Tragédie lidské civilizace dnes spočívá v tom, že to, co víme, se nijak nepromítá do toho, jak konáme. Téměř každý člověk si nyní alespoň částečně uvědomuje, že nás může postihnout největší katastrofa všech dob. Málokdo ale odpovídajícím způsobem mění své návyky: především frekvenci jízdy autem a létání či míru konzumace masa a mléčných výrobků.

V nejtěžší krizi si Velká Británie zvolila tu nejhorší z možných vlád. Britská vláda v Londýně i nižší složky veřejné správy nadále stavějí silnice a rozšiřují letiště. Podle analýzy zpracované ekologickou organizací WWF britská vláda v posledním rozpočtu vyčlenila 145 milionů liber na ekologická opatření. Naopak do politiky, která emise navýší, plánuje investovat 40 miliard liber.

Nelze než žasnout, že vláda prioritou zůstává „maximalizace ekonomické těžby“ ropy a plynu u britského pobřeží. Podle britského energetického plánu má těžba fosilních paliv zajistit, aby „Velká Británie zůstala atraktivní destinací pro globální kapitál“, což „povede k postupnému a úspěšnému odklonu od tradičních fosilních paliv“. Těžko si představit zvrácenější argument. Ale vyhlásíte-li vzájemně neslučitelné cíle, pak první obětí bude logika.

Jinými slovy: zatímco náš dům hoří, vláda posílá cisternová vozidla, která ho kropí benzínem. Politiku vládnoucích konzervativců navíc patrně „neovlivňují“ štědré dary, které strana obdržela od ropných a plynových korporací, takže Boris Johnson zvažuje otevření nového ropného pole Cambo v Severním moři.

Jak přitom klimatologové dlouhodobě vysvětlují, možnost udržet globální oteplení pod jedním a půl stupněm Celsia je podmíněna tím, že žádné nové fosilní projekty už se nebudou rozjíždět. Naopak je třeba utlumit i stávající těžbu.

Stejně tak jsou vládní plány neslučitelné s deklarovaným cílem dosáhnout uhlíkové neutrality před rokem 2050. Což je mimochodem další ilustrace propasti mezi tím, co víme, a tím, co děláme, protože vládou deklarovaný cíl není nijak ukotven v závazcích plynoucích z Pařížské dohody. Jinak řečeno: plány jsou nerealisticky nedostatečné a je třeba je nahradit mnohem důslednějšími kroky, o nichž se však zatím žádný z vládních politiků není připraven bavit.

Jenomže to platí pro téměř každou vládu na světě. Jakmile zelené sliby prezidenta Joea Bidena narazily na zavedené pořádky, sesypaly se jak domeček z karet. Od chvíle, kdy Biden přislíbil, že zákaže nové ropné vrty a frakování na federální půdě, udělila jeho vláda přes dva tisíce nových povolení k projektům těžby fosilních paliv.

Jeho poradce pro národní bezpečnost požaduje, aby ropný kartel OPEC+ navýšil těžbu ropy, a snížil tak cenu ježdění v obludných automobilech, které si Američané stále kupují. Vyprávělo se, že Bidenova umírněná rétorika maskuje radikální plány. Slova však stanovují hranice činům, a kdo slibuje málo, vykoná ještě mnohem míň.

Pokud zkrátka fosilní paliva nenecháme pod zemí, jakýkoli příslib odvrácení klimatického kolapsu zůstane jen prázdným gestem. A pozemská atmosféra jaksi na gesta nereaguje. Nezajímají ji závazky, neohromí ji fráze. Nesestává z frakcí, které lze poštvat proti sobě, ani z voličů, které lze obalamutit či nadchnout pro podružnosti.

Povaha politiky je jedním z důvodů, proč vlády přehlížejí, co jim klimatická věda sděluje. Kdyby totiž braly její poznatky vážně, podřídily by jim svá politická rozhodnutí. Jenomže takový způsob stanovení hranic politické praxi pokládají za nepřijatelný nejen politici sami, ale neslučuje se ani s filosofickými základy, na nichž naše demokracie stojí.

Anebo ne? Když přijde na obchodní zájmy, vlády se nechávají stanovovat hranice pro svou politiku s náramnou ochotou. Britská ropná korporace žaluje Itálii za újmu na „předpokládaných budoucích ziscích“ poté, co jihoevropská země zakázala ropné vrty na svém pobřeží. Itálie dříve byla signatářem takzvané Energetické charty, která velkým korporacím umožňuje nárokovat si odškodné za zrušené projekty. Podle Článku 47 Charty lze navíc i po odstoupení z ní arbitráž vyvolat, takže Itálie čelí žalobě i přesto, že z Charty v roce 2016 vystoupila.

Jde o jeden z mnoha příkladu takzvaného mechanismu řešení sporů mezi investorem a státem (známého pod anglickou zkratkou ISDS), kvůli kterému je zavedení efektivní klimatické politiky takřka nemožné. ISDS představuje ostudné omezování politické vůle, což vládám, jako je britská, podle všeho zatím nevadí.

Nevím, jak s podobnými obchodními úmluvami nejlépe naložit, ale právníci pracující pro vládu by se měli možnými únikovými cestami zevrubně zaobírat. Protože jinak budou zisky hrstky korporací nadále nadřazené životu na Zemi.

Globální stav nouze vyžaduje zcela novou politiku — její nástup je však v nedohlednu. Vlády se i nadále obávají hněvu korporátních lobbistů víc než kolapsu ekosystémů. V zájmu titěrných a pomíjívých politických zisků nás tak odsuzují k obrovským a nezvratným dopadům klimatických změn. Poslanci, kteří se nikdy o chudé lidi nijak nezajímali a vždy hlasovali proti jejich zájmům, najednou tvrdí, že klimatická politika je nemyslitelná, protože by její důsledky odnesli právě chudí.

Britské ministerstvo financí se odmítá zavázat k pokrytí byť i jen slabých a nedostatečných klimatických opatření. Premiér Johnson, který má na listopadovém summitu COP26 předsedat snaze zásadně prohloubit celosvětové úsilí o odvrácení klimatického kolapsu, se jen naparuje a vykrucuje, očividně neschopen učinit náročná rozhodnutí.

Žádná — ani ta nejprogresivnější — vláda nikde na světě není dosud připravena promyslet a navrhnout potřebnou transformaci: celosvětový program, který přežití lidstva a dalšího života na Zemi nadřadí všemu ostatnímu. Potřebujeme nejen novou politiku, ale i novou etiku. Musíme sladit to, co víme, s tím, co konáme. Ale debata na toto téma sotva začala.

Z anglického originálu Why is life on Earth still taking second place to fossil fuel companies? vydaného deníkem The Guardian přeložil Adam Rektor-Polánek