Mnozí mu prý říkají, že je blázen. V roce 2010 se italský sociální psycholog Gianluca Grimalda rozhodl, že chce snížit svůj příspěvek k devastaci klimatu, a proto přestane cestovat letadlem.

Jako vědecký pracovník se často účastní konferencí v zahraničí, nicméně mimo domovinu podniká i svůj výzkum. V roce 2013 začal pracovat v Institutu světové ekonomie v severoněmeckém Kielu. Pod jeho hlavičkou se počátkem roku 2023 vypravil do ostrovní země Papua-Nová Guinea v jižním Pacifiku, kde se zabýval tím, jak tamní obyvatelstvo uzpůsobuje své životní strategie dopadům globálního oteplování.

Cesta tam mu trvala pětatřicet dní. Projel Švýcarsko, Itálii, Řecko, Turecko, Írán, Pákistán, Indii, Thajsko, Malajsii a Singapur. Na cestě zpátky pak procestoval postupně Indonésii, Singapur, Malajsii, Thajsko, Laos, Čínu, Tádžikistán, Uzbekistán, Turkmenistán, Írán, Turecko, Řecko, Itálii, Švýcarsko a Německo, což mu zabralo dvaasedmdesát dní.

Celkově urazil zhruba dvaačtyřicet tisíc kilometrů, což je více, než kolik činí obvod Země. Využil osmnáct autobusů, osmnáct vlaků, sedm trajektů, jednu obchodní loď, osm dodávek, stopl si dva kamiony, a doprovodily jej dokonce dva policejní kordony.

Ve svém klimaticky šetrném cestování se po většinu času těšil podpoře svého německého zaměstnavatele. Jenomže když se předloni z Papuy-Nové Guineje vracel a nedařilo se mu dodržet smluvený termín, dostal nečekané ultimátum. Buď nasedne do letadla, nebo dostane výpověď.

Grimalda odmítl. „V Kielu se ode mě neočekávala žádná jiná práce, než jakou jsem zvládal vykonávat cestou,“ konstatuje.

Výpověď skutečně dostal. Rozhodl se však bránit u soudu. A letos v lednu se dočkal spravedlnosti. Výzkumný institut se s ním dohodl na vyrovnání. Jeho přesný obsah se obě strany zavázaly neuveřejnit, výzkumník nicméně oznámil, že pětasedmdesát tisíc eur daruje na ochranu klimatu a aktivistům.

Jak to začalo?

Inspiroval jsem se skupinou vědců, kteří si říkali „Vědci pro globální zodpovědnost“. Ti se rozhodli v roce 1998 cestovat z Velké Británie do Japonska na klimatickou konferenci, kde byl podepsán Kjótský protokol, vlakem a trajektem. Sám jsem tehdy ještě netušil, že emise z letecké dopravy jsou tak vysoké. Jejich rozhodnutí na mě udělalo velký dojem a řekl jsem si: pokud své emise pouhou změnou cestování můžu snížit osmkrát, proč bych to neudělal?

Moje první mezikontinentální cesta bez použití letadla se odehrála v roce 2018. Jel jsem tehdy ze Španělska na konferenci do Pekingu. Bylo to skutečně úžasné, protože jsem potkával lidi a navštívil místa, která bych jinak nikdy neviděl. Současně mě tou cestou napadaly podstatné otázky k mému výzkumu.

Tehdy jsem ještě nebyl proti letadlům zcela principiálně. Bral jsem to tak, že někdy letadlo může představovat rozumnou volbu. Ale po klimatické konferenci v Glasgow v roce 2021, kde měly státy představit své plány dekarbonizace, jsem pochopil, že musím dělat více. Tam se totiž definitivně ukázalo, že oteplování nezastavíme na 1,5 stupni oproti předindustriální éře, což je hranice, kterou vědci považují za ještě bezpečnou pro život lidstva na planetě.

Jakou jste měl odezvu na svou poslední cestu z Papuy-Nové Guineje, která skončila konfliktem s vaším zaměstnavatelem?

Zpočátku to bylo tak, že ani jeden člověk, ani kolegové, ani novináři, mi neřekl, že jsem udělal správnou věc. První novináři, které jsem kontaktoval sám, tvrdili, že můj případ nebude nikoho zajímat, že jsou to jen individuální aktivity bláznivého výzkumníka.

Přátelé z aktivistického prostředí mi zas radili, abych neriskoval ztrátu zaměstnání, protože je důležité, abych si zachoval finanční stabilitu. Moc podpory jsem nedostal ani od kolegů v Kielu. Můj nadřízený mi řekl, že nečekal, že budu až tak radikální a skutečně si půjdu za svým i přes riziko výpovědi.

Přitom úplně původně mou myšlenku pomalého cestování v Kielu podporovali. Během deseti let, co jsem tam pracoval, mi schválili jednatřicet pracovních cest, při nichž jsem procestoval celkem 261 dní.

V roce 2019 jsem cestoval z Německa do Tokia na konferenci, která byla pro náš institut důležitá. Tehdy jsem se stal až jakýmsi jejich maskotem. O mém způsobu cestování psali propagační články, fandili tomu. Změna nastala s novým šéfem. Nikdy jsem s ním osobně nejednal, takže neznám jeho důvody, proč je proti mně zaujatý.

Takže za změnou kurzu vidíte nové vedení…

Ano, ale musím také říct, že v roce 2022 jsem se účastnil akcí občanské neposlušnosti. Tady v Německu se jim dostalo dost pozornosti, speciálně jedné z nich, která byla namířena proti automobilce Volkswagen. Vedení institutu mi už tehdy vyhrožovalo propuštěním z práce s tím, že občanská neposlušnost nebude zaměstnavatelem tolerována. V účasti na protestních akcích jsem ovšem pokračoval a nic se nestalo. Člověka nelze omezovat v tom, co dělá v osobním čase.

Nemám pro to důkazy, ale slyšel jsem od více lidí z našeho institutu, že moje angažmá v akcích občanské neposlušnosti je tím pravým důvodem, proč jsem nakonec v roce 2023 skončil. Moje neochota vrátit se na rozkaz shora letadlem byla jenom záminka.

Říkáte, že pro pomalé cestování jste se rozhodl i proto, abyste inspiroval okolí. Myslíte, že se vám to daří?

Když jsem cestoval v roce 2011 ze Španělska do Číny, Facebook sice existoval, ale sociální média ještě neměla takový vliv jako dnes. Tehdy jsem to skutečně dělal sám pro sebe a své principy.

Poté, co jsem začal aktivně používat sociální média, mě potěšilo, kolik lidí mě podporuje a fandí mi. Od té doby jsem poskytl taky nesčetně rozhovorů médiím. Jsem samozřejmě za takové příležitosti rád, protože moje zkušenost mi říká, že když se účastníte akcí občanské neposlušnosti, přijde třeba jen jeden novinář. Pomalý způsob cestování vlastně vnímám jako součást těchto aktivit, s tím rozdílem, že na ně veřejnost a média reagují o dost jinak. Můj cíl je přitom stále stejný: napřít pozornost ke klimatické krizi.

Současně vás to stálo práci, kterou máte rád.

Ano, a musím říct, že dva dny jsem tím byl úplně paralyzovaný. Nemohl jsme přestat myslet na to, že přijdu o práci, kterou jsem měl rád a věnoval jsem se jí deset let. Děsilo mě, že se budu muset přestěhovat a ztratím spousty kontaktů a přátel. Dvě noci jsem prakticky nespal. Jenomže potom se můj případ dostal na veřejnost a doslova mě zaplavila vlna podpory.

Dostal jste nějakou novou pracovní nabídku?

Získal jsem stipendium na univerzitě v Pasově. Letos chci znovu cestovat do Papuy, na což mám prostředky, a proto zatím zůstávám nezaměstnaný. Ale mám také nabídku Masarykovy univerzity, kterou vážně zvažuji. Zapojil bych se do výzkumného projektu na fakultě ekonomie, který se zabývá regionálními a globálními periferiemi. Můj výzkum v Papui do toho dobře zapadá.

Čemu přesně se váš výzkum věnuje?

Zkoumal jsem tam více věcí. A jednou z nich je sociální soudržnost, tedy to, čím společenství drží pohromadě a jak si jeho členové vzájemně pomáhají. Jinými slovy tedy zkoumáme solidaritu. V našem hlavním výzkumu se zabýváme tím, zda větší integrace do tržní ekonomiky vede k tomu, že jsou lidé ochotnější vzájemně si pomáhat, nebo zda jsou naopak sobečtější. Dělá z nás tržní ekonomika lepší lidi? Nebo jsme individualističtější? Nenašli jsme vysloveně silné spojitosti, ale přece jen se nám ukázalo, že integrace v tržní ekonomice může souviset s větší solidaritou ve společnosti. Může to znít překvapivě, ale podobné poznatky mají i jiní antropologové.

Jak takové otázky zkoumáte?

Například se účastníků výzkumu ptáme, co jedí. Integraci v tržní ekonomice zjišťujeme podle toho, kolik kalorického příjmu pochází ze zakoupených potravin a kolik ze samozásobitelství. Je to standardní antropologická metoda.

Zajímá mě ale také psychologická a sociální adaptace na klimatickou změnu. K tomu využíváme simulace určitých situací. V tomto případě budeme zkoumat, jak lidé jednají, když změny klimatu dopadají na jejich peníze. Chceme vidět, zda v takové situaci zvolí spíše adaptaci, tedy přizpůsobení se, mitigaci, neboli snahu o zmírnění škodlivých dopadů, anebo neudělají nic.

Lidem v našem výzkumu rozdáme určitou částku. A pokud neudělají v reakci na změny klimatu nic, bude jim hrozit, že o většinu těchto peněz přijdou. Pokud se peníze rozhodnou investovat třeba za účelem nákupu bariér proti povodni, hodnotíme to jako adaptaci. Naopak mitigací zde máme na mysli kolektivní akci, která snižuje pravděpodobnost negativních důsledků pro sebe i ostatní.

Vychází nám, že zhruba z 11 až 27 procent jsou lidé spolupracující. Většina volí adaptaci — tedy ochranu sebe sama. Ale asi třicet procent neudělá nic. Možná se to nezdá jako moc, ale v principu by přece mělo jít o tu nejméně žádoucí volbu.

Myslím, že je to spíš překvapivě hodně. Je pro to nějaké vysvětlení?

V některých studiích nám vychází, že lidé mají malý sklon chránit sebe sama před riziky. Velké části populací nízkopříjmových států o takové ochraně ani neuvažují. V jednom našem výzkumu jsme se lidí ptali, zda dělají něco pro to, aby se ochránili před změnami klimatu. Pouze třetina odpověděla, že ano. Dvě třetiny říkají, že nedělají nic.

Když potom zjišťujeme důvody, ukazuje se, že silnou roli zde hrají kulturní fenomény jako fatalismus. Mnozí žijí s tím, že budoucnost je daná a nic se nedá dělat. Dvě třetiny lidí nám říkají, že o naší budoucnosti rozhoduje Bůh nebo nějaká jiná duchovní entita.

V Evropské unii máme své vlastní problémy s nečinnosti ve vztahu ke změnám klimatu, ale tohle do nich opravdu moc nezapadá.

Osobně se vydávám za výzkumem do těchto lokalit proto, že se studiem tamních populací můžeme naučit něco o své vlastní psychologii. Psychologie všech společností, i těch západních — a lidský mozek vůbec —, se totiž vyvíjela, když jsme, stručně řečeno, žili ještě ve stanech. Lze tak třeba pochopit, proč existuje rovnostářství. V předindustriálních společenstvích bylo normou — asi proto, že rozdělit něco rovným dílem je logické řešení.

Společnost třeba zrovna na Papui Nové-Guineji je svým současným způsobem života blíže dobám, kdy se utvářela naše psychologie. Co si z toho můžeme odnést, když víme, že jde současně o společnost, která je velmi silně vystavená dopadům klimatických změn?

Dozvídáte se tedy při této práci o lidech něco nového, co vás překvapuje?

Obyvatelé všech ostrovů, které jsem tam navštívil, už se museli z důvodu zvedající se hladiny oceánu do nějaké míry přesouvat na pevninu. Když se jich zeptáte, zda dostávají nějakou pomoc od mezinárodních organizací, regionální nebo národní vlády, odpověď je ne. Jsou úplně opuštění.

Reálně tedy nevíme, jak se tito lidé zachovají, pokud se dostanou do vážného nebezpečí. Proto si myslím, že je důležité zkoumat, do jaké míry budou volit adaptaci, mitigaci anebo nebudou dělat nic. Víme ale, že na tyto populace dopadne potřeba migrace a vysidlování. Migrace v důsledku změn klimatu se většinou děje uvnitř států. Ale v tomto případě se bavíme o celých státech, které se patrně stanou neobyvatelnými.

Když se dnes snažíme odhadnout, kolik lidí se dá v důsledku toho do pohybu, variabilita odpovědí je neskutečná. V roce 2100 to může být od dvou set milionů po miliardu. Nejistota v tomto případě přitom závisí do značné míry právě na tom, kolik lidí se radši bude adaptovat na život v prostředí, kde se hladina moře zvedá o půl metru při přílivu. Už nyní přesně toto vidíme na některých filipínských ostrovech, kde taková situace nastává, a lidé se tam rozhodli žít i přesto, že jim vláda nabízela financování přesunu na pevninu, která je vzdálená jenom šest kilometrů.

Pokud mám tedy říct, co jsme se naučil o lidech, tak je to například právě síla vazby k tomu, co je považováno za „mou“ zem. Tím pádem, migrace zapříčiněná změnami klimatu může být na té menší straně spektra. 


Podobá se to v něčem situaci, kdy lidé musí opustit domov kvůli válce?

V některých ohledech ano, ale rozdíl je určitě v naléhavosti situace. Když u vás zuří válka, nemáte moc jak se adaptovat. Musíte pryč. V případě dopadů změn klimatu máte přece jen čas trochu plánovat. Máte taky efekt setrvačnosti. Něco takového se přihodilo nedaleko oblasti, kam jezdívám.

V roce 2009 se stali z obyvatel ostrovů Carteret vůbec první klimatičtí uprchlíci. Nicméně ani dnes, o více než patnáct let později, nejsou všichni původní obyvatelé přemístěni. Někteří raději na ostrově zůstali. Sledujeme tedy fenomén, kdy část rodinných příslušníků migruje, aby mohla kompenzovat zbytku rodiny příjem. Mnoho lidí chce zkrátka zůstat tam, kde se narodili, i za cenu velmi ztížených podmínek.

Chcete své poselství šířit ještě nějak jinak než vlastním pozitivním příkladem?

Osobně lidem nerad cokoliv nařizuji nebo zakazuji. Jako psycholog vím, že pokud chcete někoho efektivně od něčeho odradit, musíte mu to přikázat. Nakonec to prostě musí přijít zevnitř, od vás samých. Občas za mnou přijdou výzkumníci, kteří chtějí cestovat do Indie, a radí se se mnou, jak to udělat bez letadla. Existují už neformální sítě akademiků, kteří se snaží redukovat svou individuální leteckou dopravu.

Lidé obecně velmi neradi přicházejí o něco, na co jsou zvyklí. Nechtějí třeba snižovat svůj standard. Vysvětlení opět leží v našem mozku, který svou evoluci strávil převážně v podmínkách velmi omezených zdrojů. Naši předci opravdu nechtěli přijít o nic z toho, co měli. A náš mozek v tomto stavu do velké míry stále setrvává. Proto je také velice těžké lidem říkat, že se mají vzdát nějaké části své spotřeby, svých spotřebních návyků.

Na druhou stranu je to asi nevyhnutelné. Možná je potřeba mluvit o tom, že se musíme vzdát něčeho menšího nyní, abychom se nemuseli vzdát něčeho velkého v budoucnu. A lidé musí věřit vědeckému poznání, aby tohle pochopili. Mnoho lidí vědě důvěřuje, ale mnoho jich naopak žije v popření vědy. A co s tím, když popíračství je přece skvělý způsob, jak vyřešit problém!

Ano, co s tím?

Myslím, že v popření žijí ve větší míře ti, kdo se bojí změn. S takovými lidmi musíme najít společnou řeč. Změny klimatu se dějí už nyní. Právě teď je musíme řešit, i když už je vlastně pozdě. Ale také se potřebujeme naučit rozumět omezením, která vyplývají z evoluce lidského mozku.

Rád cituji Gustava Spetha, environmentálního právníka, který zjednodušeně řečeno říká, že hlavní překážka v řešení ekologických problémů není technologická, ale psychologická. Překážkou je naše hamižnost a apatie. A skutečně, hamižnost korporací a celého sektoru energetiky jsou úplně fundamentální překážka.

Jak se tedy vy osobně srovnáváte s tím, co se děje na mezinárodní politické scéně, nejen po návratu Donalda Trumpa, ale pokud jde o nástup autoritářů v řadě jiných zemích? Vyhlídky na nějaké kolektivní řešení změn klimatu jsou teď ještě horší než dřív.

Je to náročné. Snažím se na to dívat s dlouhodobou perspektivou. Prostě musím doufat, že vlna popírání vědeckého poznání nakonec utichne. Dějiny se odvíjejí v ideologických cyklech. V Itálii říkáme, že jsme pesimisty rozumu, ale optimisty vůle. Racionálně mám samozřejmě z toho, co se děje, obavy, ale moje odhodlání s tím něco udělat je o to větší.

Když vidím celou tu opozici seřazenou za obskurními postavami typu Trumpa, jsem ještě více odhodlaný k občanskému aktivismu a podpoře ekologického hnutí. Ale i na základě svých zkušeností jsem došel k závěru, že bychom měli přehodnotit své strategie a taktiky. Individuální akce se setkávají s větším přijetím a empatií než třeba blokády dopravy, s nimiž mám také zkušenost. Tam chcete provokovat k reakci, ale nemůžete se při tom dostatečně zaměřit na sdělení, které se snažíte k lidem dostat. Možná je to pak nevyužitá příležitost.

Až se zas vrátím z Papuy, chtěl bych zorganizovat stávku akademiků. Myslím, že jsme ve fázi, kdy mnoho akademiků cítí, že samo psaní vědeckých článků není efektivní. A klimatické stávky studentů podle mě měly smysl.

ZUZANA VLASATÁ