Poslanec a čestný prezident politické strany Motoristé sobě na výročním večírku XTV prohlásil, že Motoristé ve svých ministerských resortech doslova „deratizují parazity“. Celý záznam obratem zveřejnil Deník Blesk, což následovala masivní vlna nevole jak z řad politiků, tak i komentátorů a občanské společnosti vůbec.

Ač Turkovy výroky bezesporu a definitivně potvrdily, že vládní zmocněnec pro klimapolitiku užívá fašistickou rétoriku, což výše zmínění aktéři adekvátně vyargumentovali i zprofanovali, jeden z klíčových aspektů celé kauzy, ve veřejném prostoru dosud nezarezonoval.

Turkovou skutečnou strategií totiž není ani tak veřejný prostor invadovat nenávistnými slovy, ani pouze posouvat hranice vyřknutelného, tedy extremizovat společenskou debatu.

Turkovou strategií je také vytvářet prostor, v němž svůj neakceptovatelný výrok může naoko relativizovat či zmírnit, aby jej fakticky prohloubil. Jinými slovy, Turek nepracuje primárně se slovní zásobou, jak mu nyní bylo vytýkáno především, ale předně s kontextem, včetně toho širokého.

Při sledování Turkových omluv jsem bez přehánění nabyl přesvědčení, že „český Andrew Tate“ dokáže na jedné straně velmi umně hrát Macinkova slona v porcelánu. Na straně druhé však umí též aktivně budovat velmi robustní agendu. Navíc agendu, která je pro politiku a totožnost Motoristů sobě nepostradatelná.

Zkrátím-li to, Filip Turek je ve straně tím chytřejším, a byť se to děje především intuitivně, je vnímán jako skutečná hlava klanu rozhodně právem. Zatímco totiž opozice nyní konfrontovala Turka pro jeho „fašistický slovník“ a premiér Babiš (ANO) sdělil, že „pan Turek takhle nemůže mluvit“, vládní zmocněnec přichystal omluvu, jejímž prostřednictvím význam svého vyjádření potvrdil, ba upevnil. Jak? Jednoduše tím, že je interpretoval s respektem k hlubokému kontextu. Předvedl kvalitní analýzu, a ještě si udělal krutou legraci.

Jenom o slovník nejde

Turkova původní replika „Na těch našich resortech, které máme čtyři, je stále nalezlých plno, řekněme progresivistických, levicových, někdy zelených, někdy různých jiných parazitů a my jsme se rozhodli je postupně deratizovat“ je samozřejmě nepřijatelná. Motiv „deratizace nalezlých parazitů“ je nepochybně sugestivní a obrazivost, s níž zachází a již provokuje, jednoznačně generuje dehumanizaci, tedy odlidštění těch, k nimž se vztahuje. Efekt je jasný — nepřítele je potřeba vyřešit, nikoli přemoct.

Jako nositel dehumanizačního chování byl Turek obratem zarámován, přičemž jakost jeho chování leckdo podával jako bezprecedentní. Šlo o zásadní chybu.

Proč? Předně proto, že Turkův slovník v rámci české veřejné debaty prokazatelně neznamená nic zásadně nového. Motiv parazita tyjícího ze státního rozpočtu je v jazyce místních krajně pravicových politiků přítomen trvale. Vzpomeňme třeba výrok Jindřicha Rajchla z července 2025 „[reprezentuji] úctu k poctivé produktivní práci, namísto k dotacemi vykrmeným parazitům“ či větu Štěpána Kotrby, podle nějž Pirátskou stranu „zabili městsky zelení paraziti prosazující cyklostezky“.

A vzpomeňme také prohlášení lidí mnohem neutrálnějších. Například Marka Dospivy z Penty, který na konferenci Praha2050 označil za parazity občanské iniciativy obecně. Šlo přitom o akci, jíž se účastnil také pražský primátor Bohuslav Svoboda (ODS), současný předseda ODS Martin Kupka či místopředseda ANO a ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček.

A světe div se, o parazitech už mluvil i Filip Turek. „Parazitující progresivisty“ použil ve velkém rozhovoru pro Expres.cz bezprostředně po ohlášení společné kandidatury Motoristů sobě a Přísahy do evropských voleb v roce 2024.

Narodil se Turek

Zní to možná překvapivě, ale Turek svou nejnovější performancí ze své výchozí rétoriky nijak nevybočil. A především: nevybočil z rétoriky, která tady prostě je. Jde totiž o jazyk, jemuž zdejší pravicový mainstream, ale i mnozí papírově středoví, ba levicoví politici už nějaký čas přinejmenším v tichosti přihlížejí.

Kořeny současného statu quo přitom nelze hledat v podzimních volbách, ale ani v covidu či v ruském vpádu na Ukrajinu. Sahají přinejmenším do doby „migrační krize“ či počátků Zemanovy první prezidentské kampaně, která odstartovala na Šumavě texty o tom, jak „státní ekologové za peníze občanů páchají zločin na státním majetku“.

Zárodky obrazu parazita tu s námi rozhodně byly už také v době, kdy mnohé noviny bez uzardění replikovaly řeči o nebezpečí „politické korektnosti“, nebo i tehdy, když ministr Výborný (KDU-ČSL) na podzim 2024 osočil Hnutí Duha z viny na obětech povodní na severní Moravě a ve Slezsku.

Je nepochybné, že Filip Turek nemá ve státní správě co pohledávat, stejně jako je nepochybné, že by měl být za své chování tvrdě potrestán. Nebuďme však pokrytci. Podmínky, z nichž Turek a jemu podobní vzešli, nevytvořil jen Richard Chlad či Václav Klaus. Pracovali na nich i ti, kteří si dnes před Turkem ucpávají nos. Turek je i jejich a před tím, že jej v sobě odchovávají, byli opakovaně varováni.

Terapií dneška proto není a nesmí být rozhořčení, byť i namnoze věřím v jeho autenticitu, ale účinná reflexe vlastních přečinů. Cokoli jiného totiž parazity na veřejném diskurzu, mezi něž Turek nepochybně patří, jen posílí.

Důkazem budiž to, o čem jsem se zmínil na začátku — morální panika požadující bezprostřední omluvu za jeho nenávistné výroky (rozuměj nenávistná slova), nedosáhla ničeho jiného než toho, že Turkovi dovolila, aby adresáty své nenávisti za maximální mediální pozornosti dospecifikoval, a svou taktiku tím paradoxně dále ospravedlnil.

Turek svou omluvu totiž formuloval následovně: „Nemluvil jsem o úřednících, mluvil jsem o těch aktivistech, kteří jsou tam nalezlí těmi postranními cestičkami — a je jich tam hodně. Máme na to dokonce detektiva…“

Ač jeho výchozí replika na večírku XTV v pozici původce děje měla jen „parazity“, omluva nejen že již jmenuje „aktivisty“, ale podtrhuje i jejich vliv… vliv na koho jiného než na „úředníky“. Metafora „lezení“ zůstává přinejmenším zachována, obraz „postranních cestiček“ ji však podle mého dokonce citelně posiluje.

Filip Turek tak zřetelně projevil neobyčejnou obratnost, jak žánr omluvy přetavit v další nátlak a v hrubé osočení, které už nyní nejspíš zůstane bez reflexe. Vše se totiž rozplizne v slaboduché rozepři o tom, zda se pan zmocněnec úřednictvu omluvil dostatečně. Turek je chytrý. A jeho skutečnou zbraní tentokrát nebyl naoko nepředložený výpad, nýbrž dobře zvolená obrana.

Obrana, která staví na tom, co Motoristé sobě zreflektovali lépe než kdokoli jiný — že stavějí na pevných základech tvořených hlubokým pokrytectvím místní politiky.