Když jsem se ve svém okolí zkoušel ptát, o čem je Oppenheimer, všichni viděli i Barbie. O obou filmech se konverzuje dobře, odpovědi se týkaly vztahu vědy a politiky, osobní odpovědnosti vědce, popřípadě americké schopnosti postavit v poušti město a tam nejlepší mozky planety za pomoci neomezeného rozpočtu nechat sestrojit zbraň hromadného ničení.

Odpovědi mě neuspokojily, myslím si, že u Oppenheimera je hlavním sdělením schopnost tvůrců filmu udržet tři hodiny pozornost u příběhu se známým průběhem a koncem. Einstein ve filmu krmí kachny, sousta jim hází rozmáchlým gestem. Hází spodem.

Celý film jsem měl dojem defilé fantomových událostí, asi jako když se na poutích jezdilo na vozíčcích mezi strašidla. Ve filmu je k vidění fantomová fyzika, fantomový komunismus, fantomová rodina redukovaná na řvoucí dítě a mechanické úkony, fantomové je i svědomí vědce, který napůl dělá, napůl nedělá politiku. U atomové bomby se chvíli udržuje napětí, jestli ve zkoušce naostro opravdu bouchne.

Zápas o bezpečnostní prověrku pana Oppenheimera se odehrává, dovídáme se, že schválně, v jakési tísnivé cimře, kde se všichni cítí mizerně. Matt Damon je zestárlý chlapák tvrďák a hereckým projevem chvílemi připomíná Brada Pitta, takže je to hollywoodský fantom jiného Hollywoodu.

Konec konců je možná tématem filmu ambice ve světě mužů. Alespoň by se tak dalo usuzovat ze dvou hlavních postav, Oppenheimera-fyzika a aktivisty. A pak politika Lewise Strausse, který se málem stal ministrem, ale většina lidí, asi i v Americe, se o něm dověděla až z velkofilmu.

Film je příjemně hollywoodsky hladký, postav hodně, ale dají se rozeznat a zapamatovat. Přestože se nemá srovnávat nesrovnatelné, je to opravdu osvěžující biják na historické téma zvláště ve srovnání s Krieglem, kde se česko-ukrajinská koprodukce propracovala k zobrazení Rusů v estetice nacistické propagandy. Jsou tam zobrazeni jako agresivní, degenerovaní, krvelační pitomci.

I kdyby to byla stokrát takto pravda, biják je biják, takto je to zbytečné ukazovat. Ukrajinská nenávist k Rusům je pochopitelná, zakomplexovanost Čechů, kteří v osmašedesátém plakali na rynku namísto obrany, a pak se normalizovali, je také nasnadě, ale Planeta opic už byla natočena jindy.

Oba letní filmy jsme viděli na maloměstě, Oppenheimer měl plno z necelé půlky, Barbie kino naplnila. Přestože jsou oba filmy udělané tak, aby každý něco viděl, i když vám většina souvislostí zůstane skryta, Barbie je náročnější než Oppenheimer. Barbie rozehrává emancipační a feministické rejstříky posledních desetiletí.