Bedřich Moldan, přírodovědec a autor kritických analýz stavu životního prostředí v předlistopadovém Československu, po sametové revoluci společně s Josefem Vavrouškem zakládal klíčové instituce ochrany přírody. Ve věku devadesáti let stále sleduje aktuální dění. Podle Moldana jsou kroky Motoristů sobě a nové vlády Andreje Babiše vůči resortu životního prostředí „absurdní“. V rozhovoru vysvětluje proč.

Pane profesore, po roce 1989 jste byl klíčovou postavou zakládání demokratických institucí ochrany přírody. Její instituce jsou dnes pod ohromným tlakem. Co říkáte na kroky Motoristů sobě a Babišovy vlády celkově vůči životnímu prostředí?

Je to naprostý Absurdistán. Vše začíná zpochybňováním vědeckých faktů a končí škrty v rozpočtu. Mělo by jít až o třetinu rozpočtu. Není k tomu přitom žádný důvod. Klimatická krize v žádném případě neskončila a naše příroda rovněž není v kdovíjak dobrém stavu.

Současná vláda navíc přijala rozpočet s rekordně vysokým deficitem. Proto bych předpokládal, že i na životní prostředí bude víc peněz. Ta situace zkrátka nedává žádný smysl.

Motoristé sobě, ale i Andrej Babiš ovšem dlouhodobě volají po záchraně českého průmyslu a argumentují tím, že musí zamezit „zelenému zdražování“.

Pokud chceme udržet naši životní úroveň, musíme o přírodu pečovat. Vysvětlím proč.

Úroveň života především v evropských zemích za posledních sto padesát let stoupla tak, že by si o tom naši předci mohli nechat jen zdát. Má to ale odvrácenou stranu, kterou tvoří obrovské materiálové a energetické nároky takového materiálního pokroku na přírodu a celou planetu. Přitom to je právě příroda, která nás zásobuje; žádný jiný zázračný zdroj nemáme.

O to naléhavější je to dnes, kdy na planetě žije čím dál tím větší počet lidí a zároveň čelíme klimatickým změnám a široké ekologické krizi. Nelze tedy přírodu nechat napospas samovolnému růstu spotřeby. To by rozhodně neskončilo dobře ani pro průmysl, ani pro přírodu.

Ochrana přírody je posláním ministerstva životního prostředí. Vy jste resort před více než třemi dekádami zakládal. Co bylo tehdy nejdůležitější?

Nezakládal jsem ho ani zdaleka jen já, měl jsem celou řadu výborných spolupracovníků. Vycházeli jsme z jednoduché premisy: pro budování instituce jsou zásadní pravomoci. Bez nich by byl resort bezzubým domem úředníků.

Námi založené ministerstvo tak mělo koordinovat a kontrolovat nejen péči o přírodu, ale i vztahy mezi přírodou, energetikou, průmyslem a celým hospodářstvím. Nebudovali jsme druhořadé ministerstvo, ale ministerstvo prvořadého významu neméně důležité než resort financí.

V revoluční době, která přišla se slibem zásadního zlepšení životního prostředí po krizi posledních let vlády komunistického režimu, jsme prosadili dnes zcela nepředstavitelnou věc. Kompetenčním zákonem jsme přisoudili agendu územního plánování právě pod naše ministerstvo.

Jde o zcela zásadní věc: kdo kontroluje územní plánování, je i pánem nad tím, kde se co a jak postaví. Našim cílem bylo projekty hodnotit celostně, s ohledem na všechny veřejné zájmy. Tuhle kompetenci však ministerstvo ztratilo a od té doby územní plánování podléhá nejrůznějším dílčím zájmům.

Od úplných počátků ministerstva jsme chápali, že úřad musí stát na odborných základech a že musí mít dobré právníky, kteří dokážou napsat kvalitní zákony. Například námi připravený zákon číslo 17 o životním prostředí je dodnes jakousi českou ústavou životního prostředí.

Vycházeli jsme z mezinárodních zkušeností a upravili normy z těch nevyspělejších států pro naše právní prostředí. Na všem jsme přitom spolupracovali s předními odborníky z Akademie věd a univerzit. Jde tedy o přesný opak toho, co se nyní děje na ministerstvu, které odborníky a zkušené lidi odhání.

Životní prostředí a příroda se v první dekádě po revoluci výrazně zlepšily. Vidíte v tom satisfakci, že jste svou práci dělali dobře?

Tolik bych nejásal. Sice se povedlo mnoho věcí, od limitů těžby uhlí po funkční legislativu národních parků. Vzduch i voda jsou čistší, než byly na konci osmdesátých let. Rovněž jsme zvládli proces vstupu do struktur Evropské unie a s tím spojené převzetí celé řady ekologické legislativy, což jsem spolu s mým tehdejším výborným asistentem Janem Dusíkem vyjednával. Není to tedy opravdu špatný výsledek. Nemělo by to ale vést k mylné domněnce, že jsme udělali dost a teď se můžeme flákat.

Posun oproti předlistopadovým časům byl dočista hmatatelný. Všichni jsme si ho zažili. Postupně ale vedl ke zcela iluzorní představě, že to stačí: vyčistili jsme vzduch, v řekách už netekla tak špinavá voda, založili jsme nové národní parky. Všechna čest.

Co ale klimatická změna? Hospodaření s lesy? Spalování uhlí? Dle mého je důvodem, proč tolik lidí u nás slyší na antiekologické postoje právě toto sebeuspokojení.

Resentiment vůči zelené politice má ale asi i jiné důvody, ne?

Václav Klaus. Osobnost bývalého premiéra, dlouholetého předsedy Občanské demokratické strany a následně i prezidenta měla mnohem ničivější dopad, než jsem si i já sám byl schopen a ochoten celá léta připustit.

Klaus sice sehrál pozitivní úlohu v počátcích transformace, ale to se brzy změnilo. Sepsal knihu Modrá, nikoliv zelená planeta, ve které popírá klimatickou vědu. Jako prezident deset let ovlivňoval veřejné mínění takovýmto směrem a nakonec stejné nesmysly dnes papouškuje Klausův žák Petr Macinka, Motoristé sobě, ale i celá řada lidí kolem ODS.

A přitom jste právě s Občanskou demokratickou stranou a Václavem Klausem spojil velkou část svého politického života. Při zpětném pohledu — nebylo by lepší napřít síly do jiného politického projektu?

Na to je jednoduchá odpověď. Nikoliv. Do té strany jsem v devadesátých letech vstoupil s ambicí ozelenit mainstream: zasloužit se o to, aby byla ekologie a zelená politika vlastní všem politickým stranám. Nemyslím si, že to byla špatná úvaha. Nutno ale říct, že se mi to v ODS totálně nepovedlo.

Potvrzují to i postoje vlády Petra Fialy. Jinak dle mého soudu dobrý kabinet pokračoval v celé řadě iluzorních představ, které z postojů pana Klause vycházejí. Například kritika obnovitelných zdrojů a s tím spojená víra, že budoucnost české energetiky je ve velkých zdrojích, především pak v těch jaderných. A přitom je naše republika vhodná k úplně jiné energetické koncepci!

Jaká by taková energetická koncepce měla být?

Česká republika je ve středu Evropy a není žádný důvod, abychom se snažili o soběstačnost víceméně v čemkoliv — včetně výroby energie. Domácím zdrojem energie je možná uhlí, ale pokud jde o hnědé uhlí, jedná se o velmi nekvalitní surovinu náročnou na životní prostředí i zdraví lidí od vydolování po spálení.

Pak tu máme vítr a slunce. O tyto zdroje se nemusíme bát. Jakmile jednou postavíme větrnou nebo solární elektrárnu, už nám ji nikdo nevezme.

Mnohem důležitější je ale budování celoevropských struktur: investovat na evropské úrovni do inovací, vědy, nových vynálezů a především do přenosových sítí. Obnovitelné zdroje sice závisí na počasí, řešením je posilovat přeshraniční spojení tak, abychom v případě, kdy u nás není jasno a není dost energie ze solárních elektráren, mohli napájet naše hospodářství energií z větrných farem na Baltu. Podobně můžeme propojit slunečný jih Evropy s vnitrozemím. Těch propojení a možných řešení je mnoho.

Místo toho si tu vykládáme, že vše vyřeší jádro. Nevyřeší. Jde navíc o drahý zdroj energie, jehož náklady se ještě zvyšují. Ačkoliv se ta technologie po několika velkých katastrofách zdá být bezpečnou, stále představuje ohromné riziko. U obnovitelných zdrojů nic takového nehrozí a trend v ceně těch zdrojů je přímo opačný.

Není ta skepse vůči zelené politice dána i tím, že u nás fosilní průmysl fungoval? Uhelné elektrárny spolehlivě dodávaly obrovské množství tepla a elektrické energie, desetitisíce lidí pracovaly a stále pracují v těžkém průmyslu nebo ve výrobě aut se spalovacím motorem.

Ano. Fungovalo to dokonale. I kvůli tomu se stáváme skanzenem Evropy a odmítáme zelenou transformaci. Je pak těžké vysvětlit, že potřebujeme větrné elektrárny vyrábějící jen při dostatečně větrném počasí, když staré uhelné zdroje vyráběly tehdy, kdy jsme potřebovali. Taková pozice ale nezohledňuje klimatickou změnu a mnohem širší změnu společenskou.

Víte, nemyslím si, že je to jen o změně technologií, ale to vám v Deníku Referendum nemusím vysvětlovat. Nutná je proměna chování lidí a změna společenského nastavení. Nestačí jenom z benzínových aut přesednout do elektrických a myslet si, že máme ekologii vyřešenou.

Právě ekologicky náročná spotřeba je přitom vyšší u bohatých lidí, není tedy ekologická politika nutně i sociální? Tedy politikou, skrze kterou narovnáme společenské nerovnosti?

Souhlasím, že ekologická politika má být i politikou sociální. Rozdíly ve společenském postavení a bohatství souvisí s možností lidí čerpat přírodní zdroje, ale i s tím, jak na ně dopadá klimatická změna nebo znečištění prostředí. Platí tu pak pravidlo, že dopady cítí nejtíživěji právě ti nejvíce znevýhodnění.

Přesto je třeba říct, že v České republice v celku populace nerovnosti nemáme zas tak propastné. Zásadní je spíš to, že tu máme několik velmi vlivných a bohatých jednotlivců.

Jaký postup by měli zvolit lidé, kteří chtějí zabránit snahám Motoristů sobě a vlády Andreje Babiše o oslabení ochrany přírody?

Jsem spíše pro konstruktivní řešení. Takovým směrem jde například Zelený kruh, ale na druhé straně mám pochopení pro všechny, kteří demonstrují, protože situace opravdu není příznivá. Radil bych proto každému, ať dobře zhodnotí možné kroky a zvolí to, co je nejblíž jeho srdci a zda tím je možné skutečně něčeho dosáhnout. Pokud jsou to demonstrace, demonstrujte.

MATĚJ MORAVANSKÝ