První den roku 2023 byl mimořádně teplý. Měřicí stanice Českého hydrometeorologického úřadu hlásily hodnoty kolem 18 stupňů Celsia, přičemž v Jeseníkách stoupla teplota až na 19,6 stupně. Jednalo se o vůbec nejteplejší lednový den v dějinách měření. Nadprůměrně vysoké teploty panovaly takřka po celý zbytek ledna.

Jak příznačný začátek roku 2023 — zřejmě nejteplejšího roku v dějinách lidské civilizace. Podle všeho přitom jednoho z těch chladnějších, které dnešní generace zažijí.

Rok 2023 byl rokem klimatických extrémů, ničivých projevů počasí, postupujícího klimatického rozvratu, stále se zvyšujícího množství vypuštěných emisí skleníkových plynů, ale i nesporně rokem mnoha úspěchů v boji proti příčinám klimatické krize. Přinášíme přehled toho nejpodstatnějšího, co se za rok 2023 v oblasti klimatu stalo.

Rok klimatických extrémů

Rok 2023 byl nejteplejším rokem v historii měření, tedy od roku 1850. Uvedla to evropská agentura Copernicus na základě zveřejněných dat. Průměrná teplota vzduchu byla o 1,48 stupně Celsia teplejší než mezi lety 1850—1900. Svět si prošel sedmi rekordně teplými měsíci v řadě, přičemž léto a podzim byly na severní polokouli vůbec nejteplejší v dějinách.

Podle Světové meteorologické organizace lze rok 2023 shrnout pěti charakteristikami:

1. Rok 2023 byl nejteplejším rokem v historii měření.
2. Emise skleníkových plynů nadále rostou.
3. Zaznamenali jsme rekordní teploty povrchu světových moří a vzestup mořské hladiny.
4. Rekordně se snížila úroveň antarktického mořského ledu.
5. Extrémní projevy počasí přinášejí smrt a zkázu.

Již od prvních týdnů uplynulého roku hlásila řada klimatologů znepokojivá čísla mnoha klimatických ukazatelů. Jedním z dosud těžko vysvětlitelných je rekordně vysoká teplota mořské hladiny. „Nevíme, proč je nárůst teploty oceánů tak dramatický, a nevíme, jaké to bude mít důsledky do budoucna,“ říká profesor Johan Rockström z Institutu výzkumu dopadů klimatické změny v německé Postupimi. „Sledujeme první známky kvalitativní změny klimatu, nebo se jedná jen o podivuhodnou odchylku?“ ptá se Rockström.

Oceány pohlcují jak většinu energie dopadající na Zemi ze Slunce, tak energie, která se v atmosféře hromadí navíc vlivem lidmi vypouštěných skleníkových plynů. Za nezvykle vysokou teplotu světových oceánů může zčásti i periodicky se opakující klimatický jev El Niño, který ohřívá vodu v centrální a západní části Tichého oceánu.

Extrémní projevy počasí

Alarmující skutečnosti však nezůstaly jen v říši statistik. Narůstající teploty se projevily v řadě extrémních jevů počasí od divokých lesních požárů přes vlny veder až po záplavy.

Jen v Kanadě pohltily požáry území o velikosti 18 milionů hektarů. Takovou rozlohu mají přibližně všechna zalesněná území v České republice, Rakousku a Německu dohromady. Emise skleníkových plynů z těchto požárů tak byly pětkrát vyšší, než je průměr za posledních dvacet let.

Velké požáry pak vědci zaznamenali i na Sibiři nebo v Řecku. Letošní rozsáhlý požár na ostrově Rhodos byl jen jedním z příkladů toho, co obnáší dlouhotrvající vlny veder, během kterých teplota přesahuje úroveň 40 stupňů Celsia.

Jen o několik týdnů později přišly zprávy z libyjského města Derna a dalších částí Libye o katastrofálních záplavách, které zabily tisíce lidí a část z nich je stále pohřešována. Bouře Daniel, která do oblasti přinesla rekordní srážky, byla nejničivější letošní cyklonou ve Středomoří.

Pod náporem rekordně vysokých srážek se protrhly více než padesát let staré vodní nádrže nad pobřežním městem a následná přívalová vlna strhla stovky obydlí v přilehlé oblasti. Podle vědeckého kolektivu World Weather Attribution „je pravděpodobné, že pozorovaný nárůst extrémně silných srážek je trendem způsobeným změnou klimatu“.

Vlny veder ohrožují zdraví lidí, přičemž vysoké teploty zabily tisíce lidí po celém světě. Ohroženy jsou i dodavatelsko-odběratelské řetězce. Extrémy počasí například prokazatelně přispěly k růstu inflace, zdražily potraviny nebo zapříčinily jejich nedostatek.

„Možná jsme svědky opožděné reakce Země na dvě stě padesát let stupňující se lidský nápor na planetární systémy,“ tvrdí Johan Rockström. „Dostali jsme se do situace odplaty, kdy chce Země splatit účty a cenu si vybírá v podobě extrémů, které se vymykají normálu,“ dodává jeden z nejrespektovanějších klimatologů současnosti.

Překročili jsme hranice bezpečné pro náš život

Za pravdu dávají Rockströmovi i výzkumy stavu takzvaných planetárních mezí a klimatických bodů zvratu. Mezinárodní kolektiv vědců publikoval v akademickém časopise Science Advances studii, v níž uvádí, že šest z devíti klíčových stabilizačních mechanismů ekosystému Země — takzvaných planetárních hranic — bylo dopadem lidských aktivit přetíženo, čímž se planeta Země posouvá mimo podmínky bezpečné pro existenci lidské civilizace.

Nejde jen o změny klimatu, ale i o kritický úbytek biodiverzity, tedy pokračující vymírání rostlinných i živočišných druhů.

Kritická je i situace mnohých klimatických bodů zlomu — mechanismů, kterými se do budoucna může přehřívání planety dále umocňovat. Stejně, jako se pod určitým tlakem nakonec zlomí dřevěná tyč, tak i různé klimatické systémy unesou jen určité zatížení, načež se mohou „zlomit“ do kvalitativně naprosto odlišného stavu. Mezi takové potenciální body zlomu by patřil rozpad amazonského deštného lesa nebo roztání grónského a antarktického ledového příkrovu, ale také zásadní zpomalení Golfského proudu.

Pokud by tyto zlomové momenty nastaly, planetární klima by se zřejmě skokově a zásadně proměnilo. Podle podkladové zprávy pro klimatický summit COP28 o klimatických bodech zlomu, kterou připravil tým z Univerzity v Exeteru pod vedením profesora Tima Lentona, je možné, že již při stávající úrovni oteplení kolem 1,2 stupně Celsia oproti předindustriální éře překročíme pět z těchto bodů zlomu. Například rozklad amazonského deštného pralesa i přes snahy brazilského socialistického prezidenta Luize da Silvy o jeho ochranu nadále pokračuje kritickým tempem.

„Život na planetě Zemi je v ohrožení,“ uvádějí vědci podílející se na studiích Mezivládního panelu pro změnu klimatu ve shrnutí roku 2023. „S klimatickou krizí vstupujeme na neznámou půdu, do situace, kterou ještě nikdo v historii lidstva nezažil na vlastní kůži,“ varují.

Aktuální projevy přitom zažíváme při oteplení o méně než 1,5 stupně Celsia. Jak upozorňují vědci jako James Hansen, bývalý vrchní klimatolog americké NASA, jsme na cestě k překročení této hranice již letos. Intenzita extrémů i četnost jejich výskytu v oblastech, které takové extrémy dosud nepoznaly, bude narůstat.

Pro zastavení katastrofy neděláme dost

To, jak tvrdě klimatická krize na svět nakonec dopadne, máme přitom do velké míry stále v rukou. O tom, jak moc se planeta oteplí, rozhodují naše dnešní emise. Čím rychleji je snížíme na nulu a přejdeme na bezfosilní ekonomiku, tím rychleji začnou opět klesat i teploty. A čím nižší koncentraci oxidu uhličitého v atmosféře se nám nakonec podaří stabilizovat, tím nižší oteplení bude.

„Rozhodnutí přijatá v této dekádě budou mít dopad ihned i za následující tisíce let,“ potvrzuje zpráva Mezivládního panelu pro změny klimatu a dodává, že „hluboké, rychlé a trvalé snížení emisí skleníkových plynů by vedlo ke znatelnému zpomalení globálního oteplování během přibližně dvou desetiletí a také ke znatelným změnám ve složení atmosféry již během několika let“.

Tím tragičtější je, že reakce vládnoucích elit světových států je v kontrastu k zjevné realitě planetárního stavu ekologické nouze dosud kriminálně nedbalá. I v roce historicky zcela mimořádných teplot a extrémů tak emise ze spalování fosilních paliv nejen neklesaly, ale naopak i nadále rostly — tentokrát na rekordních 36,8 gigatun.

Až tento rok, tři dekády po zahájení každoročních celosvětových klimatických jednáních, se politici shodli na tom, že spalování fosilních paliv je hlavní příčinou klimatické změny, načež po skandálně vleklých jednáních zdržovaných ropnými státy prosadili v závěrečné zprávě letošního klimatického summitu v Dubaji vágní formulaci o tom, že státy musí transformovat své energetické systémy a přestat užívat fosilní paliva, aby dosáhly uhlíkové neutrality do roku 2050.

„Je třeba se s tím smířit: klimatické konference k ničemu nevedou. Zatímco delegáti mluví a mluví, planetární systémy se nezadržitelně blíží k tragickým bodům zlomu,“ komentoval výsledky klimatické konference COP28 britský ekologický novinář George Monbiot.

Tak jako mnozí další novináři, vědci či klimatičtí aktivisté volá Monbiot po intenzivnější aktivitě na národní úrovni a zesíleném tlaku občanů na politiky a průmysl. „Musíme zlomit moc průmyslu požírajícího planetu. A to dřív než on zlomí nás. Jinak se za rok zase budeme ohlížet za dvanácti promarněnými měsíci, za další z ,posledních šancí‘ ležící v prachu. A vězme: brzy už žádné další roky k dispozici nebudou.”

Řešení existují, v cestě jim stojí neoliberální kapitalismus

Potřeba rychlého zakročení proti příčinám a nejdestruktivnějším dopadům klimatického rozvratu si tak vyžaduje řadu nejen technických, ale i politických změn. Na technické úrovni je nezbytné přestat co nejdříve se spalováním nejšpinavějšího ze všech fosilních paliv — uhlí — a brzy poté nahradit rovněž ropu a plyn.

Podle dat Mezinárodní energetické agentury lze očekávat globální vrchol v užívání fosilních paliv ještě před rokem 2030, poté by fosilní paliva konečně měla být pomalu nahrazována obnovitelnými zdroje energie. Těch byl jen za letošní rok celosvětově instalován rekordní výkon 500 gigawattů a již dnes se jedná o ty vůbec nejlevnější zdroje energie.

Právě v rozvoji obnovitelných zdrojů padaly i další — tentokrát pozitivní — rekordy. V říjnu vyráběly například dánské větrné elektrárny až 78 procent tamější domácí spotřeby, ve většině evropských států pak výkon obnovitelných zdrojů dosáhl rekordní úrovně a v Německu nebo Británii výkon větrných elektráren předhání i fosilní zdroje.

I to je ale dosud málo. Obnovitelné zdroje především vlivem nadměrné celkové spotřeby dosud nenahrazují fosilní paliva dostatečně rychle. Objem investic do nich by se musel podle Mezinárodní energetické agentury ještě ztrojnásobit, aby byl svět na cestě k splnění klimatických závazků a zastavení oteplování pod mezinárodně odsouhlasenými limity.

Nedostatečné investice do obnovitelných zdrojů i neschopnost států rychleji snížit těžbu fosilních paliv přitom podle narůstající řady hlasů ukazují na limity klimatické politiky v neoliberálním kapitalismu. Jak upozorňuje nedávný výzkum Transnational Institute, fosilně-energetickým korporacím nejde o dekarbonizaci, ale čistě o finanční zisk. Do obnovitelných zdrojů tak investují neefektivně, bez ohledu na místní komunity a navíc ruku v ruce s predátorským zvyšováním cen za energie, které pak může ohrožovat sociální smír a podporu lidí pro ekologickou politiku.

Alternativou podle sociálně orientovaných ekologů a ekoložek musí být výraznější role veřejného sektoru a plánování v energetice. Veřejně kontrolované podniky mohou urychlit investice do obnovitelných zdrojů, a zároveň garantovat dostupnost přístupu k energii ohroženým sektorům populace. Průlomový úspěch v tomto směru zaznamenalo klimatické hnutí v americkém státě New York, který díky spojenectví ekologů a odborů začne brzy stavět obnovitelné zdroje ve veřejném vlastnictví. Stát tak má již v roce 2030 vyrábět z obnovitelných zdrojů 70 procent veškeré elektřiny.

Rychlejší snižování emisí tak může zajistit politická moc. K volbám v nadcházejícím roce půjde bezmála polovina obyvatel planety. Své zástupce si budou v různých volbách vybírat lidé ve Spojených státech, Mexiku, Indii, Evropské unii, Indonésii a v dalších státech světa. Velmi důležité budou zejména prezidentské volby ve Spojených státech, kdy opětovné zvolení Donalda Trumpa může podstatně zbrzdit klimatické úsilí globálního společenství.

Česká republika neochotně vlečena událostmi

Příležitosti se otevírají i v České republice. Do konce uplynulého roku měla vláda Petra Fialy podle svého programového prohlášení připravit klíčové energetické a klimatické strategie. Vnitrostátní plán pro oblast energetiky a klimatu však vládě po řadě zásadních výtek vrátila k přepracování Evropská komise a je otázka, jak rychle se podaří klíčové strategie připravit, nemluvě pak o samotné realizaci tolik potřebného rozvoje obnovitelných zdrojů, velkokapacitních úložišť energie, modernizace přenosové soustavy, rozšíření ochrany přírody a dalších kroků nezbytných pro boj s příčinami a dopady klimatické krize v českých zemích.

Dokladem naprostého zaostávání české klimatické a energetické politiky nejen za tím, co by bylo adekvátní situaci, ale i za zbytkem členských států Evropské unie je fakt, že s několikaletým zpožděním se až na samém konci uplynulého roku podařilo prosadit zákon o komunitní energetice, který umožní sdílet elektřinu a zakládat energetická společenství. Zákon však zároveň bude jedním z dosud nejlepších v Evropě, a může tak umožnit nebývalý rozmach obnovitelných zdrojů pod přímou kontrolou občanů a jejich společenství, obecních podniků, či energetických družstev.

Již před koncem roku založilo Hnutí Duha první české energetické družstvo. V současné chvíli nabírá družstvo členy a připravuje projekty na budování demokraticky vlastněné sítě obnovitelných zdrojů energie. Může jít o kvalitativní přelom v české energetice, která je doposud vlastněna a ovládána především velkými a mocnými energetickými koncerny od státního ČEZu po fosilní korporace EPH Daniela Křetínského nebo Sev.en uhlobarona Pavla Tykače. Komunitní energetika tak může prospět nejen klimatu, ale i peněženkám spotřebitelů, které právě tyto energetické korporace v energetické krizi zvládly zneužitím svého postavení na trhu obrat o miliardy.

Odpovědí na zanedbávání klimatické agendy ze strany politické reprezentace byly i aktivity českého klimatického hnutí. V situaci doznívající energetické krize vrcholila kampaň Energie lidem, ve které koalice několika občanských a klimatických hnutí a organizací tematizovala problém energetické chudoby, závratného růstu zisků energetických korporací a možnost řešit problémy úsporami, zateplováním, budováním obnovitelných zdrojů energie a pomocí těm nejpotřebnějším.

Studenti z hnutí Fridays for Future prosazovali konec těžby na dole Bílina a organizovali sérii protestů a demonstrací za to, aby ministr životního prostředí Petr Hladík neudělil výjimku na těžbu. Podobné požadavky předložil kolektiv hnutí Univerzity za klima ministru průmyslu a obchodu Jozefu Síkelovi v rámci protestní akce Antifosilní jaro, na které studenti mimo jiné požadovali i odchod České republiky z Energetické charty.

Za právo na bezpečnější a zdravější město i snížení emisí z dopravy demonstrovali především v Praze, ale rovněž i v Brně občané sdružení v iniciativě za snížení základního rychlostního limitu ve městech na třicet kilometrů v hodině. Pochody v centru hlavního města rozproudily debatu o podobě města a o tom, jak neudržitelná a pro město zničující může být osobní automobilová doprava.

Stejně jako v roce 2022 proběhla celostátní univerzitní stávka za klima, do které se zapojilo jednadvacet fakult po celé zemi. Studenti požadovali schválení klimatického zákona, častější užívání nástrojů participativní demokracie pro tvorbu klimatických politik i změnu orientace politiky i ekonomiky z růstu HDP na udržitelnost a kvalitu života.

V návaznosti na stávku pak pirátští zákonodárci zveřejnili svůj návrh klimatického zákona. Půjde o jedno z klíčových témat v oblasti klimatické legislativy v nastávajícím roce.

Rok 2024: boj o klima i o spravedlnost bude pokračovat

Navzdory nemístně optimistickým proklamacím politiků, byznysmenů a některých komentátorů o „konci fosilní éry” v uplynulém roce k žádnému zásadnímu politickému zvratu nedošlo. Emise rostly, dopady se stupňovaly, ale vůle k potřebné změně kurzu navzdory aktivitám i úspěchům klimatických hnutí i nadále schází.

Pokračuje tak trend, v rámci kterého se vládnoucí politické a ekonomické garnitury v bohatých zemích globálního Severu snaží krizi řešit ozeleněním stávajícího společensko-hospodářského modelu v mezích růstového kapitalismu. Výsledkem jsou i nadále narůstající emise a nerovnoměrná, nedostatečná a zhusta společensky nespravedlivá selektivní dekarbonizace, která ve skutečnosti nejde k jádru příčin ekologické krize.

Jsou to přitom země globálního Jihu a další světové periferie, které jsou zároveň nejvíce postihované dopady klimatické změny a místo důsledné podpory znovu neokoloniálně vytěžovány jako dodavatelé zdrojů pro takzvané „ozeleňování” škodlivého průmyslu.

Ukázala to také letošní klimatická vyjednávání o takzvaném fondu ztrát a škod, ze kterého by měly jít prostředky právě na adaptaci a řešení následků klimatické změny v chudších krajinách. Bohaté státy, jejichž „rozvinutost“ je zásadně založena na spalování a užívání fosilních paliv, se jen neochotně a především nedostatečně přidaly k závazkům tento fond financovat.

Naproti tomu emise skleníkových plynů stejně jako investice do fosilních projektů nadále rostou. Výmluvným je příklad České republiky, kde největších zisků dosahují právě energetické korporace vydělávající na spalování fosilních paliv: Křetínského EPH nebo Sev.en Pavla Tykače.

Do roku 2024 bychom tak měli jít s vědomím, že cesty k zabránění klimatickému rozvratu a spravedlivému řešení krize je třeba hledat mimo rámec stávajícího globálního politicko-ekonomického systému. Jak tvrdí myslitelé Bruno Latour a Nikolaj Schultz ve své poslední knize, je potřeba mnohem hlubší, systémová proměna. Jejím aktérem nemohou být dnes převládající elity a instituce — potřeba je kolektivní síla zdola, usilující o podporu všech, kdo mají přímý zájem na obyvatelnosti Země: v pojmech Latoura a Schulze „nová ekologická třída”.

Tuto politickou sílu je podle Latoura a Schultze třeba vytvořit skrze dlouhodobé a setrvalé budování nových společenských struktur v rámci ekologických hnutí, energetických či spotřebních družstev, nájemnických či zaměstnaneckých odborů, politických stran, ale například i skrze participaci na komunitních projektech v místě bydliště.

Podle klimatologů žijeme v rozhodující dekádě; každý pozitivní krok dnes může znamenat mnoho v budoucnosti. Už brzy si pravděpodobně budeme říkat, proč jsme toho neudělali víc a nesnižovali emise rychleji. Pokud si tak máme do nového roku něco přát, měla by to být především odvaha k činům — informace máme, potřebné technologie existují a lidí ochotných jednat není málo. Zápas za zmírňování klimatické změny bude především zápasem politickým.