„Plán pro odvrácení nejhorších dopadů klimatických změn stojí na datech. Avšak data, o která se svět opírá, jsou nepřesná.“ Tak zní ústřední sdělení nové investigace amerického deníku Washington Post.

Novináři ve spolupráci s odborníky zkoumali, kolik emisí vykazuje 196 zemí — a kolik emisí v atmosféře skutečně je. Rozdíl mezi ciframi je podle všeho obrovský: mezi 8,5 a 13,3 miliardami tun emisí ročně. V přepočtu lidstvo vypouští o šestnáct až třiadvacet procent víc skleníkových plynů, než kolik státy uvádějí.

Politici ze všech koutů světa — někteří nevědomky, jiní úmyslně — tak zamlčují skutečný rozsah klimatické krize. Přitom právě podhodnocenými čísly se svět řídí při tvorbě klimatické politiky, naposledy během klimasummitu v Glasgow. Ve světle zjištění Washington Post jsou proto dosavadní východiska mezinárodní politiky absolutně nedostačující.

„Pokud neznáme skutečné množství vypuštěných emisí, nemůžeme vědět, zdali je snižujeme dostatečně […] Atmosféra však nelže,“ okomentoval novou investigaci Rob Jackson, profesor přírodních věd při Stanfordově univerzitě.

Podobně hovoří i představitelé občanské společnosti. „Je obtížné si představit, jak můžeme prosazovat ambiciózní klimatická opatření, pokud státy neposkytují důvěryhodná data,“ uvedl Glenn Hurowitz, ředitel ekologické organizace Mighty Earth.

Od opomíjení metanu po přeceňování lesů

Způsobů, jimiž státy zkreslují počet emisí, je hned několik. Například země bohaté na ropu a plyn mnohdy nevykazují úniky metanu, které jsou vedlejším produktem těžby obou fosilních paliv. Rusko, Spojené arabské emiráty či Katar nahlašují o poznání méně metanu, než za kolik ve skutečnosti zodpovídají.

Podobně státy přistupují k ohlašování dalšího vysoce škodlivého skleníkového plynu: fluoroformu, který se využívá například v chladicích technologiích. Washington Post dává za příklad Vietnam, jehož představitelé v roce 2016 nahlásili až o 99,8 procent méně emisí fluoroformu, než kolik země ve skutečnosti produkuje.

Konečně poslední z hlavních strategií manipulace emisních cifer je nadhodnocování role lesů. Například Malajsie patří mezi pětadvacet největších znečišťovatelů na světě — jde o zemi vysoce závislou na fosilních palivech. Svůj skutečný vliv na klima však nahlašuje jen z asi čtvrtiny. Většinu vzniknuvšího oxidu uhličitého totiž podle představitelů země pojmou tamní husté lesy.

Hlína a rostliny v sobě skutečně dokážou uhlík ukládat. Nikoli však v takové míře, aby dokázaly ročně snížit emise o stovky milion tun, jak Malajsie uvádí.

Ekonomicky nejvyspělejší státy naopak emise vykazují poměrně přesně. Zároveň však jejich nejvyšší představitelé často poskytují krytí fosilním korporacím, které o emisích lžou přinejmenším od konce sedmdesátých let — a jsou historicky hlavními viníky klimatické krize. V důsledku se proto většina světových lídrů respektování nejpřesnějších faktů o klimatu nepřibližuje, spíš naopak.

Zamlčování emisí je navíc nejen komplikací stávající klimatické politiky, ale i špatným signálem do budoucna. Například uhlíková neutralita se podle autorů investigace může stát zcela bezvýznamným konceptem. Nabízí se totiž krajní představa světa, ve kterém země dohromady vykazují nula emisí, zatímco nadále produkují miliony tun skleníkových plynů.

Podle odborníků však zjištění Washington Post vytváří příležitost pro novou éru transparentnosti vedené tlakem zdola. „Věřím, že občanská společnost a nezávislé organizace sehrají ústřední roli ve snahách o odpovědnost jednotlivých států. Podlomení reputace je jedním z nejmocnějších prostředků, který lze proti státním aktérům využít,“ cituje magazín Grist výrok profesora klimatické politiky při univerzitě v Ohiu Cinnamona Carlarna.