonomicky možné. Otázka je, zda se najde politická vůle to udělat — a zda se najde dost hlasů, které ji budou požadovat.

Hormuzský průliv se jednou otevře. Ale příští krize zase přijde. A i ta dnešní by byla méně bolestivá, kdybychom začali stavět včas — každý megawatt, který dnes povolíme, je megawatt díky kterému jsme o něco méně závislí na libovůli fosilních diktátorů.