Začátkem prosince se do Bruselu sjeli poslanci Evropského parlamentu, vysocí představitelé Evropské unie, zástupci odborů a občanské společnosti, akademičtí odborníci a aktivisté, aby se zúčastnili akce navazující na přelomovou konferenci z roku 2023, která se tehdy v Evropském parlamentu konala pod názvem Beyond the Growth, tedy Za hranice růstu.

Debatovalo se o tom, jak z politiky nerůstu učinit součást strategií Evropské unie na snižování chudoby — počínaje Strategií EU pro boj s chudobou přes nový Akční plán pro implementaci evropského pilíře sociálních práv až po Víceletý finanční rámec EU na roky 2028—2034.

Akce ukázala přinejmenším jednu věc: to, co přestavovalo dříve okrajový názor — totiž že ekonomický růst není kouzelná hůlka, jejímž mávnutím dokážeme skoncovat s chudobou —, se nyní stává pevnou součástí politické agendy.

Evropská agentura pro životní prostředí v poslední době volá po „růstu bez ekonomického růstu“, čímž fakticky dává najevo, že obsesivní honba za rostoucí ekonomickou produkcí má dlouhodobě ničivé dopady na životní prostředí i na lidské zdraví. V rámci OSN vzniká dokument s názvem Plán na vymýcení chudoby mimo rámec růstu, který podporuje model založený na lidských právech a sociálních investicích, snižující závislost na ekonomickém růstu. Evropská unie tak stojí před náročným úkolem: dokáže při řešení socioekonomických témat vystoupit z vlastního stínu a nalézt způsob, jak zvýšit kvalitu života bez současného zvyšování HDP?

Relativita sociálního vyloučení

V tomto ohledu nás čeká ještě mnoho práce. Většina lidí žije v přesvědčení, že ekonomický růst rovná se pokrok, a růst HDP je i nadále obecně považován za nezbytný předpoklad boje s chudobou. Je to však jednoduše mylná teze: od devadesátých let celosvětová úroveň chudoby povětšinou stagnovala, přestože globální HDP se vyšplhalo téměř na trojnásobek. I tak ale tradiční způsoby boje s chudobou nadále spoléhají na ekonomický růst, který má být základem pro vytváření pracovních míst, pro fiskální zdroje a sociální výdaje.

Jádrem popsaného paradoxu je předpoklad, že chudoba je primárně otázkou nedostatečných příjmů. Příjmy jsou samozřejmě podstatné — ale stejně zásadní, a přitom přehlížené jsou strukturální a relativní faktory sociálního vyloučení. Definice chudoby založené na příjmovém prahu — dosud užívané globálními institucemi a zahrnuté do indikátorů měření chudoby, s nimiž pracuje například i první z Cílů udržitelného rozvoje OSN — poskytují jen částečný obraz o realitě. Zachycují sice minimální výši příjmů nutnou pro naplnění základních potřeb, avšak nepočítají se zvyšujícími se sociálními očekáváními stále bohatších společností.

Jak už před mnoha desetiletími vysvětlil sociolog Peter Townsend, chudobu nelze oddělovat od možnosti jedinců dosáhnout životní úrovně, jaká je v jejich společnosti pokládána za „normální“. Sociální vyloučení je relativní pojem, vztahující se k tomu, jak se lidem daří v porovnání s druhými, nikoli důsledek nedostatku vyjádřeného v absolutních číslech.

Indikátor AROPE (zkratka pro „At risk of poverty or social exclusion“, tedy „Ohrožení chudobou či sociálním vyloučením“), s nímž pracuje Evropská unie, tento aspekt reflektuje tím, že zohledňuje také relativní výši příjmu (člověk je „příjmově chudý“, pokud jeho příjmy dosahují méně než šedesáti procent mediánu), a zachází ještě dále, protože zachycuje také multidimenzionální chudobu. Přesto ani ukazatel AROPE nedokáže postihnout hlubší strukturální a relační síly, které k sociální exkluzi vedou.

Závod ke dnu

Navyšování příjmů tedy nestačí, zvlášť připočteme-li k tomu, že jejich distribuce je v posledních letech čím dál nerovnější. Političtí stratégové by se měli daleko méně soustřeďovat na růst HDP a spíše by se měli zaměřit na klimatickou krizi, kterou způsobuje, na nerovnosti, které vytváří, a na chudobu, kterou prohlubuje.

Za prvé, ani po desítkách let snah neexistuje žádný empirický důkaz o tom, že by bohatší země mohly dosáhnout úrovně absolutního, trvalého a napříč sférami ekonomiky fungujícího oddělení ekonomického růstu od jeho ekologických dopadů, což je nezbytné, má-li být růst slučitelný s limity naší planety. Je načase rozloučit se s představou „zeleného růstu“.

A jak jsem nastínil ve své poslední zprávě Rady OSN pro lidská práva, zbytnělý metabolismus ekonomiky, korelující s rostoucím HDP, který závažným způsobem destabilizuje biosféru, dopadá nejhůře na lidi žijící v chudších zemích. Setrvale rostoucí HDP tedy nejenže nedokáže chudobu vymýtit, ale navíc začíná působit jako zásadní faktor budoucí klimatické chudoby.

Za druhé, růst vede k ekonomice vyhoření a zhoršuje nerovnosti. Ve Francii se sice v posledních dekádách mediánový životní standard zvýšil, ale příjmy nejchudší části společnosti buďto stagnovaly, nebo vzrostly jen minimálně; životní úroveň nejchudších deseti procent domácností se za poslední dvě desetiletí prakticky nezměnily. Naopak podíl horních deseti procent na celkových příjmech za stejné období výrazně narostl. Rozevírající se nůžky ekonomických rozdílů zhoršují relativní chudobu, sociální exkluzi a pocit, že byli ponecháni vlastnímu osudu.

S rostoucí globalizací ekonomiky a smlouvami o volném obchodu si ekonomové jako Bob Jessop všímají, že státy postupně mění strategii dosažení růstu HDP. Keynesiánské paradigma, v němž je růst poháněn zvyšující se spotřebou podpořenou silným sociálním státem, často nahrazuje Schumpeterova myšlenka, že klíčem k růstu jsou inovace — podobný koncept byl nedávno oceněn Nobelovou cenou za ekonomiku.

Vlády se tedy snaží všemi dostupnými prostředky nalákat bohaté jednotlivce a velké korporace, aby maximalizovaly investice, výzkum a vývoj i ekonomický růst. Realitou se stalo soupeření mezi státy, kdo pomocí pobídek získá největší zahraniční investice. Státy se předhánějí ve snižování daní a deregulaci ekonomiky.

Zatímco až do osmdesátých let byly normou stabilní zaměstnanecké smlouvy na plný úvazek, dnes je stále častěji nahrazují „flexibilnější“ typy smluv, které poskytují pracovníkům menší ochranu. Ve své zprávě OSN z roku 2023 jsem poukázal na to, že úbytek dlouhodobých pracovních smluv, snižování mezd a omezování ochrany zaměstnanců vedou v úhrnu k vytvoření toho, pro co britský ekonom Guy Standing zavedl termín „prekariát“.

Také v chudších a středně chudých ekonomikách vedl rozvoj založený na exportu ke zvyšování nerovností. Velké společnosti těžily při vstupu na globalizované trhy ze strukturálních výhod: právě ony mají z volného obchodu a exportně zaměřených extraktivních aktivit největší zisk. Spotřebováváním přirozených zdrojů chudých a středně chudých zemí bohatne jen malá část exportně orientovaných firem, zatímco drobní farmáři, neschopní vstoupit do globálních dodavatelských řetězců, zůstávají pozadu.

Konečně za třetí se růstu HDP mnohdy dosahuje také pomocí rozšíření tržní logiky na zboží a služby, které dříve stály mimo peněžité transakce, totiž privatizací služeb a obecních statků, což vede k rostoucí komodifikaci dalších oblastí života. Jak ukázal ve své knize The Great Transformation Karl Polanyi, kapitalismus se snaží sféru trhu rozšířit na pokud možno co nejširší oblast. To, co spadalo dříve do sféry vzájemné výpomoci či přerozdělení, se nově poskytuje jen těm, kteří za to zaplatí.

Tak například dříve bylo běžné požádat souseda, aby nám pomohl s opravou auta; dnes si na to někoho najmeme. Ti, kteří si to nemohou dovolit, jsou pak vytlačeni do ekonomické nejistoty.

Nutnost změny

Ze všech uvedených a mnoha dalších důvodů jsem v červnu 2024 prezentoval OSN Zprávu o vymýcení chudoby mimo rámec růstu. V ní jsem varoval, že o ekonomický růst nelze usilovat za každou cenu, a to ani ve jménu snižování chudoby.

Vysvětlil jsem v ní, proč je naléhavě nutné, aby koncepce boje proti chudobě prošla zásadními změnami. Tradiční přístupy k vymýcení chudoby jsou dnes překonané. Otázkou už není, jak udržovat hospodářský růst, ale jak skoncovat s chudobou, aniž bychom si přitom brali jako rukojmí lidi a planetu.

Spíše než usilovat o nekonečný růst HDP by se vlády a instituce měly soustředit na to, co je skutečně důležité: sociální blahobyt respektující limity naší planety. Při prezentaci zprávy na půdě OSN jsem se zavázal vypracovat Plán pro vymýcení chudoby mimo rámec růstu — komplexní soubor politických opatření, sestavený ve spolupráci s agenturami OSN, vládami, občanskými organizacemi, akademiky, odbory a dalšími skupinami, který by dokázal nasměrovat naši ekonomiku od maximalizace zisku k naplňování lidských práv.

Základem uvedeného programu — který bude představen OSN v roce 2026 — jsou politické kroky, které směřují k zavedení nepodmíněných základních služeb. Jídlo a bydlení je v současnosti lidem poskytováno za úplatu, ale vzhledem k tomu, že se v obou případech jedná o lidské právo, mělo by to být vyňato z tržní sféry a poskytováno lidem na základě jejich potřeb.

Už dnes je příkladem takto dekomodifikovaného zboží a služeb bezplatná zdravotní péče a školství. A základem Plánu pro vymýcení chudoby mimo rámec růstu je rozšíření tohoto přístupu na další oblasti.

K zajištění stabilního naplňování základních lidských potřeb mohou sloužit také další opatření, jako nepodmíněný základní příjem pro všechny nebo záruka pracovních míst — která vláda garantuje každému, kdo je schopen a ochoten pracovat. Zkrácení pracovní doby by pak mohlo lidem pomoci k méně vyčerpávajícímu stylu života a současně by mohlo vést ke spravedlivějšímu rozdělení domácích prací.

Zavedení reforem směřujících k progresivnějším daňovým systémům, včetně daně z majetku či dědické daně, doprovázené rozhodnými kroky proti daňovým únikům, jsou některými z cest, jak uvedený Plán financovat.

Nicméně ani zpřístupnění bezplatných základních služeb samo o sobě k překonání sociální exkluze nestačí; k tomu je zapotřebí především snižování nerovností. Vypořádat se s nerovností je pro eliminaci chudoby mimo rámec růstu zásadní. Když zmizí hluboké ekonomické rozdíly, sociální očekávání těch nejméně majetných získá realističtější obrysy a sníží společenské tlaky, které zhoršují chudobu a pocit sociálního vyloučení.

Snížení nerovností může také omezit škodlivé spotřebitelské trendy. Luxusní návyky, jako je užívání SUV automobilů ve městech či budování velkých rezidenčních sídel, vytváří statusový tlak na většinovou populaci.

Občané mají tendenci tyto neudržitelné spotřebitelské vzorce napodobovat, což je jev, který bývá označován jako Veblenův efekt. Politická opatření zaměřená na omezení konzumerismu a škodlivé reklamy mohou napomoci tomu, aby se společnost posunula k udržitelné formě blahobytu. Omezením extrémně nákladného a neudržitelného statusového spotřebitelství — známého též pod termínem „okázalá spotřeba“ — se může společnost přiblížit řešení chudoby, které bude respektovat limity naší planety.

Nová éra

To všechno jsou jistě odvážná, avšak uskutečnitelná opatření, která by měla formovat budoucí způsoby boje proti chudobě — a to, v evropském kontextu, včetně nového Akčního plánu k implementaci evropského pilíře sociálních práv, Plánu pro kvalitní pracovní místa, Strategie EU pro mezigenerační spravedlnost a historicky první Strategie EU pro boj proti chudobě.

Zvláště významné je to dnes, v situaci, kde soupeřící priority — především obrana, bezpečnost a konkurenceschopnost společně se sílícím odporem proti zeleným opatřením — hrozí zastínit sociální cíle a vytlačit fiskální prostor pro sociální investice, již nyní omezené nedávnou reformou fiskálních pravidel Evropské unie.

Chopí-li se Evropská unie opatření navrhovaných v Plánu pro vymýcení chudoby mimo hranice růstu, postaví se do čela nové globální éry boje s chudobou. Takového, který překračuje závislost na růstu a do středu zájmu staví lidská práva a planetární stabilitu.

Z anglického originálu Eracidating Poverty: Growth Is Not the Answer, vydaného internetovým časopisem Green European Journal, přeložila MAGDALÉNA JEHLIČKOVÁ.