Na území České republiky plánují investoři desítky projektů větrných elektráren. V některých lokalitách se proti nim zvedá odpor. Jak jsme popsali v reportáži, kritiku větrných elektráren rozdmychávají i aktivisté, kteří mají zázemí na slovenské dezinformační scéně.

Mezi argumenty proti větrným elektrárnám často zaznívá i nutnost ochrany ptactva. Ředitel České společnosti ornitologické Zdeněk Vermouzek v rozhovoru vysvětluje, zda větrná energetika skutečně představuje pro ptáky riziko.

Kritici větrných elektráren často argumentují tím, že škodí ptákům. Platí tento argument?

Platí, ale je třeba říci, že mluvíme o široké skupině zvířat. Jednotlivé druhy ptáků se chovají velmi odlišně: některé létají ve vysokých výškách, jiné naopak nízko a dokáží se turbínám vyhnout. Některé druhy ale skutečně létají v úrovni rotorů turbín — a ty pro ně pak představují skutečně značné riziko.

Nebezpečí je dvojího druhu. Zaprvé jde o přímé střety ptáků s konstrukcí elektrárny, většinou přímo s rotorem. Zadruhé se některé druhy ptáků turbínám cíleně vyhýbají, čímž přicházejí o svůj životní prostor.

Pro které druhy ptáků jsou tedy turbíny nebezpečné?

Zejména pro velké plachtaře, například orly nebo motáky, pro které je vzduch primárním životním prostorem. Tito ptáci se vznášejí nad krajinou a hledají kořist. Za celou dobu svého evolučního vývoje se nesetkali s tím, že v jejich letové výšce může čekat nástraha, natož ve formě rotoru větrné turbíny. Nejsou na to zkrátka vybaveni. Pravděpodobnost srážky ptáka s lopatkou turbíny pak závisí hlavně na rychlosti větru a počtu ptáků v oblasti.

Pro mnoho druhů však turbíny žádný problém nepředstavují. Například pro takového střízlíka obecného, který žije v lesním porostu nízko nad zemí, nelétá daleko a nikam nemigruje. Nemáme ani potvrzeno, že by se vyhýbal lokalitám s větrnými elektrárnami. Podobně je to s červenkou. Ta rovněž žije v hustém křoví a v průběhu hnízdní sezóny nemá důvod vylétávat do výšky k lopatkám turbíny.

Problém však může nastat ve chvíli, kdy červenky začnou ve velkých počtech migrovat na svá zimoviště nebo se z nich vracet. Ve volné krajině nemusí pro migrující hejna ptáků větrné elektrárny znamenat významnější nebezpečí. Avšak tam, kde migračním trasám stojí v cestě hory a ptáci musí táhnout přes horské průsmyky, mohou turbíny napáchat obrovské škody.

Takovým příkladem může být Červenohorské sedlo v Jeseníkách. Zpravidla na podzim nebo na jaře, kdy za špatného počasí stlačí obrovskou masu ptáků shora oblačnost, vytvoří se jen sto až sto padesát metrů vysoká a několik stovek metrů široká škvíra, kudy musí hejna proletět. Pokud by v takovém místě rotovala turbína, nastal by pravděpodobně pořádný masakr.

Jak častá může být taková situace?

Rozhodně nemusí jít o častý jev. Nakonec i zmiňovaná červenka se do zmiňované prekérní situace dostane jedině v době podzimní a jarní migrace a jen za špatného počasí. Musí se tedy sejít víc faktorů dohromady.

Je ale třeba si uvědomit, že do krajiny přidáváme stále více nebezpečných prvků. Větším rizikem než větrné elektrárny jsou pro ptáky například auta nebo kočky. Ničíme i přirozené ekosystémy, ve kterých ptáci žijí. A zásadním rizikem pro ptactvo jsou samozřejmě změny klimatu.

Větrná elektrárna je tedy pro ptáky jen jedním z mnoha rizik. Když ale jednotlivá rizika působí společně, ptáci mnoho oblastí jednoduše opouštějí nebo dokonce přímo vymírají.

Jak se to liší u jednotlivých druhů?

V etické rovině má život každé jedné červenky stejnou hodnotu jako život člověka či jiného zvířete. V rovině biologické či ochranářské je to ale jinak.

Jestliže tu máme okolo milionu hnízdících párů červenek, pak je třeba i sto zabitých červenek pro přežití jejich populace zcela zanedbatelný problém — ať už jde o střet s kočkou, autem nebo lopatkou turbíny.

Jiná situace však nastává, když je usmrcen jedinec orla křiklavého, jelikož tento druh má u nás pouze osm hnízdících párů. Každý zabitý jedinec je tak ztrátou zásadně ohrožující přežití celé populace.

Měl by být správný ornitolog tedy odpůrcem větrných elektráren?

Nemyslím si. Chceme-li v České republice chránit přírodu, jak ji známe, nezbývá nic jiného, než abychom jako lidstvo extrémně rychle přešli na výrobu energie z obnovitelných zdrojů. Jinak můžeme chránit, co chceme, ale nakonec to kvůli změně klimatu stejně bude k ničemu.

Jako ornitologové máme svoji odbornost ve výzkumu a ochraně ptáků, respektujeme přitom odbornost energetiků, kteří říkají, že v současnosti se bez větrných elektráren neobejdeme. To i jako Česká společnost ornitologická bereme jako základní východisko.

Otázka pak nezní, jestli máme, nebo nemáme stavět větrné elektrárny, nýbrž kde je stavět tak, aby jejich dopad na přírodu a ptáky byl co nejmenší.

Jak to udělat?

Mnoha způsoby. Pokud už nějaká větrná elektrárna stojí v rizikové lokalitě, lze ji v době podzimní a jarní migrace vypnout. Jedná se třeba jen o dvě nebo tři noci, kdy přes území s turbínami táhnou obrovská hejna. V podstatě je třeba zařídit, aby měli ornitologové pomyslné červené tlačítko a za předem definovaných situací mohli jednat.

V zahraničí už to dělají zcela běžně, například ve Španělsku. A testují se i další způsoby snižování počtu kolizí, například kombinace různých barev na listech rotorů.

Nejdůležitější je ale na základě nejlepších dostupných znalostí vybrat pro výstavbu větrných elektráren místa, kde bude nebezpečí pro ptáky minimální.

Jako Česká společnost ornitologická jsme vypracovali mapu citlivosti. Vzali jsme v potaz data o výskytu ptačích druhů, zejména o jejich hnízdění. Data jsme promítli na mapu České republiky a podle toho určili, kde by turbíny znamenaly pro ptáky největší riziko.

Mapu jsme samozřejmě poskytli ministerstvu životního prostředí, které ji zohlednilo při vytváření návrhu takzvaných akceleračních zón, které mají přispět k urychlení výstavby obnovitelných zdrojů v přesně určených lokalitách.

Z hlediska ochrany ptáků se jedná o velmi smysluplný koncept: v návrhu akceleračních zón nejsou zařazena území s extrémně vysokým rizikem pro ptáky. Uvidíme, zda se ten návrh promítne i do praxe.

Akcelerační zóny se nyní v ústech kritiků staly největším strašákem v souvislosti s větrnou energetikou. Váže se k nim množství dezinformací. Vy jako ornitolog jejich zavedení vítáte?

Ano, podmínkou ale je, aby úřady během vytyčování zón respektovaly mapu citlivosti. Zóny nám pak uvolní ruce a nebudeme muset hodnotit záměr od záměru. Bude tak možné v souvislostech a s ohledem na širší celek krajiny a ekosystémů vyhodnotit, jaké konkrétní oblasti jsou pro takovou stavbu vhodné. Právě v moderaci diskuze o vymezení akceleračních zón by podle mě měla spočívat právě role státu.

Velmi důležitá je ale i role developerů a energetického sektoru, kteří musí spolupracovat s ornitology. Nutné jsou i investice do výzkumu toho, pro jaké ptáky a za jakých podmínek jsou turbíny nebezpečné, stejně tak do vývoje zaplašovacích systémů a automatického vypínání turbín s ohledem na přítomnost ptáků a ptačích hejn.

Ve chvíli, kdy se lidi ve společnosti dokážou domluvit mezi sebou a s důvěrou docházejí ke kompromisům, není nutná ani větší role státu. Což platí nejen o větrných elektrárnách.

Známe z území České republiky případ masakru ptáků větrnými elektrárnami?

To je těžká otázka. Nikdo totiž zabité ptáky nepočítá, nemáme tedy příslušná data. Například větrný park na Ostružné v Jeseníkách stojí v lokalitě, která je pro ptáky riziková. Nemáme ale nezávislé údaje o tom, kolik ptáků při střetu s turbínami zahynulo.

Peníze jsou jen na stavbu turbín, ale na zkoumání ať už negativních, nebo i pozitivních dopadů větrných elektráren prostředky nezbývají. Provozovatelům to ostatně stát nenařizuje.

MATĚJ MORAVANSKÝ