↗

Film je terapeutický také ve svém závěru, kde kometa dopadá. Neúspěšní bojovníci za záchranu světa se při tom neutápějí v zoufalství a výčitkách, ale kolem poslední večeře se se vzpurnou vůlí k životu baví o jablkovém koláči a konstatují, že „to alespoň zkusili.“ Kolikrát denně mnozí z nás dělají právě tohle? Snímek z filmu

Je v podstatě jedno, jakou kritikou v nejbližších týdnech zavalí kritici letošní snímek Adama McKaye Don‘t Look Up (česky „K zemi hleď!“). Navzdory všem více i méně oprávněným výtkám je už teď prakticky jisté, že bude-li mít lidstvo na téhle planetě ještě budoucnost, v níž budou někoho zajímat filmy, bude považován za právě tak průlomovou popkulturní reflexi klimatické krize, jako je Kubrickův „Dr. Divnoláska“ považován za klíčový moment kulturního zvědomování hrozby jaderné války.

Vzhledem k děsivému tichu, které ve většině populární kultury kolem definičního tématu naší éry panuje, je K zemi hleď! úkazem už svou samotnou existencí. To by však nestačilo. Je to totiž dobrý film. Politická satira — v nejlepším smyslu provokativní.

Kdyby neměla dokázat nic jiného, stálo za to ji natočit už kvůli terapeutickému efektu, který může mít na miliony lidí, kteří se v posledních desetiletích úporně snažili prolomit bariéru mlčení — nebo naopak keců — kolem hrozícího ekologického kolapsu, lhostejno zda v soukromí rodinného stolu či pracoviště nebo v hlavním vysílacím čase.

A setkávali se přitom — tak jako oba hlavní protagonisté McKayova filmu — až příliš často asi s takovým porozuměním, jako postava z Brechtovy básně, která se marně snaží varovat město před povodní, ale lidé jí nerozumí, protože mluví cizí řečí. „Když zlo přichází jako padající déšť, nikdo nevolá: ‚Už dost!‘.“

Brecht tak popisoval otupělost vůči zločinům třetí říše. Jeho metafora má ale obecnější platnost, stejně jako „K zemi hleď!“ zdaleka není film jen o klimatické krizi. „Víte kolik schůzek na téma ‚konec světa‘ jsme tu měli za poslední roky?“ ptá se prezidentka v podání Meryl Streepové přezíravě, a vyjadřuje tak dnešní únavu z permanentní krize, v níž zlo stále častěji přichází skutečně v podobě padajícího deště, nebo naopak jeho nepřítomnosti.

Elitáři volají chyťte elitáře

McKayův film se setkává také s nepříznivými reakcemi — někteří z kritiků si jej zřejmě (a zřejmě oprávněně) berou osobně. Je obviňován z elitářství — samozřejmě elitními kritiky, takže, jak už to bývá, „elitáři volají chyťte elitáře“ — jehož se prý dopouští, když vykresluje své postavy jako sociálními sítěmi a televizí zblblé idioty, kteří nejsou schopní se pět minut soustředit ani na seriózní debatu o existenční hrozbě a možnostech, jak se s ní vypořádat.

Tento paradox — popkulturní a celebritami nabitý film kritizuje popkulturu a celebrity — přitom snímek reflektuje v monologu Leonarda DiCapria o tom že „konec světa možná není k smíchu“, a implicitně tak kritizuje sám sebe. Jestli tohle není subverzivní, tak už nevím, co by mělo být. Takováto kritika budí dojem vzteku z toho, že někdo zkusil říct jasně a natvrdo (a proto také přehnaně), jak se věci mají. Potrefené husy zkrátka kejhají.

Dalším leitmotivem jsou pak samozřejmě kritiky spadající do oblíbeného žánru „opravování metafory za nepřesnost“. Ano, klimatická krize je pomalejší, ještě méně určitá a viditelná než McKayova kometa, ale tím spíš se s ní můžeme vypořádat jen tehdy, pokud se jí postavíme čelem. Tím spíš platí, že ať jsme bohatí nebo chudí, pokrokáři nebo reakcionáři, pokud nebudeme schopní v určitém smyslu vzhlédnout od svých každodenních sporů a konfliktů, nemůžeme obstát.

To přitom vůbec neznamená, že všechny tyto spory a konflikty jsou malicherné. Naopak: znamená to, že některé z nich jsou dokonce ještě podstatnější než mnohé dotavadní. Film to reflektuje, když věrně odráží, že to není zdaleka jen lidská krátkozrakost v nějaké abstraktní podobě, co nám brání „kometu“ ekologické krize odvrátit. Přiblížit se a nakonec i (pozor, spoiler!) dopadnout na Zemi ji nechá technologická korporace, která ji hodlá rozporcovat na vzácné minerály do chytrých telefonů.

Spasitelský monolog jejího majitele, miliardáře Isherwella, McKayova doktora Divnolásky osobně, který se prohlásí za ztělesnění samotné evoluce, aby následným selháním svých plánů na technologické „usměrnění“ komety na planetě Zemi způsobil konec evoluce jako takové, patří vůbec k nejlepším momentům filmu. McKay tak dobře vystihuje atmosféru doby, kdy je pomyslnou kometu i ve vyspělé části světa, izolované hmotným blahobytem a šumem médií od projevů ekologické devastace, již vidět pouhýma očima a nelze její existenci popírat.

Technologické pokrytectví

Nemilosrdně tak demaskuje ty, kteří se tváří, že „kometu“ půjde zpracovat technologickými inovacemi, a ještě na ní vydělat, takže „businnes as usual“ ekonomického růstu bude moct pokračovat dál — což (pozor, spoiler!) pochopitelně nebude. Geniálně tak odhaluje naši jednostrannou, patologickou fixaci na akumulaci kapitálu jako tu vůbec nejnebezpečnější a nejpodstatnější podobu krátkozrakosti, jíž čelíme.

A to není málo: odhalit tento jev totiž nezvládly ani leckteré faktografické knihy o klimatu. Lidé, kteří nás vedou do propasti, nejsou, jak to vyjadřuje postava Jennifer Lawrenceové, „dost chytří ani na to, aby byli tak zlí, jak jim přikládáme.“

Film je terapeutický také ve svém závěru, kde kometa, podobně jako svého času Kubrickova bomba, dopadá. Neúspěšní bojovníci za záchranu světa se při tom neutápějí v zoufalství a výčitkách, ale kolem poslední večeře se se vzpurnou vůlí k životu baví o jablkovém koláči a konstatují, že „to alespoň zkusili.“ Kolikrát denně mnozí z nás dělají právě tohle?

Jde tak o film, který stejně jako hudba kapely Godspeed You! Black Emperor, slovy svého frontmana Efrima Menucka, „vychází z premisy, že všechno je v prdeli. Ale co s tím nakonec naděláte?“ „Můžete víc brečet, nebo věřit, že věci stejně nakonec dopadnou dobře.“ ptá se Menuck dále. Dobře přinejmenším v tom smyslu — a také v tom je film terapeutický — že pravda nakonec vyjde na povrch, i když to může znamenat náš konec, nepochopíme-li ji včas.

Člověk tak v nejlepším případě vstává od filmu s pocitem, že má-li tohle „dobře“ znamenat víc, měli bychom si dát pozor, abychom nebyli takoví nesnesitelní idioti, jako většina jeho postav. Na realitě nakonec totiž přece jen záleží, a je na nás, jak s ní naložíme. V téhle lehké nevolnosti z tohoto „návratu do reality“, kterou film navozuje, spočívá jiskřička naděje, že by se nám to nakonec přece jen mohlo podařit.

Od Kubrickovy klasiky se film pozitivně liší také právě v tom, že explicitně vyobrazuje klíčovou sílu, o níž se takový pokus musí opřít. Spontánní iniciativy lidí a organizovaná sociální hnutí, která ostatní vybízejí, aby také konečně „vzhlédli“. V případě hrozby jaderné války se nám to, také díky Kubrickovu filmu a také díky takovému hnutí, před půlstoletím podařilo. Podaří-li se nám zachránit se tentokrát, na McKayův film se bude vzpomínat jako na malý, ale důležitý moment, který k tomu přispěl.