Namísto boje za klima boj za západní civilizaci
Jan ČernínFilozofka Tereza Matějčková se stále zřetelněji stává ideoložkou konzervatismu. K tomu patří obhajoba takzvané západní civilizace a paternalistický vztah k mládeži. Zvláště té, která bojuje proti změnám klimatu.
Filozofka Tereza Matějčková se v textu O zoufalství (nejen) klimatického protestu, zveřejněném v nedávném čísle Týdeníku Echo (30/2023), pustila do kritiky dopravních blokád skupiny Poslední generace. Text sám však je mnohem víc než kritikou konkrétní aktivistické praxe. Je také názorem na násilí ve společnosti, na hranice politiky a na roli takzvané západní civilizace ve světě.
Po několika vstupních odstavcích se totiž Matějčková od popisu německé debaty o formách klimatického aktivismu dostane ke chvále západní civilizace: „Přinejmenším od osvícenství stojí západní civilizace na tom, že kritiku nejen tolerujeme, nýbrž vzýváme.“ Princip kritiky se pak podle Matějčkové vtělil do všemožných institucí moderní společnosti a státu. Potud asi lze souhlasit.
Podivnější je ale závěr textu, kde se k tématu západní civilizace znovu vrací: „Násilí v ulicích a nárůst krajních pozic ve společnosti působí jako dokonalá prevence proti všemu tomu, proč západní civilizace byla v minulosti tolik úspěšná a proč je otevřená vůči diskusi o klimatické změně.“
V návaznosti na Sokrata, jehož Matějčková jako správná mytografka západní civilizace neopomene zmínit, se zde nabízí zaujmout pozici prosťáčka a zeptat se, v čem byla západní civilizace od osvícenství tak úspěšná. V kolonizování zbytku světa? Ve vytvoření ekonomického systému, který vytváří a udržuje drastické nerovnosti? Nebo se zde mluví o rozvoji medicíny a rozšiřování gramotnosti? O zvyšování dostupnosti konzumního zboží? Nebo o čem vlastně?
Nejvíce nemístná se mi však jeví autorčina starost o západní civilizaci v kontextu děsivého nepoměru mezi těmi, kdo klimatickou krizi způsobili a profitovali na tom, a těmi, kdo ponesou její důsledky nejbolestivěji. Dojímat se v kontextu klimatické krize nad tím, že západní civilizace možná už nebude tak úspěšná, znamená opravdu plakat na špatném hrobě.
Říkejte si, co chcete, stejně to nic nezmění
Z článku se zdá, že jedním z úspěchů západní civilizace je — kromě rozvoje vědy a techniky — vytvoření prostoru pro diskusi a kritiku. Podle Matějčkové to ale s možností být slyšen není nikterak slavné. V návaznosti na Niklase Luhmanna upozorňuje, že moderní společnost je tvořena řadou autonomních systémů, které mezi sebou navzájem nemohou a nemají komunikovat. Jinak řečeno — můžete si říkat, co chcete, ale klíčovým složkám naší „civilizace“ je to jedno.
Tuto myšlenku pak Matějčková rozvádí dále. „Vědě jde jen o pravdu, nikoli o morálku, politiku nebo peníze; ekonomický systém plným právem usiluje jen o zisk; umění jde o umění; zdravotníkovi o to, aby léčil.“
Jenže takto společnost nefunguje. Vědě samozřejmě jde o peníze a politiku. Dokazují to i nedávné protesty vysokoškolských pedagogů, které se Matějčková svým vystupování v médiích pokusila potopit. Věta „Ekonomický systém plným právem usiluje jen o zisk“ není popisem, ale výrazem toho, jak věci podle autorky mají být.
O čem se ale pak máme bavit? Má-li ekonomický systém plné právo usilovat jen o zisk, proč by mu mělo záležet lidských životech? Mají-li korporace plné právo jen a pouze generovat zisk, co záleží na našem názoru? Co záleží na životě lidí, zvířat a rostlin, které trpí důsledky plnoprávného dosahování zisku?
Upřímná starost o demokracii?
Autorka sice napsala, že kritika je pro západní civilizaci klíčová, avšak podle ní máme právo protestovat pouze nepoliticky: „Moderní demokracie chrání zákonem i možnost demonstrovat, tedy nepolitickým způsobem protestovat.“
Zde se opět nabízí, abychom se ptali: V jakém slova smyslu je veřejné shromažďování za účelem prosazení politických rozhodnutí nepolitické, a proč by vůbec mělo být? Není tak těžké se dovtípit, že nepolitičnost protestů by se líbila polickému a ekonomickému systému, které přece mají plné právo mít svůj klid na práci a neřešit problémy jiných.
Matějčková obviňuje Poslední generaci z nedemokratického způsobu organizace. Jak to však jde dohromady s její vizí světa, v níž má ekonomická sféra volné ruce a v níž lidé dokonce ani nemají zasahovat do politiky?
Co když ale demokracie nespočívá v tom, že si člověk koupí auto a pak s ním může nerušeně jezdit? Že ekonomický systém může plným právem jenom usilovat o zisk? Že lidé budou vyjadřovat nanejvýš svá morální stanoviska nepolitickým způsobem?
Co když lidé mají plné právo požadovat, aby život na této planetě byl žitelný a aby měli reálnou možnost ovlivňovat politiku a ekonomiku? Právě to je přece demokracie.
Po létech intelektuální stagnace, až vyslovené beznaděje, kdy veřejný diskurs po rozpadu "tábora míru a socialismu" byl prakticky ovládán nejen samotným antikomunismem, ale především ideologií liberální demokracie, a stejně tak s ní nerozlučně spojenou adorací "svobodné tržní ekonomiky", tedy ryzího kapitalismu, se zdá že přicházející mladá generace se už definitivně dokázala vysvobodit z této demagogie údajně "svobodného světa", a hledá si vlastní cestu k budoucnosti, kdy rozhodujícím momentem jsou reálné životní kvality, a nikoli ta či ona ideologická hesla.
V tomto smyslu je možno text J. Černína bezvýhradně pozdravit a s jeho tézemi se ztotožnit. Původní text T. Matějčkové je sice zamčený, nemohl jsem si ho tedy přečíst; nicméně už z citovaných jejích výroků je zřejmě možno učinit si dostatečný obraz o jejím vidění světa. Za obzvláštní zmínku stojí především dva citáty. Ten první zní:
„Přinejmenším od osvícenství stojí západní civilizace na tom, že kritiku nejen tolerujeme, nýbrž vzýváme.“ S tímto jejím tvrzením se dokonce i sám Jan Černín v zásadě ztotožňuje; nicméně ve skutečnosti už zde je nutno se velmi zarazit. V tomto ohledu je možná naopak určitou výhodou být příslušníkem generace starší; neboť ta - která byla ve svém životě konfrontována s celou řadou velmi pochybných ideologií - je, nebo přinejmenším měla by být okamžitě ve střehu, jakmile se něco začne slepě "vzývat".
A to i v tom případě kdy předmětem tohoto vzývání je samotná kritika; kterýžto pojem ovšem zcela bezprostředně sugeruje pocit, že pro toho kde je vyznavačem principu kritiky neexistují žádná tabu, že bude vždy a bez výjimky podrobovat kritickému přezkoumávání a přezkušování vše, co by se jakýmkoli způsobem mohlo stát prázdnou, ustrnulou floskulí, ideologickým dogmatem.
Ve skutečnosti je to ale právě i samotná kritika, která se může stát zcela bezzubou, respektive která se může stát dogmatem, které pouze předstírá původní účel, ale ve skutečnosti směřuje ke svému vlastnímu popření. Prakticky kdykoli se v současné "demokratické" společnosti příliš hlasitě začne vzývat princip kritiky, nelze si nevzpomenout na Marxovu a Engelsovu "Kritiku kritické kritiky" (DIe heilige Familie, Svatá rodina), ve které sarkasticky reagovali na zdánlivě radikální, nicméně pouze idealisticky fundovanou kritiku tehdejších státních a politických poměrů ze strany mladohegeliánců. Zatímco Marx a Engels byli v té době už někde zcela jinde, oni žádali nikoli pouze kritiku ryze verbální, nýbrž reálnou, radikální změnu společenských (materiálních) poměrů.
A stejně tak i dnešní příslušník ideového mainstreamu provádí svou "kritiku" tím že třeba i napohled ostře zkritizuje poměry - ale pouze poměry politické, nanejvýš institucionální, tedy pouhou jevovou stránku společenských procesů. A potom s pocitem vnitřního uspokojení ze splněné občanské povinnosti hrdě vyhlásí: "Já jsem přece ach n a t o l i k kritický! Jak po mně ještě někdo vůbec může chtít, abych svou kritiku skutečně dotáhl až do důsledků, abych má ostrá slova nechal přeměnit ve stejně radikální čin!"
A tak se naše společnost liberální demokracie radostně a spokojeně rochní ve svém údajném kriticismu; a tuto "kritiku" používá především jako ochranný štít před povinností skutečně jednat.
----------------------------------
Druhý citát který je nutno zmínit je následující. Jan Černín reprodukuje výroky T. Matějčkové: "V návaznosti na Niklase Luhmanna upozorňuje, že moderní společnost je tvořena řadou autonomních systémů, které mezi sebou navzájem nemohou a nemají komunikovat. (...)
Tuto myšlenku pak Matějčková rozvádí dále. 'Vědě jde jen o pravdu, nikoli o morálku, politiku nebo peníze; ekonomický systém plným právem usiluje jen o zisk; umění jde o umění; zdravotníkovi o to, aby léčil.'“
Tato tvrzení T. Matějčkové Jan Černín sám podrobuje zcela zásadní, a naprosto oprávněné kritice. Především plným právem poukazuje na onu větu, že "ekonomický systém plným právem usiluje jen o zisk" - neboť na rozdíl od filozofky Matějčkové Jan Černín naprosto správně vidí, že takováto striktní izolace jednotlivých sfér společenského dění není reálně možná, a že především komerční sektor vždy bude usilovat o to svou vlastní logiku, své vlastní mechanismy fungování vnutit i všem ostatním sektorům společenského organismu. (Já sám jsem v minulých dnech v obdobné souvislosti užil přirovnání o "rakovinových metastázách", kdy se bezduchý komercialismus produkční oblasti nekontrolovaně šíří dále a dále.)
Nyní ale principiálně: zcela otevřeně řečeno naprosto nechápu, jak někdo kdo vystupuje z pozic filozofického myšlení, vůbec může s vážnou tváří pronést onen výše citovaný výrok, tedy že jednotlivé sektory společnosti působí naprosto autonomně, a že je to tak dokonce dobře. (!!)
Takovéto tvrzení vzájemné separace jednotlivých sektorů může mít svou - relativní - oprávněnost, či dokonce pravdivost v oblasti politologie, případně v oblasti (pozitivního) práva; ale právě že jenom a pouze tam. Zatímco specifikem a centrálním těžištěm pohledu filozofického musí být bezpodmínečně naprostý opak: tedy překonat bezprostřední izolovanost, zdánlivou autonomii fenoménů, a za touto jevovou separací nalézat to, co je těmto různým fenoménům společné. "Nur das Ganze ist das Wahre," opakoval znovu a znovu Hegel: jenom celek je pravdivý.
Takovéto mechanické členění skutečnosti na zdánlivě autonomní části bylo pro Hegela vždy projevem abstraktního myšlení; tedy takového myšlení, které zůstává stát pouze u toho jak se věci jeví, ale nedokáže postoupit dále k tomu, co jsou fenomény v jejich vlastní, skryté podstatě.
Onen výrok o údajné naprosté autonomii jednotlivých společenských sektorů (jmenovitě ekonomiky) je tedy z filozofického hlediska naprosto nepochopitelný, protismyslný; a fakticky vypovídá pouze o bídě současné (české) filozofie.