Když jsem se ve svém okolí zkoušel ptát, o čem je Oppenheimer, všichni viděli i Barbie. O obou filmech se konverzuje dobře, odpovědi se týkaly vztahu vědy a politiky, osobní odpovědnosti vědce, popřípadě americké schopnosti postavit v poušti město a tam nejlepší mozky planety za pomoci neomezeného rozpočtu nechat sestrojit zbraň hromadného ničení.

Odpovědi mě neuspokojily, myslím si, že u Oppenheimera je hlavním sdělením schopnost tvůrců filmu udržet tři hodiny pozornost u příběhu se známým průběhem a koncem. Einstein ve filmu krmí kachny, sousta jim hází rozmáchlým gestem. Hází spodem.

Celý film jsem měl dojem defilé fantomových událostí, asi jako když se na poutích jezdilo na vozíčcích mezi strašidla. Ve filmu je k vidění fantomová fyzika, fantomový komunismus, fantomová rodina redukovaná na řvoucí dítě a mechanické úkony, fantomové je i svědomí vědce, který napůl dělá, napůl nedělá politiku. U atomové bomby se chvíli udržuje napětí, jestli ve zkoušce naostro opravdu bouchne.