Vize ekologického státu neexistuje… a co když tu je?

Jan Černín

Řád, který umožní zvrátit ekologický kolaps, musí stát na jiném základě, než je idea růstu. Vize takového řádu proto nemůže a nesmí vzejít z prostředí společností, jež trvale žijí z exploatace. Pomozme proto iniciativě vykořisťovaných.

Naději lze spatřovat v hnutích, která bojují přímo v místech nejkřiklavějšího drancování. Foto Adek Berry, AFP

Nedávno zesnulý filozof a sociolog vědy Bruno Latour si v rozhovoru s titulem Obývat Zemi (Habiter la Terre) povzdychl, že „není žádný ekologický stát“. Podle Latoura totiž neexistuje státní model, který by obyvatelnost země kladl na stejnou rovinu s blahobytem, svobodou a jinými cíli současných státních uspořádání. Tento svůj postřeh doprovází explicitním tvrzením, že lepší představu nemají ani v Americe nebo Německu.

Je však otázkou, zda je vůbec namístě předpokládat, že by ponětí o této potřebě mělo být jasnější právě v těch zemích, které tvoří jádro současného světového ekonomického systému — stavějí totiž na nerovné směně a na využívání práce a zdrojů globální periferie.

Jako možnou odpověď na Latourův nářek by bylo možno vnímat Vizi zeleného státu. Tu představilo Spojené osvobozenecké hnutí Západní Papuy (ULMWP) reprezentované Bennym Wendou. To se snaží dosáhnout nezávislosti na Indonésii, která toto území, z jejich pohledu nelegitimně, ovládá od 60. let.

Tři pilíře

×
Diskuse
JP
January 5, 2023 v 12.08

"V rámci prvního pilíře autoři deklarují, že stát „bude nad samotné hospodářství stavět potřeby společnosti a prostředí“. "

Proti tomuto ekologickému modelu ovšem hovoří několik krajně závažných faktorů.

Dokonce i podle Marxe je naprosto rozhodujícím společenským faktorem nikoli ideologie (a nikoli ideje), nýbrž "materiální základna", čili materiální produkce. To znamená: sotva mohou mít reálné vyhlídky na úspěch snahy tuto "materiální základnu" odsunout někam na druhou kolej zájmu.

Za druhé: celá zkušenost světa "reálného socialismu" ukazuje, že snahy o "totální demokratizaci ekonomiky" nutně končí příkazovým hospodářstvím, a v důsledku toho politickou diktaturou.

A za třetí (a to je faktor který ani sám Marx nezohlednil): je možno právem zastávat tézi, že touha po maximalizaci vlastních hmotných zdrojů je zakódována hluboko a nesmazatelně v genetickém aparátu celého lidského rodu. (Respektive každého živoucího tvora vůbec.) Tento základní evoluční faktor opět není možno jen jakýmsi volným rozhodnutím (byť i z nejlepších úmyslů) odsunout na druhou kolej.

Všeho všudy: základní vadou všech radikálně levicových a enviromentálních hnutí i nadále je, že neberou ekonomiku vážně. Jistě: současnou (kapitalistickou) ekonomiku je nutno zcela zásadním způsobem reformovat. Ale tuto transformaci není možno provádět tím způsobem, že jí nadiktujeme nějaké naše vlastní představy a ideje, a pak budeme očekávat že ona se podle toho bude řídit.

PM
August 10, 2023 v 22.04
Stále otevřená a nezodpovězená otázka

Kolik generací si ještě bude lámat hlavu nad otázkou čím a jak nahradit kouzlo masového konzumerismu globálního liberálního trhu?

Že by Poslední generace byla doopravdy tou poslední?