Nestává se moc často, aby měl servis BBC po pět dní na titulku jedinou zprávu, tento týden to ale bylo přesně tak. Týkala důsledků bouře Daniel, nejničivější letošní cyklony ve Středomoří. A důvodem, proč se držela mezi hlavními zprávami tak dlouho, byl fakt, že ve východní Libyi zničila valnou část stotisícového města Derna.

Jako město byla Derna založena Řeky během jejich starověké kolonizace. Jednalo se o důležitý přístav a správní centrum přilehlé oblasti rozložené kolem vádí stejnojmenné řeky. Tou vždycky na jaře stéká voda z masivu Džabal Achdar, Zelených hor, do Středozemního moře.

V posledních letech měla Derna něco nad 90 tisíc obyvatel, tedy přibližně tolik co České Budějovice nebo Olomouc. Bouře a následná povodeň jich usmrtila určitě přes 12 tisíc, možná ale i dvakrát tolik. Nejméně pětina města byla úplně zničena. Vzhledem k tomu, že v Libyi je zvykem mít multigenerační domácnosti a lidé před bouří dostali pokyn zůstat doma, zmizely často kompletně celé rodiny — naráz příslušníci všech generací.

Vzato konkrétně bouře způsobila, že v zasažené oblasti spadlo 406 mm srážek za čytřiadvacet hodin. V našich podmínkách by šlo o dvě třetiny průměru za celý rok, v libyjských o více než celoroční průměr.

Navíc narozdíl od Řecka či Turecka, jež bouře zasáhla také a kde rovněž způsobila ničivé záplavy, u libyjské Derny se připojil další problém: prudký déšť rychle zaplnil dvě záchytné nádrže nad městem, jejichž sypané hráze pak stoupající voda protrhla.

Masa vody uvolněná z přehrad v jednu chvílí se přivalila do města ve formě bezmála třímetrové vlny a odnesla vše, co jí přišlo do cesty: domy, mosty, auta, palmy... a samozřejmě obyvatelstvo.

Jak připomíná americký novinář Ben Adler, již půlmetrová masa rychle tekoucí vody dokáže odnést automobil. Zde šlo o šestkrát větší sílu. Ještě v polovině týdne se sbírala těla v ulicích. A ještě v pátek moře vyplavovalo auta, kusy domů a mrtvoly ve vzdálenosti i sto kilometrů od města.

Debata nad příčinami

Tragédii následuje samozřejmě rozbor příčin a těch je celá řada, dlouhodobým rozvratem v zemi počínaje a bezohledností či nekompetentností místní diktatury konče — Derna spadá do východní zóny ovládané v posledních letech maršálem Haftarem.

Je otázkou, zda tato debata pro Libyi něco změní. I když jde o skutečně velkou tragédii, politicko-mocenský rozvrat v zemi je tak hluboký, že žádná z mocností se zde nechce k ničemu významnějšímu zavazovat. OSN nemá moc ani prostředky. A ostatní svět rychle zapomíná. Jarní zemětřesení v Turecku mělo ostatně obětí přes dvakrát tolik — a tématem mimo Turecko bylo tak týden a půl.

Dopady klimatických změn a stav infrastruktury

Přesto existují nejméně dva aspekty zničení libyjské Derny, jež si je záhodno podržet v mysli i v naších končinách. Předně a převedším — je tu souvislost s urychlující se změnou klimatu. I když se extrémní jevy počasí objevovaly vždycky, současná míra změny klimatu způsobená lidskou aktivitou zvyšuje jak jejich četnost, tak intenzitu. To znamená, že událostí, jako byla bouře Daniel, bude přibývat, a to i kdyby se splnily současné klimatické cíle.

Dnes ještě ani nejsme na hranici podle Pařížské úmluvy „bezpečného“ oteplení o 1,5 stupňů Celsia oproti předindustriální éře — dosáhneme jí zřejmě do čtyř let. S extrémním počasím to přitom už dnes vypadá, jak vypadá.

Zbrzdění oteplování a souvisejícího rozvratu stabilního klimatu je otázkou prevence kolosálních ekologických škod a přežití civilizace v její stávající podobě. Četnost a intenzita extrémních jevů počasí se ovšem bude zvyšovat i při těch nejoptimističtějších scénářích. Patří se s tím takto počítat.

Nu a za druhé — jako zcela zásadní věc se ukazuje připravenost infrastruktury. V Libyi nefungovalo takřka nic a bylo zanedbáno takřka všechno. Nepracovala příkladně ani klasická meteorologická služba. Libyjci měli jen obecnou informaci o blížící se bouři a nic moc navíc. Také zde nebyla struktura, která by organizovala evakuace a následné zabezpečení. Namísto toho byl dán jen vojenský příkaz zůstávat doma.

Kapitolou samou pro sebe byl stav říčního koryta a posléze protržených hrází, které se neudržovaly ne od svržení Kaddáfího v roce 2011, ale posledních jednadvacet let. Tlak rychle přibývající vody si s nimi tak snadno poradil.

Falešné dilema

V debatách o zvládání klimatické změny se často střetávají dva názory. Jeden zdůrazňuje nutnost rapidního snižování uhlíkových emisí, a tedy brždění nárůstu oteplování. Druhý akcentuje nutnost adaptace. Zničení libyjské Derny, ale i další podobné události menšího rozsahu v letošním roce ukazují, že jde o falešné dilema.

Tlumit maximálně lidský příspěvek k oteplování je nutné už proto, aby se stabilita klimatu nerozpadla úplně a extrémní počasí se nestalo zcela běžným. A připravovat se je současně rovněž nutné, jelikož určitému nárůstu počtu i intenzity podobných pohrom se už v žádném scénáři nevyhneme. Předpokladem je samozřejmě efektivní výběr a alokace prostředků, jíž musí předcházet přeskládání priorit. To je už ale téma na jiný text.