Už před padesáti lety vyšla kniha E. F. Schumachera Malé je milé, s podtitulem „Jak by vypadala ekonomie, které by záleželo na lidech“. Vloni se dočkala druhého českého vydání. Schumacher v knize tvrdí, že ekonomika zaměřená na maximalizaci soukromých zisků a stálý růst bude prohlubováním nerovností způsobovat stále větší problémy sociální a neudržitelným čerpáním přírodních zdrojů a znečišťováním životního prostředí vytvářet stále větší problémy ekologické.

Schumacher viděl problém jak na Západě, kde právě začala být zpochybňována relativně sociální keynesiánská politika omezující kapitál, tak na Východě, kde byl před časem zlikvidován československý pokus o demokratický socialismus. Oba systémy totiž podle něj spojovala honba za růstem za cenu devastace přírody.

Dnes je realizace ideálu sociálně zaměřené a demokraticky řízené ekonomiky „s lidskou tváří“, která nezatěžuje přírodní prostředí nad udržitelnou míru, ještě vzdálenější, než byla před padesáti lety.

Více než kdy jindy si potřebujeme osvojit Schumacherovo přesvědčení, že ekonomika se řídí pravidly, která lze měnit a nastavovat podle toho, jaké cíle si společnost stanoví. Tváří v tvář klimatickým změnám a degradaci životního prostředí je změna ekonomického myšlení nezbytným úkolem při pokusu o nápravu — vlastně záchranu člověka a planety Země.

Různé podoby zeleného kapitalismu, jako je víra, že nové technologie „všechno vyřeší“, nepředstavují změnu dostatečnou, protože nezpochybňují základní destruktivní principy současného systému. Pozornost si zaslouží radikálnější koncepty nové ekonomiky.

Klima změny

Ekonomika dobrého života (wellbeing economy) usiluje o „sdílený dobrý život pro lidi a planetu“, jak zní formulace Wellbeing Economy Alliance (WEAll), která sdružuje více než 200 nevládních organizací, akademických pracovišť, vládních institucí a podniků.

WEAll má vizi do roku 2040 „ … vybudovat svět, kde každý má dostatek k životu v pohodlí, bezpečí a štěstí. Kde všichni lidé … mohou využívat svou kreativní energii na podporu rozvoje všeho života na planetě. Usilujeme o obnovu bezpečného přírodního prostředí plného života, protože jsme se naučili vracet stejně mnoho, jako jsme obdrželi. Svět, kde máme hlas při spoluurčování našeho společného osudu a nacházíme ve spojení s lidmi a planetou, která nás živí, sounáležitost, smysl a cíl.“

Vize působí na první pohled velmi utopicky, ale měli bychom vzít v úvahu, co nás čeká, pokud se o něco takového nepokusíme. Nadto, rozhlédneme-li se, zjistíme, že mnoho „utopického“ dávno funguje kolem nás. V minulosti i současnosti byla a je většina ekonomických aktivit potřebných pro zajištění lidských potřeb vykonávána mimo tržní principy, mimo tlak na ekonomický růst a na růst zisku.

Děje se tak při péči o domácnost a její členy v rodinách, při vzájemné pomoci v místních komunitách, v neziskovém podnikání a sdílené ekonomice či v rámci veřejných služeb a veřejných statků. V ekonomice dobrého života jde o to rozšiřovat tuto sféru tak, aby se celá ekonomika zaměřila na lidské potřeby a harmonický vztah k přírodnímu prostředí.

Jeden z textů, vypracovaný v rámci projektu Klima změny, který ekonomiku dobrého života propaguje, říká: „Sociálně a ekologicky spravedlivá ekonomika chce odstranit struktury vykořisťování, které reprodukují nerovnosti mezi zeměmi, pohlavími a třídami. Potřebujeme ekonomiku demokratizovat tím, že se ekonomická a politická moci dostane do rukou mnohým, a ne jen hrstce. Potřebujeme učinit ekonomický systém nezávislým na růstu, aby mohl spotřebovávat méně zdrojů.“

Ekonomika má být budována tak, aby se škodám předcházelo — ať už ekologickým nebo sociálním, a tím se šetřily náklady a úsilí potřebné pro jejich nápravu. Koncept ekonomiky dobrého života nenabízí jednotnou definici a generální plán pro všechny situace, ale sdružuje mnoho různých projevů, takže k němu může patřit „ekonomie koblihy“ nebo „regenerativní ekonomika“, stejně jako sociální solidární ekonomika i udržitelný nerůst.

Předpokládá existenci smíšené ekonomiky, v níž vedle sebe figurují stát, soukromý a občanský sektor. Všechny složky však významně přehodnocují dosavadní hodnoty a cíle ekonomických aktivit směrem k udržitelnosti a spravedlnosti. Do rozhodování má ve všech etapách ekonomického cyklu promlouvat občanská veřejnost. Díky takto širokému a otevřenému konceptu se k ekonomice dobrého života mohou hlásit jak občanská hnutí a organizace, tak některé vlády či významné mezinárodní organizace.

Zapojit se může každý

Evropská environmentální kancelář (European Environmental Bureau, EEB), největší síť ekologických organizací v Evropě, tematizuje ekonomiku dobrého života v Manifestu pro zelenou, spravedlivou a demokratickou evropskou ekonomiku.

Manifest kritizuje současná fiskální pravidla Evropské unie, jak je v roce 1992 stanovila Maastrichtská smlouva. Pravidlo veřejného dluhu pod šedesát procent a deficitu pod tři procenta HDP totiž nereflektuje kvalitu výdajů a vliv investic na environmentální cíle. EEB proto v „paktu ekonomiky dobrého života“ požaduje nová pravidla „podporující zelená a pečující pracovní místa, pozvedající zranitelné komunity a zlepšující kvalitu života lidí a přírody“.

Angel Gurria, generální tajemník OECD, popsal ekonomiku dobrého života jako „schopnost vytvořit koloběh pozitivních změn, v kterém dobrý život občanů pohání ekonomickou prosperitu, stabilitu a odolnost, a naopak tyto dobré makroekonomické výsledky dovolují dlouhodobě udržovat investice do dobrého života“.

Za klíčové charakteristiky takové ekonomiky pak označuje rostoucí příležitosti pro sociální mobilitu, redukci nerovností a zajištění environmentální a sociální udržitelnosti. Gurria uvádí, že se OECD zabývá podobnými otázkami od sedmdesátých let minulého století. Výsledky tohoto procesu jsou zachyceny v publikaci Příležitosti pro všechny. Pojetí OECD má blízko k zelenému kapitalismu a považuje za žádoucí další ekonomický růst, ale i tak naznačuje významnou změnu při chápání role ekonomiky.

V rámci OECD také vzniklo Wellbeing Economy Governments, sdružení vlád, které přijímají programy podpory ekonomiky dobrého života. Zapojeno je Skotsko, Island, Nový Zéland, Wales a Finsko. Nejde přitom jen o deklarace a záměry — jednotlivé vlády přijímají konkrétní opatření a metodiky, které sledují jejich naplňování.

Téma indikátorů a jiného způsobu měření ekonomického úspěchu, než představuje HDP nebo HNP, je důležitou součástí ekonomiky dobrého života. OECD, Mezinárodní organizace práce i některé vlády vytvářejí a používají citlivější nástroje na sledování vlivu ekonomiky na sociální oblast a životní prostředí.

Ekonomika dobrého života předznamenává změnu ekonomického paradigmatu potřebnou pro sociálně ekologickou transformaci. Existuje několik vlád, které ji uvádějí do praxe — na Novém Zélandu představuje dokonce kritérium při tvorbě státního rozpočtu. Ekonomická politika většiny vlád — česká v tom není výjimkou — se však stále řídí neoliberálními principy, které vedou k opakovaným a prohlubujícím se krizím ekonomickým i sociálním.

Strategie koalice WEAll vychází ze zkoumání, jak se prosazovalo neoliberální paradigma v době převládajícího keynesiánství. Na tomto základě soudí, že je třeba budovat mocenskou základnu pro změnu, zaměřit se na šíření znalostí a vytvářet pozitivní a přitažlivý narativ.

Potřebné je přitom působit na různých rovinách: na úrovni nik, struktur a kultur. V nikách operují průkopníci, kteří zasévají semínka nové ekonomiky. Politické, ekonomické a sociální struktury a instituce tvoří rámce a pravidla nové ekonomiky a jsou polem politického zápasu. Kultury jsou obecně sdílené hodnoty a pohledy na svět, které ovlivňují co jsme schopni si představit a co chceme.

Změna je potřebná na všech těchto úrovních. Změna v jedné vrstvě často vede ke změně v jiné vrstvě. Do proměny se může zapojit každý.

Text vznikl ve spolupráci s Ekumenickou akademií, z. s. v rámci mezinárodního projektu Climate of Change.