Nedávno zesnulý filozof a sociolog vědy Bruno Latour si v rozhovoru s titulem Obývat Zemi (Habiter la Terre) povzdychl, že „není žádný ekologický stát“. Podle Latoura totiž neexistuje státní model, který by obyvatelnost země kladl na stejnou rovinu s blahobytem, svobodou a jinými cíli současných státních uspořádání. Tento svůj postřeh doprovází explicitním tvrzením, že lepší představu nemají ani v Americe nebo Německu.

Je však otázkou, zda je vůbec namístě předpokládat, že by ponětí o této potřebě mělo být jasnější právě v těch zemích, které tvoří jádro současného světového ekonomického systému — stavějí totiž na nerovné směně a na využívání práce a zdrojů globální periferie.

Jako možnou odpověď na Latourův nářek by bylo možno vnímat Vizi zeleného státu. Tu představilo Spojené osvobozenecké hnutí Západní Papuy (ULMWP) reprezentované Bennym Wendou. To se snaží dosáhnout nezávislosti na Indonésii, která toto území, z jejich pohledu nelegitimně, ovládá od 60. let.

Tři pilíře

Co je obsahem Vize zeleného státu? Jako svůj primární cíl deklaruje „obnovovat, posilovat a zachovávat rovnováhu a soulad mezi lidskými a ne-lidskými bytostmi založené na vzájemnosti a respektu.“ Tento cíl pak podepírají tři pilíře — environmentální a sociální ochrana, zvyková správa (customary guardianship) a demokratická vláda.

V rámci prvního pilíře autoři deklarují, že stát „bude nad samotné hospodářství stavět potřeby společnosti a prostředí“. To s sebou nese odklon od „ekonomického růstu“ a „rozvoje“ coby hlavních společenských cílů. Konkrétně pak Vize navrhuje označení ekocidy za závažný trestný čin v rámci Západní Papui a zároveň požaduje prosazení tohoto principu do mezinárodního práva.

Dalším bodem je pak podání trestního oznámení na „ropné, plynárenské, těžařské a těžební společnosti, na plantáže olejných palem a další hlavní přispěvatele ke změně klimatu a významné poškozovatele životního prostředí“ s cílem, aby ti, kdo na této škodě profitovali, nyní výrazně hradili její řešení.

V sociální agendě spadající do prvního pilíře pak k vizi zeleného státu patří, že „bude občanům a rezidentům poskytovat bezplatné vzdělání a zdravotnictví a zároveň prohloubí další klíčové politiky sociální ochrany a péče“.

Druhý pilíř stojí na argumentu, že vědění původních obyvatel o tom, jak spravovat své území, je plně legitimní a dané přírodně-kulturní oblasti vyhovuje více než importované koloniální a kapitalistické koncepce. Proto by také stát měl „podporovat zvykové autority v jejich rozhodovacích procesech a způsobech správy“.

Je ovšem také třeba zajistit, že „spravedlivá část benefitů plynoucích z rozhodování a správy se dostane přímo k místním komunitám a bude směřována do důležitých oblastí jako je vzdělání či zdravotnictví“. Podle Vize je proto také potřeba zavést takové instituce a normy, jež budou bránit systémovému zneužívání moci (mj. ze strany policie a armády).

Třetí pilíř se týká demokracie. Zelený stát totiž nemá být jejím popřením, ale naopak aplikací toho nejlepšího z ní. Mezi tyto prvky patří volené zákonodárství a odpovědná moc výkonná, nezávislé soudnictví, ochrana lidských práv nebo třeba rozhodování způsobem, který bere ohled předně na ty, jichž se přímo dotýká. Důraz je kladen i na spolupráci s ostatními státy — nejen v boji s klimatickou krizí, ale i v jiných zásadních aspektech globální agendy.

Změna zdola?

Představuje však Vize zeleného státu vůbec něco nového? Nemůže jít jen o chytrý marketing politického hnutí, které chce získat mezinárodní uznání? O tom se samozřejmě lze bavit. Nic to ovšem nezmění na tom, že Vize zeleného státu je vzácným projektem se státotvornou ambicí, který klade důraz na jiné faktory, než je například ekonomický růst, a zároveň plně zohledňuje také ne-lidské bytosti. A jako takový si rozhodně zaslouží více pozornosti, než kolik se mu zatím dostává.

Nedávno se Vizi zeleného státu a situaci Západní Papuy věnoval ve svém komentáři na serveru openDemocracy Ben Wrey. A upozornil v něm nejen na to, v čem je situace Západní Papuy a Vize zeleného státu jedinečná, ale také na to, v čem je naopak typická. Uvádí kupříkladu, že „ačkoliv je za původní obyvatele (indigenous people) oficiálně považováno pět procent světové populace, hrají roli ve 40 procentech veškerých sporů o environmentální spravedlnost“. Jsou to totiž právě jimi obývané lokality, které stále poskytují většinu „levných“ zdrojů.

Podle Wreye však nejde o něco, za co by mohly výhradně lokální vlády. Jak říká v článku citovaný David Whyte, ředitel Centra pro klimatickou kriminalitu a klimatickou spravedlnost při Queen Mary University, „bez pralesů Amazonie, Konga a Nové Guineje svět přestane dýchat. Z jejich exploatace přitom mají největší prospěch společnosti se sídlem v Londýně — společnosti jako BP a Unilever, které masivně investují v Západní Papui, z našeho strádání bez nadsázky profitují.“

Možná skutečně není namístě očekávat, že by vize ekologického státu měla vzniknout někde v jádru globálního ekonomického systému. Možná lze naději spatřovat spíše právě v hnutích, která bojují přímo v místech nejkřiklavějšího drancování.

Čekání na zrození a prosazení ideje ekologického státu ve společnostech, které jsou závislé na vykořisťování zbytku světa, by navíc mohlo být příliš dlouhé. A „ekologického státu“, který by nadále spočíval v „nazeleno natřeném“ vykořisťování zbytku planety, se možná ani dočkat nechceme.