Bavme se konečně o nerůstu!

Tomáš Profant

Klimatickou krizi nelze pochopit ani zvrátit, pokud neproměníme nejhlubší struktury své ekonomiky. Náš svět může zachránit pouze principiální odmítnutí samotné ideje růstu spojené se sociálně spravedlivým poklesem výroby a spotřeby.

Naše spotřeba je přílišná, zcela jistě neudržitelná a stimulovaná ideologií růstu. Foto pixabay

Projevy klimatické krize jsou každým rokem hmatatelnější. Nejen sucha a požáry, ale i přemnožené medúzy nebo bakterie v mořích nám dávají jasně najevo, že se něco děje. Základním úkolem médií je o problémech nejenom reportovat, ale především podávat je v širších souvislostech a objasňovat jejich příčiny.

Při vysvětlování příčin sucha se média obvykle omezují na nedostatek deště či spodních vod. O něco širší pohled pak tento nedostatek vysvětluje klimatickou změnou. Zde ovšem komentáře většinou končí. Výjimečně se od počasí přes klimatickou změnu diskuse posune k individuální odpovědnosti a nepopulárním výzvám k sebeomezování a někdy dokonce ke kritice nečinnosti politiků.

Celkově jsou však všechna tato vysvětlení nedostatečná, neboť nepropojují environmentální problémy s otázkami ekonomiky a politiky. Plují po povrchu a napomáhají pasivitě nebo směřují společnost k aktivitě, která je ale neadekvátní.

Objasnit klimatickou krizi a zároveň podat její smysluplná řešení v podobě praktických politik je ovšem možné jen tehdy, uvažujeme-li o kategorii nerůstu. Tu přitom lze definovat jako sociálně spravedlivý a ekologicky udržitelný pokles výroby a spotřeby, který zajišťuje blahobyt pro všechny.

Z této perspektivy nacházíme základní vysvětlení klimatické krize ve způsobu, jímž současný hospodářský systém nutí většinu aktérů konat tak, aby výroba a spotřeba neustále rostly. Přehnané nakupování podle stoupenců nerůstu souvisí mnohem více s rolí reklamy ve fungování kapitalismu než s rysy moderní společnosti samotné.

Idea nerůstu je ve své základní formě velice současná, orientovaná na dnešní společenské jevy, a to v rovině myšlení a konání. Právě praktické návrhy nerůstových politik jsou proto pro veřejnou diskuzi klíčové.

Praktické návrhy nerůstové politiky

Zcela zásadní je postupné snižování spotřeby materiálů. V dnešních bohatých zemích připadá na hlavu 28 tun spotřebovaných materiálů. Podle návrhů nerůstových politik je nezbytné, aby nároky do roku 2050 poklesly na 8 tun. Ruku v ruce s tím je třeba usilovat o prodloužení životnosti spotřebního zboží, prosadit právo na opravu výrobků, zdanění červeného masa, zákaz jednorázových plastů, sdílení aut, zahradních sekaček a dalších věcí, výrazné omezení prodeje aut typu SUV nebo nahrazení létání cestováním vlakem.

Nerůst rovněž úzce souvisí s politikami vedoucími k poklesu globální nerovnosti, například se 100% daní z dědictví nebo se zavedením stropu pro maximální příjem či majetek. Právě nerovnost je totiž významným zdrojem soutěživosti a vede k napodobování spotřeby vyšších vrstev. Rovnost tak ve svém důsledku vede i k poklesu spotřeby.

Nerůst je tedy ze své podstaty v rozporu se převládající ideologií. Právě proto je nutné, aby se dostal do širšího povědomí, a byla tak konečně zahájena diskuze o samotné podstatě rizik dnešního světa.

V České republice lze zatím jen stěží mluvit o nerůstovém hnutí, je však zřejmé, že si idea nerůstu získává stále více podporovatelů a podporovatelek. Stává se tak silou, s níž začíná být nutné do budoucna počítat. Ve světě je ale nerůst již dávno etablovaným ekologicko-ekonomickým směrem, který má své významné zastánce, například irského prezidenta Higginse, ale i odpůrce, jako je slavný ekonom Paul Krugman.

Pro lepší porozumění problematice nerůstu a pro šíření nerůstových myšlenek pořádá Katedra environmentálních studií FSS MU, nevládní organizace NaZemi, RESET — platforma pro sociálně ekologickou transformaci a německý Konzeptwerk Neue Ökonomie konferenci Nerůst a sociálně-ekologická transformace, která proběhne 8.—11. září 2022 v Brně. Přijďte se pobavit o nerůstu!

advertisment
Diskuse
JP
August 19, 2022 v 10.6

Samozřejmě je možné (a v určitém smyslu potřebné) bavit se o "nerůstu". Ale zároveň by bylo nutno diskutovat (a hluboce přemýšlet) o tom, jak tento "nerůst" oddělit od trvalé stagnace, ekonomické i společenské.

Shodou okolností ten samý den kdy na DR byl otištěn tento text v deníku Právo vyšel rozhovor s jedním vědcem týkající se budoucího klimatu na naší planetě. Onen vědec sdělil, že sice nijak nepopírá aktuální oteplování zemského povrchu - ale že mnohem větší nebezpečí číhá v nové "malé době ledové", která se má dostavit už za 150 - 200 let! Ta bude hrozivá ani snad ne tak samotnou nízkou teplotou (i když ta má být ještě nižší nežli v 16. a 17. století), nýbrž především velkým suchem. Které učiní neobdělávatelnými celé velké regiony na této planetě. Podle vyjádření tohoto vědce jediný způsob, jak ještě vůbec udržet potravinovou produkci, bude v obřích sklenících. K tomu budou ale zapotřebí za prvé odpovídající technologie, za druhé obrovské zdroje (dosažitelné a levné) energie.

Pokud tomu tak skutečně je, pak se lidstvo musí - a to už v historicky dohledné době - vzepnout k maximálním technologickým, ale i produkčním výkonům. Nějaký "nerůst" - pokud by tento měl znamenat produkční a technologicky inovační stagnaci - si lidstvo tedy v žádném případě nemůže dovolit.