Klasický případ až nestoudné manipulace s fakty.

"Jedno procento nejbohatších vytváří tolik emisí jako padesát procent nejchudších" - tento údaj napohled bezpochyby působí až perverzním dojmem.

Jenže - jak se ukazuje i ze samotného textu (i když to není výslovně uvedeno), naprostá většina těchto "emisí způsobovaných těmi nejbohatšími" je způsobena jejich "investicemi".

Když se ovšem použije takováto formulace "jejich investice", pak nutně vznikne dojem, že jsou to jenom jakési jejich čistě soukromé hrátky, jenom jejich osobní honba za (ekologicky škodlivým) ziskem. A přitom je tu zatajeno, že tyto "investice" nejsou ničím jiným nežli naprosto standardní produkční činností - tedy provozem továren, dopravních struktur, ale i zemědělské produkce; zkrátka všeho, co je nezbytné k provozu, ke každodennímu životu naší společnosti. A stejně tak je zde zcela potlačena skutečnost, že pokud jsou tyto "investice" ekologicky škodlivé, že na těchto emisích nesou svůj podíl i všichni spotřebitelé, kteří kupují a užívají produkty těchto investorů.

Jistě, je naprosto v pořádku vyvíjet morální a politický nátlak na tyto producenty, aby své finanční prostředky investovali do ekologicky nezávadných forem produkce; ovšem k tomuto "A" musí být pak řečeno ještě i "B" - totiž že k oné ekologicky škodlivé produkci je většinou nutí sám spotřebitel, který si žádá pokud možno co nejlevnější zboží! (A že ekologicky nezávadné produkty jsou pravidelně dražší, to je samozřejmé.)

Autoři studie se tedy - byť i v dobrém úmyslu - dopouštějí hrubé manipulace s fakty, která nakonec ničemu nepomůže; protože ti které by měla oslovit se právě s pohledem na takto zmanipulované údaje o to více obrní proti veškeré kritice na jejich činnosti.

Trochu bych se Josefa Poláčka zastal. Věta:

„Cestou ze situace, kdy jedno procento nejbohatších vypouští stejné množství emisí jako padesát procent nejchudších obyvatel planety by podle zprávy Oxfam mohla být redistribuce zisků fosilního průmyslu sledující strategii transformace k udržitelnějším formám podnikání.“

je opravdu neobyčejně pitomý aktivistický blábol. A) Jedno procento nejbohatší nevypouští stejné množství emisí jako padesát procent nejchudších obyvatel planety ... nanejvýše lze říci, že toto jedno procento má rozhodující vliv ve firmách, které se výrazně podílí na emisích.

b) "Padesát procent nejchudších obyvatel planety" je projev autorovy negramotnosti. Věcně by to dávalo smysl, kdyby chtěl říct, že polovina lidí, kteří mají příjem pod globální hranicí chudoby, (to je někde kolem jednoho dolaru na den, ale musel bych aktuální číslo dohledávat) vypouští stejně emisí jako jedno procento světové populace vyznačující se nejvyššími příjmy. Ale to zřejmě říct nechce a ani by nemohl, protože k tomu nemáme ani údaje, ani přesvědčivé odhady.

Podobně je idiotská personifikace v zásadě: "Ať platí znečišťovatel." Tím k platbě povinným znečišťovatelem je přece vždy konkrétní výroba -- a např. zisky ČEZU se nesníží úměrně tomu, jak tvrdě mu vypočítám externí náklady jeho uhelných elektráren -- jak bylo vyzkoušeno, prostě to promítne do ceny a tečka.

Samozřejmě potřebujeme používat fiskální nástroje, včetně abstinenčních, a dotační pobídky, které budou motivovat k produkci co nejšetrnější z hlediska uhlíkových emisí a další zátěže ekologie, jen si nejsem jist, jak by k jejich propagaci mohlo pomoci aktivistické šíření třídní nenávisti. Spíš bych věřil houževnaté úsilí střední meritokratické třídy, kterou ale aktivistické překrucování dat spíše odpuzuje.

Výjimečně budu reagovat na komentář pana Kolaříka, neboť se jedná o velmi významnou záležitost.

Pan Kolařík argumentuje "střední třídou", která upřednostňuje ekologicky čistě vyráběné textilie, a netouží po těch za 4 eura.

K tomu je nutno poznamenat: za prvé, kromě - stále ještě relativně blahobytné - střední třídy zde stále ještě existují velmi početné vrstvy či třídy nemajetné či méně majetné; podle různých metodik výpočtů se může jednat o 15 až 25 procent populace (v kritických dobách jako v té současné ale i mnohem více), které při svých nákupech musí hledět doslova na každé euro, na každou korunu.

Přesněji řečeno, pro tyto - méně majetné, ovšem jako zákazník stále velmi relevantní - skupiny populace jsou rozhodující nikoli pouze eura, nýbrž i mnohem menší částky respektive procenta v rozdílu cen, aby se rozhodly pro produkt jednoho výrobce na úkor výrobce druhého. (Stačí podívat se na prodejní prospekty potravin s cenami nabídek.)

Toto předhánění se v láci vlastních produktů ovšem zdaleka neplatí jenom pro nejchudší vrstvy populace: prakticky s výjimkou toho nejluxusnějšího zboží veškerá reklama zdůrazňuje, že ten a ten produkt stojí "jenom" tolik a tolik. Tento - dalo by se říci - "cenový závod ke dnu" je tedy v tržně-komerčním prostředí (jinak řečeno: v kapitalismu) všudypřítomný, a systémově neodstranitelný.

Na straně druhé je fakt - a to je nutno uznat jako jeden z mála pozitivních momentů současné doby - že se přece jenom projevuje trend zvýšené ekologické senzibility. Je skutečně nemalá část obyvatelstva (především u mladé generace), která je ochotna a připravena ekologické aspekty upřednostnit oproti faktoru samotné ceny.

Celkově se nám tedy aktuální obraz západní společnosti otvírá takový, jak to svého času v jedinečné zkratce vystihla Barbra Streisandová: "Naše reklama se mi zdá být poněkud schizofrenní: na jedné straně nám radí, jak si naprat nácka. Na druhé straně, jak zhubnout."

Ano, současná (západní) společnost se nachází přesně v tomto stavu konzumní schizofrenie: na straně jedné se probouzí určitá snaha po ekologicky odpovědném, či přímo nekonzumním způsobu života; na straně druhé ale základní systémové nastavení tržně-kapitalistické ekonomiky nutí k neustále expandujícímu konzumu, a tedy k neustále rostoucí spotřebě zdrojů.

Je ostatně velká otázka, do jaké míry v současné době rostoucí ekologické vědomí je pouze fíkovým listem, který má uspokojit podrážděné svědomí příslušníka konzumní společnosti, aby mohl svůj konzum provozovat dále, pouze s blahým vědomím, že pro tentokrát tak učiní "ekologicky".

Konkrétně: dejme tomu že už v blízké budoucnosti budou všechny automobily jezdit výhradně na elektrický, respektive vodíkový pohon. Tedy - v bezprostřední rovině - na pohon ekologicky nezávadný.

Jenže - druhá stránka věci je ta, že na samotnou produkci těchto obrovských mas automobilů které každý rok pohltí světový trh jsou zapotřebí obrovská množství zdrojů, z nichž mnohé jsou značně omezené, a za druhé které se mnohdy dobývají za velmi neekologických podmínek.

Ostatně, pro zajímavost: někdy před týdnem napsal na BL Milan Čech nemálo zajímavý článek o nutnosti do cen zboží zakalkulovat i všechny reálné ekologické náklady (včetně oněch skrytých, respektive budoucích): https://blisty.cz/art/110797-proc-chteji-ekonomicke-elity-nejmene-prave-trzni-kapitalisticke-reseni-klimaticke-krize-i-kdyz-by-dokazalo-zkazu-odvratit.html

Co je obzvláště výmluvné byla pak následná diskuse, ve které se velká část diskutující velice rozhořčovala nad tím, že se autor článku vůbec opovážil nějakým způsobem zpochybnit pravidla - stávajícího - fungování tržní ekonomiky, respektive kapitalismu. (A to přesto že on sám výslovně uváděl že jím navrhovaný mechanismus tvorby cen má působit tržním způsobem.)

Zkrátka, o co se jedná: dokud budou mít hlavní slovo stále ještě fundamentalisté tržní ekonomiky a kapitalismu, do té doby všechny ekologické snahy zůstanou jenom popelkou. Respektive tím co bylo zmíněno výše: fíkovým listem pro to, aby se zbytnělá střední třída mohla nadále věnovat svému konzumu, ale přitom umlčovat své svědomí poukazem na to, že ona se přece snaží chovat ekologicky "v rámci možného".

Teď zase ve prospěch Pavla Kolaříka. V českých zemích nemáte prakticky šanci koupit tričko za 4 EUR, vyjma výprodejů to bude nejméně dvakrát tolik. Přesto se kupují.

Pavel Kolařík psal o střední třídě, ale ono tu jde příjmově spíše o třídu většiny, která je ochotna připlácet za ekologii. Tedy většina populace bez a) těch devíti až patnácti procent pod hranicí chudoby (a ti vzhledem k minimální koupěschopnosti ovlivňují jen specifické segmenty: second handy, nejlevnější potraviny (čínské polévky, nahrážkové margariny apod.), nejlevnější alkohol a drogy; a bez b) vrstvy těch, kteří kupují kabelky za desítky tisíc a košile od deseti tisíce výše.

Jiná situace je ve světě postiženém globální chudobou, tedy tam, kde žije většina těch, které Oxfam staví proti těm 125 nejbohatším. V Ulambátaru se nedá dýchat díky statisícům lokálních topenišť v jurtách se sušeným trusem. Spousta levného čínského zboží (ale to zase není těch 125) se vyrábí bez ohledu na ekologii, nikoli ovšem kvůli stlačování ceny.

Ona ta nabídka a poptávka v tom malém kousku světa, ve kterém nás i s USA a Austrálií nežije ani pětina světové populace, není jaksi všechno. Jdu si udělat kávu, o které mi prodejce píše, že je Fair Trade (ale bůhví, a to je další potíž).