↗

Ano, na planetě budou nepochybně místa, která klimatické změny a kataklyzmatické události „nezaregistrují“. Je však otázkou, k čemu je takovéto zřejmé konstatování vůbec dobré? Jen k zamlžování veřejné debaty a k vykazování vědy do slonovinových věží. Foto jbauer-fotographie, pixabay

Novoroční rozhovor s klimatologem Radanem Huthem považuji, mírně řečeno, za nešťastný. Na druhou stranu dobře dokresluje konzervativní, a obecně skeptický světonázor, který je v ČR poměrně rozšířený. V případě laika by podobné úvahy ohledně lidmi způsobeného oteplování byly snad relativně přijatelné, v případě ředitele Ústavu fyziky atmosféry AV ČR však již daleko méně.

Pokud bychom změnu klimatu vnímali pouze jako fenomén, který se odehrává v atmosféře, izolovaně od všeho dění v přírodě a společnosti, pak je samozřejmě pravda, že „není důvod se znepokojovat.“ K čemu je ale takové tvrzení dobré?

V reálném světe se totiž klimatická změna (lepší termín spíše krize) izolovaně od přírody a člověka neodehrává, a proto ji jako lidi vnímáme právě ve všech jejich důsledcích. Je to podobné, jako kdyby virolog argumentoval, že koronavirus pouze studuje, jeho schopnost množit se, šířit se, ale jako expert na viry nemá důvod se pandemií znepokojovat.

To by sice bylo formálně v pořádku. Otázkou však je, jak by takový rozhovor v době pandemie, při které umírají miliony lidí, vyzněl? Další věcí je, že i v případě základního výzkumu změny klimatu každý žadatel o vědecký grant dokládá relevanci a přínos svého výzkumu pro společnost. Fenomén změny klimatu již dávno zkrátka není pouze akademickou otázkou.

Kolega Huth v rozhovoru zmiňuje i pozitivní důsledky oteplování se správným konstatováním, že negativa převládají nad pozitivy. Tvrzení o „větší produkci dřeva“ v mírném pásmu však v žádném případě neplatí pro podmínky ČR, kde je sektor lesnictví již několik let v poměrně výrazné negativní bilanci skleníkových plynů v důsledku sucha a přemnožení kůrovce.

Lesní ekosystémy v mnoha oblastech světa čelí stále zásadnějším problémům souvisejících s prudkým oteplováním a jejich schopnost úspěšné adaptace je velmi omezená. Diskutabilní je i „rozšiřování obyvatelné plochy směrem na sever,“ protože tající permafrost moc prostoru pro rozšiřování infrastruktury neposkytuje, spíš naopak.

Poukazovat na možnost jednodušší lodní dopravy, protože taje led v Arktidě je podobné, jako poukazovat na příjemné pocity, které zažijeme po nadměrné konzumaci alkoholu či jiných návykových látek. Pokud je mi známo, snad nikdo netvrdí, že oteplování je spojeno pouze s negativními jevy. Ale znovu nastává otázka: k čemu slouží argumenty poukazující na pozitiva jinak zásadně společensky negativního jevu?

České sobectví

Tvrzení, že v ČR jsme na tom „relativně dobře“ vlastně říká, že v jiných částech světa jsou důsledky oteplování otázkou života a smrti již dnes. A takováto argumentace přitom v zásadě ignoruje skutečnost, že lidi přispívající k oteplování nejméně, třeba obyvatelé Afriky či obecně globálního jihu, trpí důsledky oteplování nejvíce. To už vyznívá poněkud jinak, než vyzdvihování „relativní pohody“ u nás.

Nežijeme v izolovaném světě, a žádný rozsah „plotů proti migrantům“ nedokáže zastavit masivní klimatickou migraci, jakmile se tento proces rozběhne. Potom nám myšlenka „bezpečné ČR“ zůstane jen jako nostalgie na období, kdy se snad ještě něco dalo dělat.

Při zmínce o Pařížské dohodě autor uvádí, že oteplení o 2 °C, respektive 1,5 °C, nemá „vědeckou specifikaci.“ To ovšem není pravda, protože tato míra oteplení je ve správě IPCC definovaná vůči průměru za období 1850-1900, což je obecně období akceptováno jako splňující podmínku relativně dobrých měření globální teploty, a také období, kdy byl vliv antropogenních skleníkových plynů na oteplování ve svých počátcích. Existuje sice akademická debata o vhodnosti tohoto referenčního období, z hlediska Pařížské dohody a stanovení dané hranice oteplení má ale zcela druhořadý význam.

Je samozřejmě pravdou, že nelze stanovit míru oteplení, při níž „nastane katastrofa.“ Již v současné době zažíváme extrémy počasí prokazatelně ovlivněné a často zhoršené změnou klimatu, během kterých dochází k devastaci celých sídel či obecně velkých území, a navzdory všem moderním technologiím i k obětem na lidských životech.

Věda o hledání souvislostí mezi teplejší atmosférou a konkrétními důsledky oteplení již významně pokročila. Pokud například obyvatel města Paradise přišel při lesním požáru o svůj dům nebo v horším případě i o rodiče, kteří nestihli před plameny utéct, byla by pro něj změna klimatu katastrofa? Domnívám se, že ano. Význam slova katastrofa je jasný, a i proto můžeme tvrdit, že některé důsledky související s oteplováním podnebí jsou již dnes katastrofální, a to jak pro člověka, tak i pro přírodu.

Celá řada vědeckých studií prokazuje, že výsledkem teplejší atmosféry je zrychlení lokálního vymírání celých populací mnoha druhů organizmů po celém světě, a v budoucnu se masivně přidají i samotné biologické druhy. Jinak řečeno, nečinnost globální společnosti ve světle oteplování podnebí je katastrofou již dnes a bude ještě větší katastrofou do budoucna.

Pokud by se lidstvu náhodou podařilo dosáhnout uhlíkové neutrality v krátkém čase, tedy do roku 2050, a krátce poté i klimatické neutrality, tak existuje naděje, že se alespoň v hrubých rysech podaří zachovat relativně organizovanou globální společnost, kterou známe dnes.

Hrana zlomu

Na jednu stranu opravdu neexistuje „hrana zlomu“ ve smyslu jasně definované (či přesněji známé) hodnoty globální teploty, kdy se systém samovolně zastaví bez ohledu na naše vlastní emise skleníkových plynů. Takovéto konstatování je ale poměrně zjednodušující. Existuje totiž celá řada důležitých systémů stabilizujících klimatický systém, které bodům zlomu podléhají.

Patří sem například systémy jak Grónsko, Antarktida a její jednotlivé části, Amazonie, boreální les, permafrost, nebo termo-halinní cirkulace. Pokud tyto překročí kritickou, tedy konkrétní mez oteplení, ani při případném zastavení změny klimatu již zánik těchto systémů nebude možné zvrátit.

Nepřímé důkazy z paleoklimatologie navíc naznačují, že pokud oteplení překročí úroveň 1,5 °C na dostatečně dlouhou dobu, neexistuje záruka, že kaskáda zpětně-vazebných mechanizmů nezpůsobí samovolné oteplování trvající dalších několik staletí. Takže v tomhle smyslu pomyslná „hrana zlomu“ existuje, jen dnes neumíme říct, kde se nachází. Snahu omezit oteplení do úrovně 1,5-2 °C lze tedy vnímat jako náležitý princip předběžné opatrnosti.

Tvrzení, že na některé oblasti nebude mít změna klimatu důsledky „žádné“, je naprosto pravdivé. Totéž totiž lze říci i o pandemii nebo třeba i o dopadu velkého asteroidu. Nepochybně budou místa na zemi, která takovéto kataklyzmatické události „nezaregistrují“. Tak jako v předešlých případech je ale otázka, k čemu je takovéto zřejmé konstatování dobré?

V částí rozhovoru zabývající se „řešeními“ se dozvídáme, že spousta „pozitivních věcí se již odehrává.“ Mnohé z aktivit, které mají za cíl omezovat emise skleníkových plynů by se ovšem odehrávaly jen stěží, pokud by většina expertů neustále problém změny klimatu zlehčovala. Navíc, pokud se podíváme na globální trendy, a ne pouze na lokální trendy v Evropské unii, zjistíme, že spotřeba fosilních paliv v žádném případě neklesá, v nejlepším případě zpomalil jejich růst, a poklesy jsou zaznamenány pouze v případě velkých ekonomických krizí či aktuálně v průběhu pandemie.

Diskuze o vegetariánství či veganství a etických důvodech omezování konzumace masa je již naprosto absurdní. Přirovnávat člověka, který je od přírody všežravec, a dokáže mnohem zdravěji přežívat s řádově nižší spotřebou masa, k masožravému tygrovi, je opravdu zcela neseriózní a naznačuje téměř nulovou znalost biologie.

Globální problémy vyžadují globální řešení

Diskuze o Green Dealu je silně zatížena autorovým světonázorem a vesměs pravicovým pohledem na svět. Je to samozřejmě legitimní, a je jasné, že pravicově laděný člověk bude mít ke „kolektivním“ opatřením vždy výhrady. V takovém případě bychom ale v průběhu pandemie nemohli nutit lidi, aby nosili respirátory, aby zůstali několik měsíců sedět doma, a víceméně všechna opatření, která byla přijata, by měla pouze doporučující charakter.

Globální problémy však nutně vyžadují právě globální řešení, jinak jsou jednoduše neefektivní. To znamená, že je-li součásti problému každý z nás, měli bychom být součásti řešení proporčně k míře, jíž se na problému podílíme.

Konstatování, že „ať je klidně o 10 °C tepleji, pokud přežijeme,“ je ještě absurdnější, než přirovnání vegetariánství k „zákazu tygra.“

Reakce na aktivistku Grétu Thunbergovou je bohužel rovněž předvídatelná, a zcela obrácena na hlavu. Nejdříve to byli vědci, které vesměs společnost ignorovala a v zásadě nadále úspěšně ignoruje. Vzpomeňme třeba namátkou Jamese Hansena, který varoval v americkém senátu před pokračujícím oteplováním již v roce 1988.

Pokud by společnost, a v užším slova smyslu světové elity, neignorovali problém oteplování víc než čtyři dekády, žádní aktivisté by nebyli potřeba. Závěrečná odpověď na otázku „jak tedy s oteplováním bojovat“ již celkový rozhovor a jeho (ne)vyznění jen dokresluje.

Pomůžu si novým filmem „K zemi hleď“, který před pár dny uvedl na scénu Netflix. V tomto satirickém pojetí reality se lidstvo místo toho, aby odvrátilo srážku s blížícím se asteroidem, na základě rozhodnutí miliardáře pokusilo kometu pouze roztříštit na menší kousky, protože na ní bylo množství využitelných cenných kovů v hodnotě bilionů dolarů. Tento naivní záměr se nepovedl, a kometa nakonec na Zem dopadla. Spoléhat se v současné chvíli primárně na technologie jakožto řešení oteplování, je v zásadě stejné, jako spoléhat na roztříštění komety.

Dávat podobné rozhovory z pozice „autority a experta“ na problematiku oteplování považuji zkrátka za hrubě nezodpovědné a neseriózní. Jejich potenciální dopad na zákonodárce a reálná rozhodnutí je totiž velmi nebezpečný.