Ekonomie se dlouhodobě potýká se závažným problémem: středoškolačky se jí vyhýbají a studentky ji opouštějí. Problém je ovšem daleko hlubší než v matematice, přírodních vědách nebo inženýrství, které také nedokážou přilákat dostatek žen. Dokonce i ženy, které se v ekonomii dostaly na pomyslný vrchol — jako třeba prezidentka Evropské centrální banky Christine Lagardeová — pokládají ekonomy za „klan“ a jejich modely považují za chybné.

Proč ženy nemají rády ekonomii

Jedním z důvodů, proč ženy nemají rády ekonomii, je mužské šovinistické prase, které trůní v jejím středu a vydává se za ztělesnění ekonomické racionality. Jakékoli ekonomické modely, od koupě brambor po vliv úrokové míry na inflaci a investice, se podle něj zakládají na premise Homo economicus: fiktivním hyperracionálním pitomci, který pokaždé dostane, co si zamane.

Žádná rozumná žena se nemůže ztotožnit s modelem, který považuje člověka za algoritmického robota, jenž se pro sebemenší privátní užitek nerozpakuje zplundrovat planetu a v životě není schopen vykonat něco prostě jen proto, že je to správné. Homo economicus ovšem odrazuje i přemýšlivé muže a přijatelným archetypem racionálního chování je jen pro ty nejbrutálnější.

Podobně odrazuje ženy i ekonomický přístup k otázce spravedlnosti. Aby si ekonomové udrželi zdání objektivity a nestrannosti i v případě, kdy Jana žádá změnu, která Janovi způsobí nějakou škodu, osvojili si recept italského ekonoma a Mussoliniho sympatizanta Vilfreda Pareta: „vědecká“ ekonomie musí doporučovat pouze taková opatření, která alespoň jednomu člověku pomohou, aniž by přitom jinému přitížila. V patriarchálním světě, kde je většina majetku v rukou mužů, představuje takzvané Paretovo optimum důslednou obhajobu sexistického statu quo.

To ale není zdaleka vše. Vezměme si čtyři osoby nebo skupiny osob (A, B, C, D) a tři rozhodnutí (X, Y, Z), která se nějak týkají jich všech. Předpokládejme například, že tito čtyři — A, B, C, D — jsou přátelé, kteří se před týdnem dohodli, že dnes večer půjdou do divadla (X), a nikoli do kina (Y) nebo restaurace (Z). Preference jednotlivých přátel jsou následující:

• A dává přednost kinu před divadlem a divadlu před restaurací (A: Y>X>Z)
• B upřednostňuje dobrou večeři před kinem a kino před divadlem (B: Z>Y>X)
• C je jedno, jestli půjde do divadla nebo do kina, ale nerad by do restaurace (C: X=Y>Z)
• D by nejraději šel na večeři, jinak dává přednost kinu před divadlem (D: Z>Y>X)

Otázka zní: mají si své rozhodnutí rozmyslet a místo do divadla, jak původně plánovali, jít do kina nebo třeba na večeři? Ekonomie má jednoznačnou odpověď. Pokud půjdou do restaurace (Z), pro dva z kamarádů (A a C) to bude nejméně lákavá možnost, čímž se nenaplní Paretovo optimum. Pokud však spolu kamarádi vyrazí do kina (Y), nebude si naříkat nikdo a tři (A, B a D) se ocitnou v lepší situaci. Ekonomové by tedy dospěli k závěru, že racionálním a správným rozhodnutím je nejít do divadla, ale do kina.

Zdá se to být logické. Při bližším pohledu se ale ukáže necitlivost celého přístupu. Všimněme si, že doporučení jít do kina (Y) místo do divadla (X) bylo dáno výhradně pořadím preferencí. V rozhodování nehrálo žádnou roli, kým lidé (A, B, C, D) jsou, ani důvody, které je k jejich preferencím (X, Y, Z) vedly. Abychom si uvědomili, proč je to nanejvýš skandální, uvažujme dramaticky odlišný případ, který by vedl k naprosto stejnému žebříčku preferencí.

Sadistický velitel (A) přitáhne se svou svoločí do vesnice, kde shromáždí její obyvatele (D) s úmyslem je povraždit (výsledek X). V tu chvíli se vy (B) touláte okolním krajem a stanete se svědky tohoto hrůzného výjevu. V křoví se zatím skrývá filmový štáb (C), který vše natáčí. Velitel vás uvítá s otevřenou, leč hrozivou náručí a učiní vám nabídku: „Tady máš zbraň. Když zabiješ jednoho z vesničanů podle vlastního výběru, ušetřím ostatní (výsledek Y). Pokud tak neučiníš, zabiju je všecky (výsledek X).“

Lidské jednání jako hloupý kalkul

Lze předpokládat, že preference čtyř aktérů (A, B, C, D) ohledně daných možností X, Y, Z jsou tytéž jako v případě čtyř přátel, kteří plánují, co s večerem: velitel (A) z vás touží udělat svého komplice (preferuje výsledek Y před X), zatímco možnost, že nikdo nezemře (Z), mu není po chuti. Vesničané (D) vás prosí, abyste udělal, co vám válečník nabízí (abyste pomohl dosáhnout výsledku Y místo X). Členům filmového štábu (C) je jedno, jak vše dopadne, hlavně že se jim podaří zachytit aspoň jednu vraždu (X nebo Y).

Co tedy máte učinit, jestliže nejhorší je pro vás představa, že nikdo z vesničanů nepřežije? (B: Z>Y>X) Stojíte před skutečným dilematem: buď zabijete nevinného, nebo nezachráníte ostatní.

Pro ekonomy je však rozhodnutí jednoduché. Protože nejsou schopni odlišit tuto krutou volbu od debaty čtyř kamarádů o tom, jak stráví večer, doporučují vzít zbraň a zabít nevinného (přejít z X na Y, bez ohledu na to, zda je Y kino nebo vražda).

Nezbývá tu žádný prostor pro uznání, že některé volby jsou bez ohledu na rozhodovací kalkul špatné a nelze je redukovat na uspokojení preferencí. Můžeme se pak divit, že ženy, které v patriarchálních společnostech spíše zohledňují souvislosti a nekvantifikovatelné důvody jednání, opovrhují ekonomií?

Ženy od tohoto oboru neodrazuje jen to, jak ekonomové závidí fyzice, nedostatek ženských vzorů nebo semináře, jimž vévodí testosteronoví tlučhubové. Hlavní problém je v tom, že ve snaze stát se „královnou sociálních věd“ učinila ekonomie jádrem svých modelů a metod šovinistu, racionálního idiota. Chtít ale po ekonomech, aby se zřekli modelu, který jim přinesl obrovský vliv, je jako chtít po příslušnících určitého kmene, aby se zřekli falešné víry, jež jim zajišťuje dominantní postavení.

Proč by tedy ženy vůbec měly chtít působit v oboru, jehož sexistické základy je mohou kdykoli dostat do pozice jednoho z oněch vesničanů vybraných na odstřel?

Z anglického originálu Economics Is Irredeemably Sexist publikovaného na webu Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ.