Proč zisky fosilních korporací nadřazujeme životu na Zemi?
George MonbiotSvětové vlády nadále živí fosilní průmysl — ekologickým příslibům navzdory. Zachování života na Zemi je tak podřízeno ekonomickému zisku. Pro odvrácení klimatického kolapsu přitom bude zapotřebí zásadní změna politiky i myšlení.
Tragédie lidské civilizace dnes spočívá v tom, že to, co víme, se nijak nepromítá do toho, jak konáme. Téměř každý člověk si nyní alespoň částečně uvědomuje, že nás může postihnout největší katastrofa všech dob. Málokdo ale odpovídajícím způsobem mění své návyky: především frekvenci jízdy autem a létání či míru konzumace masa a mléčných výrobků.
V nejtěžší krizi si Velká Británie zvolila tu nejhorší z možných vlád. Britská vláda v Londýně i nižší složky veřejné správy nadále stavějí silnice a rozšiřují letiště. Podle analýzy zpracované ekologickou organizací WWF britská vláda v posledním rozpočtu vyčlenila 145 milionů liber na ekologická opatření. Naopak do politiky, která emise navýší, plánuje investovat 40 miliard liber.
Nelze než žasnout, že vláda prioritou zůstává „maximalizace ekonomické těžby“ ropy a plynu u britského pobřeží. Podle britského energetického plánu má těžba fosilních paliv zajistit, aby „Velká Británie zůstala atraktivní destinací pro globální kapitál“, což „povede k postupnému a úspěšnému odklonu od tradičních fosilních paliv“. Těžko si představit zvrácenější argument. Ale vyhlásíte-li vzájemně neslučitelné cíle, pak první obětí bude logika.
Jinými slovy: zatímco náš dům hoří, vláda posílá cisternová vozidla, která ho kropí benzínem. Politiku vládnoucích konzervativců navíc patrně „neovlivňují“ štědré dary, které strana obdržela od ropných a plynových korporací, takže Boris Johnson zvažuje otevření nového ropného pole Cambo v Severním moři.
Kdo my?
Já zisky fosilních korporací životu na Zemi rozhodně nenadřazuji.
Potíž je v tom, že ani já, ani Vy, ani spousta dalších (my?), na to nemám(e) sebemenší vliv.
Tváří v tvář klimatické krizi a pokusům ji nějak zvládnout se přece zcela jasně ukazuje, kdo rozhoduje. Rozhodují peníze.
Jeden z poražených indiánských náčelníků svého času prohlásil: "Přišel bílý muž a na všechno pověsil cenovku. Na každý strom, na každého bizona, na každé stébo trávy..."
Jo. To by nám šlo.
------------------
Pochybuji, že ve světové revoluci přebere moc osvícená ekologická většina wokerů, která provede enviromentální transformaci světové ekonomiky od fosilní k obnovitelné realitě.
(a s ní lidstvo projde i globální duchovní proměnou)
Jako jedinou šanci vidím, že ta část kapitálu, která neprofituje z fosilního průmyslu, se musí ostře postavit proti svým fosilním bratrům a v součinosti s politiky a s podporou ekologicky cítících občanů, v bratrovražedné řeži zlikvidovat fosilní byznys a zafinancovat přerod v bezemisní ekonomiku.
---------------------
No, ale po pravdě, jako skutečně reálné vidím, že to nezvládneme a poznáme sílu globální nestability na vlastní kůži nesmírně intenzivně. A nebude se kam schovat...
není "my": "Why is life on Earth still taking second place to fossil fuel companies?"
Čili "Proč je život na Zemi pořád druhý za fosilními společnostmi?"
Když diskuse z internetu přejde v osobní setkání, poznáte to. Odpůrci zelených (a dnes pirátů) se strašně bojí. Existenčně. Cítí se ohroženi, cítí se příliš nízko nad hladinou a bojí se větších vln. Za vší tou arogancí, výsměchem, a technokratickým poučováním (třeba o fyzikální nemožnosti evropských emisních limitů, bezuhlíkové energetiky, zlodějině fotovoltaiky nebo škodlivosti elektromobilů či větrných turbín) je strach z hladiny zavírající se nad hlavou. Nebudu mít na dopravu, nebudu mít na teplo, nebudu mít na světlo, nezajistím svou rodinu a přijdu o ni. Jsem už nyní těsně nad hladinou, co když se zítra již nenadechnu? Ať se uskromní někdo jiný, kdo na to má, kdo má větší rezervy. Kdo profitoval, kdo rozhodoval, kdo nás do průšvihu zavedl, ne kdo jen jako já dorovnával krok věčně o půl kroku pozadu, já chudý příbuzný. Je to trošku generační, ale ne úplně, i mladí lidé z rodin technokratické nižší střední třídy ten strach přebírají a stává se i jimi prožívanou emocí, jejich strachem. Svazující a myslím že velmi trýznivou emocí.
Pierre Teilharda de Chardin, milovaný (díky své představě člověka jako centra "navíjení" vesmírného "vřetene") zdejším diskutujícím p. Poláčkem, se domníval, že člověk (a jeho noosféra) se bude vyvíjet ještě aspoň po desítky milionů let, "jestli mu (člověku) nedojdou důležité planetární rezervy". Všimněme si že obavy spojuje jen s nedostatkem, obavy připouští jen z vyčerpání zdrojů. Člověku se chce parafrázovat p. Poláčka (Kdyby se Platón nenarodil) na: "Kdyby byl de Chardin akvaristou". Věděl by pak, že na nedostatek biologický systém nejspíš nevyhyne, jen ho omezí. Zato na nadbytek zanikne velmi snadno. Omezte krmení ryb v akváriu, akvárium zůstane živé. Překrmte, a odpadní produkty způsobí rychlou otravu.
Tak je to i se vztahem generací k planetě: Původní obava z nedostatku zdrojů je starší. Konzervativní. Spojená se strachem z nedostatku zdrojů, strachem z hladu, zimy, tmy ... a z individuální prohry v konkurenčním boji o přežití. Ale skutečné riziko pro biologický systém je spojeno s nadbytkem ... odpadních látek. Třeba s toxickým odpadem, radioaktivním odpadem, ale aktuálně hlavně se "sleníkovými plyny", tedy "výdechem" civilizačního "metabolismu". To konzervativní smýšlení neumí domyslet, nadbytku čehokoli se neumí obávat. Zůstane ve vleku strachu z nedostatku.