↗

Film je terapeutický také ve svém závěru, kde kometa dopadá. Neúspěšní bojovníci za záchranu světa se při tom neutápějí v zoufalství a výčitkách, ale kolem poslední večeře se se vzpurnou vůlí k životu baví o jablkovém koláči a konstatují, že „to alespoň zkusili.“ Kolikrát denně mnozí z nás dělají právě tohle? Snímek z filmu

Je v podstatě jedno, jakou kritikou v nejbližších týdnech zavalí kritici letošní snímek Adama McKaye Don‘t Look Up (česky „K zemi hleď!“). Navzdory všem více i méně oprávněným výtkám je už teď prakticky jisté, že bude-li mít lidstvo na téhle planetě ještě budoucnost, v níž budou někoho zajímat filmy, bude považován za právě tak průlomovou popkulturní reflexi klimatické krize, jako je Kubrickův „Dr. Divnoláska“ považován za klíčový moment kulturního zvědomování hrozby jaderné války.

Vzhledem k děsivému tichu, které ve většině populární kultury kolem definičního tématu naší éry panuje, je K zemi hleď! úkazem už svou samotnou existencí. To by však nestačilo. Je to totiž dobrý film. Politická satira — v nejlepším smyslu provokativní.

Kdyby neměla dokázat nic jiného, stálo za to ji natočit už kvůli terapeutickému efektu, který může mít na miliony lidí, kteří se v posledních desetiletích úporně snažili prolomit bariéru mlčení — nebo naopak keců — kolem hrozícího ekologického kolapsu, lhostejno zda v soukromí rodinného stolu či pracoviště nebo v hlavním vysílacím čase.

A setkávali se přitom — tak jako oba hlavní protagonisté McKayova filmu — až příliš často asi s takovým porozuměním, jako postava z Brechtovy básně, která se marně snaží varovat město před povodní, ale lidé jí nerozumí, protože mluví cizí řečí. „Když zlo přichází jako padající déšť, nikdo nevolá: ‚Už dost!‘.“