Ekonomická rozhodnutí silně ovlivňují naše životy. Jaká jsou vhodná, nám denně ve zprávách osvětlují ekonomové. „Je to o ekonomice, hlupáku,“ říká známá fráze, která nám podsouvá, že ekonomiku nejde obelhat a má vlastní zákonitosti, jež musíme respektovat. Ekonomie se dnes často vydává spíše za přírodní či technickou než společenskou vědu, ostatně absolventi získávají inženýrský, nikoliv magisterský titul.

V České republice po sametové revoluci nahradily poučky o přednostech centrálně řízeného hospodářství tvrzení o nadřazenosti volného trhu, ziskovosti a soukromého vlastnictví. Už ale samotné výklady světa, které dominantní ekonomie předpokládá, ovlivňují naše chování.

Různé experimenty například ukázaly, že studium ekonomie oproti jiným oborům činí studující sobečtějšími, protože zkrátka uplatňují nabyté znalosti. Dopad této vědní disciplíny na naši společnost je tak ohromný. „Je mi jedno, kdo tvoří zákony států, pokud já můžu tvořit jejich ekonomické učebnice,“ vystihnul americký ekonomický nobelista Paul Samuelson.

Máme v ekonomii vůbec na výběr, nebo jen musíme odhalit její přírodní zákonitosti a těmi se řídit? Způsobů, jak popsat prostřednictvím ekonomie reálný svět existuje řada, běžně se ale učí především jeden ideologický narativ. To představuje obrovský problém zejména kvůli tomu, že tradiční ekonomický výklad jen velmi málo pracuje s přírodou, kterou často vnímá jen jako vnější zdroj bez jakékoliv vlastní hodnoty. České vysokoškolské studentky a studenti se i kvůli tomu potom ve výuce setkávají s kritikou udržitelných opatření nebo dokonce jejich zesměšňováním.

Části studujících ale dominantní ekonomický pohled vadí a někteří z nich se rozhodují pro studium ekonomie právě pro to, aby jejímu tradičnímu výkladu byli schopni oponovat. „Smyslem studia ekonomie není získat soubor hotových odpovědí na ekonomické problémy, ale naučit se, jak se nenechat oklamat ekonomy,“ tvrdila anglická ekonomka Joan Robinsonová, která během své kariéry tradiční ekonomické výklady opustila a začala se věnovat jejich kritice.

Pluralitní směrům v ekonomii se věnuje i absolventka ekonomie Veronika Klementina Zemanová, která v České republice vystudovala jak environmentalistiku, tak ekonomii. V současnosti studuje sociálně-ekologickou ekonomii v Rakousku. V rozhovoru vysvětluje, jaké jiné ekonomické proudy existují — a že právě jejich pluralismus nám dovoluje pochopit komplexní svět a neomezovat se pouze na dílčí oblasti.

Zájmy ekonomiky a zájmy přírody stojí pro mnoho lidí ve vzájemném rozporu. Diskuzi o evropské udržitelnosti dominuje téma konkurenceschopnosti, které má předcházet životnímu prostředí. V minulosti jsme slýchali, že ekologie by měla být jen třešničkou na dortu. Doplňují se tyto obory navzájem, nebo jste naopak nacházela rozpory, když jste je studovala?

Z podstaty samotného oboru ekonomie a reálných ekonomik kolem nás by jejich vztah měl být nevyhnutelný. Ekonomiky jsou vždy zasazené v biofyzikálních systémech a planetárních limitech. Také tvoří něco, čemu se říká sociální metabolismus, systém materiálových a energetických toků mezi přírodou a společností.

Zároveň je ekonomie společenskou vědou, která pracuje se společenskými systémy, které vytváříme. Dávalo by tak smysl, aby propojení ekonomie a environmentalistiky bylo přirozené, protože environmentalistika vnáší jak společenskovědní, tak ekologický aspekt. Ale v praxi studia ekonomie je propojení naprosto minimální.

Jsou v těchto oborech i takové rozpory, kdy se jeden obor zdá zcela nekompatibilní s tím druhým?

Příkladem je vztah k životnímu prostředí, zejména v ekonomických modelech. V mainstreamové ekonomii se o přírodě prakticky vůbec nediskutuje. A pokud už příroda ve výuce figuruje, tak je to vnější zdroj, externalita nebo tržní selhání. Naopak environmentalistika nahlíží na ekonomický a společenský systém jako ukotvený v rámci přírody a planetárních limitů. Takové přístupy jdou ale naprosto proti sobě. Protože to, zda ekonomika stojí nad přírodou, vedle přírody, nebo uvnitř ní, zásadním způsobem formuje, jak se k přírodě a ekonomice budeme vztahovat.

Oba obory mají také úplně jiné úvahy o člověku. Ve výuce na Ekonomicko-správní fakultě Masarykovy univerzity se v každém předmětu pracuje s konceptem takzvaného homo economicus, člověka ekonomického, který se primárně snaží maximalizovat svůj vlastní zájem a zisk a je to sobecké racionální individuum interagující v tržním prostředí. Běžné společenské vědy a zejména environmentalistika nahlíží na člověka komplexněji, protože existuje mnohem více sfér, kde v našich životech interagujeme. Environmentalistika vnímá mnohem více součástí toho, kým je člověk.

Jak jste se jako studentka s těmito odlišnými přístupy v rámci stejné univerzity vypořádávala?

Je to hodně schizofrenní zkušenost, kdy člověk má svým způsobem dvě tváře. Semináře na ekonomii probíhají například tak, že studující dostane za domácí úkol pracovní list s otázkami. A na ty odpovídá dle formulací, které jsou v mainstreamových ekonomických učebnicích. To znamená, že je přesně a pevně dané, jaká je správná odpověď na každou otázku.

Když jsem se na semináře připravovala, napadaly mě různé možnosti jak odpovědět. Ale časem jsem přišla na to, že abych dostala správné ohodnocení a předměty splnila, musela jsem si představit: V tuto chvíli jsem mainstreamový ekonom a jsem homo economicus, jsem racionální individuum, které se snaží maximalizovat své vlastní zisky. Takže vždy jsem na hodinu musela přijít s touto mentalitou. Opustit veškeré své znalosti o tom, kdo je člověk, jak funguje svět, co je podstata existence a přepnout do tohoto způsobu myšlení.

Namísto toho, aby se člověk nad věcmi zamýšlel, očekává se od něj, že zopakuje tu jednu správnou větu z ekonomické učebnice, jak byla napsaná před sto lety. Už vůbec nikdo nepočítá s tím, že by člověk přišel s nějakou kritikou nebo že se vůbec ve výuce projeví.

Přesto nyní studujete ekonomii v Rakousku. Proč jste se rozhodla pokračovat?

Po bakaláři v Brně jsem zvažovala, zda chci pokračovat v nějaké kombinaci environmentálních a ekonomických témat. Nakonec jsem dospěla k tomu, že chci, a Vídeň byla jasná volba. Existuje velmi málo vysokých škol, kde je možné studovat propojení environmentálních témat a ekonomie takovým způsobem, kdy se jde opravdu za hranice mainstreamové ekonomie.

Takzvanou environmentální ekonomii je sice možné studovat na hodně místech. Ta ale pořád pracuje s modely mainstreamové ekonomie, pouze do ní vnáší přírodu jako externalitu. Poškození přírody při ekonomických aktivitách se snaží do modelů vložit tak, že přírodním prvkům určí nějaké finanční ocenění, vytvoří z nich další tržní komoditu.

Existují ale i heterodoxní proudy, které se vymezují vůči běžnému mainstreamovému výkladu a dominantním ekonomickým teoriím a modelům. Mezi ty se řadí i takzvaná ekologická ekonomie, která jde proti předpokladu, že příroda je jen nějakou externalitou. Naopak vnímá přírodní systém jako prostor, díky kterému se vůbec veškeré lidské ekonomické aktivity mohou konat.

A aby ekonomika mohla podle ní fungovat environmentálně a sociálně udržitelným způsobem tak musí respektovat planetární limity a zákony termodynamiky. Tato ekologická ekonomie se dá studovat na velmi málo místech. Wirtschaftsuniversität, Vídeňská univerzita ekonomie, je jednou ze zhruba tří škol, kde to je možné.

V čem se odlišuje ekologická ekonomie oproti mainstreamové ekonomii, kterou známe a vyučujeme v České republice?

Ekologická ekonomie je jedním z heterodoxních proudů, které se vymezují proti dominujícím mainstreamovým. Na mém oboru ve Vídni zdůrazňují, že nejde pouze o ekologickou ekonomii, ale sociálně-ekologickou ekonomii. Snaží se tak zvýraznit propojení sociálních a environmentálních krizí. Označení také zdůrazňuje, že ekonomie je společenská věda a má blízko k dalším společenskovědním oborům a není pouze pozitivistickou vědou bez hodnot.

Mainstreamová ekonomie se totiž ráda prezentuje jako přírodní věda. Zdůrazňuje to skrze matematické modely a tím, že popisuje ekonomiku, jako by fungovala podle určitých přírodních zákonů. Ekonomie je ale do velké míry společenskovědní obor. A společenskovědní obory výrazně více než ty přírodovědní přiznávají, že naše poznávání reality a světa má nějaká hodnotová zabarvení.

Do takových normativních zabarvení vstupují ideologické, politické a hodnotové předpoklady, které formují, jakým způsobem přistupujeme ke světu, jak ho zkoumáme, jak vypadá naše vědecká práce. I matematické modely vždy stojí na nějakých hodnotových předpokladech a jejich výběr ovlivňuje to, k jakým výsledkům se nakonec dostaneme.

Ekonomie se prezentuje, jako by taková nebyla. Jako kdyby do ní žádné hodnotové prvky nevstupovaly. To jí umožňuje ignorovat heterodoxní přístupy, které s hodnotovým ukotvením otevřeně pracují. Důsledkem je, že z univerzit pak vychází absolventi, kteří replikují mainstreamovou představu v různých sférách svého pracovního života a vědy, aniž by měli svou hodnotovou pozici zvědomněnou.

Mainstreamová ekonomie na brněnské Masarykově univerzitě vycházela z neoklasické ekonomie. Ta v současnosti hodně stojí na matematických modelech a práci s obrovskými datovými sety. Naopak heterodoxní ekonomie pracuje s metodologickým pluralismem a hovoří o tom, že můžeme používat různé metody na měření toho, co se v ekonomikách děje. Dovoluje proto pracovat s teoretickou analýzou, provádět hloubkové rozhovory a používat nejrůznější metody ze společenských věd.

V čem je tedy studium sociálně-ekologické ekonomie ve Vídni jiné?

V jádru naší výuky je důraz na pluralismus. Oproti běžným školám se nevyučuje pouze jeden proud, kterým je dnes tradičně neoklasická ekonomie, případně neokeynesiánská syntéza. V našem programu vyučující zdůrazňují, že studujeme multiparadigmatickou vědu, která má mnoho dalších škol. Mezi heterodoxní proudy se řadí třeba institucionální ekonomie, postkeynesiánská ekonomie, marxistická ekonomie nebo právě sociálně-ekologická ekonomie. Někdo tam řadí také rakouskou školu nebo feministickou ekonomii.

Zároveň snaha o pluralismus může a nemusí zahrnovat mainstreamový proud — část našich vyučujících zdůrazňuje, že s neoklasickou ekonomií, kterou jsem se učila v České republice, bychom už neměli pracovat vůbec. Základní východiska těchto proudů jsou totiž tak rozdílná a protichůdná, že je nemožné, nebo nežádoucí, se snažit je spojit.

Zkušenost nám také ukazuje, že ekonomický mainstream má tendenci si z jiných proudů vyzobat to, co se mu zrovna hodí a ignorovat to, co je příliš kritické. To se stalo u vzniku výše zmíněné environmentální ekonomie nebo v případě behaviorálních přístupů.

Zásadní rozdíl oproti mému předchozímu studiu je ale v tom, že se neučíme představu, že existuje jen jeden jediný pohled na věc, ale že různé způsoby modelování, různé teorie, různé výklady.

Takže v rámci vysokoškolského studia ekonomie v České republice jste se o heterodoxních proudech vůbec nedozvěděla?

Nejenže jsme se o nich neučili, ale vyučující o nich ani moc neví. Neví, co se v nich řeší. Neví, proč by měly být relevantní. Stalo se mi to u státnic, kdy jsem musela vysvětlovat, co je to ekologická a feministická ekonomie, protože vedení Ekonomicko-správní fakulty Masarykovy univerzity to nevědělo. Nejenže tedy studující nemají k těmto tématům přístup, ale chybí i povědomí v akademické obci. Určitý zájem na fakultě existuje v rámci oboru monetární ekonomie a některým heterodoxním proudům se věnují třeba doktorandi, ale ke studujícím se tyto informace nedostanou.

Přesto existují momenty, kdy se občas něco vyjeví. Pamatuji si z prvního ročníku cvičícího, který pravidelně v seminářích zmiňoval, že předpoklady mainstreamové ekonomie jsou dávno překonané, ale pořád se je učíme. Ten komentář často opakoval, ale nikdy jsme nešli do větší hloubky. Řekl, že ty předpoklady neplatí, ale učili jsme se je dál.

Jaké věci nám ekonomický pluralismus může ukázat a v mainstreamové ekonomii je přehlížíme?

Užitečná je třeba kritika konceptu homo economicus z pohledu feministické ekonomie. Z tohoto úhlu tento koncept nezahrnuje veškeré aspekty toho, co to skutečně znamená být člověkem. Feministická ekonomie zdůrazňuje, že koncept homo economicus je postavený na představě pracujícího muže. To nám dovoluje vidět produktivní práci, kterou měříme pomocí HDP, ale zneviditelňuje to celou reproduktivní sféru, která se často nachází mimo tržní prostředí a vykonává se například v domácnostech.

Mainstreamová ekonomie tím přehlíží jiné způsoby ekonomických činností, které jsou mnohem více postavené na péči, sounáležitosti, komunitě a spolupráci — a ne na vytváření zisku. A pokud se obrovská část společnosti, což jsou zejména ženy, podílí na takových činnostech, pak modely naprosto ignorují tuto část ekonomických vztahů.

Zároveň to například umožňuje ignorovat muže, kteří místo toho, aby chodili do zaměstnání, jsou v domácnostech a starají se o rodinu. V modelech založených na produktivní tržní práci je pak jejich práce a ekonomická aktivita neviditelná.

Co by se podle vás mělo v české výuce ekonomie změnit?

Jako první si musí mainstreamová ekonomie přiznat, že není pozitivistickou přírodní vědou, ale vědou společenskovědní a multiparadigmatickou, obsahuje určité normativní vlivy, které formují její předpoklady. Měla by svým studujícím ukázat, že existují jiné školy a různé přístupy. Neexistuje jen neoklasická ekonomie, ale také institucionální ekonomie, marxistická, feministická, že tyhle školy mají také svůj význam a mohou nám pomáhat lépe pracovat s ekonomickou realitou.

Rozhovor je součástí série Vzdělávání je politické o roli vysokoškolského vzdělávání v čase klimatické krize. Předchází mu text Sliby beze změn: Jak vysoké školy selhávají v klimatickém vzdělávání a následovat bude rozhovor s ředitelem sítě studujících Rethinking Economics International. Vznik textu podpořila Heinrich-Böll-Stiftung Praha.