Vznikne-li nakonec vláda Andreje Babiše (ANO), je pravděpodobné, že post ministra životního prostředí obsadí nominant strany Motoristé sobě. A lze očekávat, že do funkce nastoupí někdo z jejích nejvyšších kádrů — předseda Petr Macinka nebo „čestný prezident“ Filip Turek. Zájem o křeslo strana deklaruje od voleb a nevypadá to, že by přes své četné skandály ze svého záměru hodlala jakkoli ustoupit.

Už od října proto sledujeme takřka bezprecedentní mobilizaci nejen mnoha představitelů české environmentální politiky a ochrany přírody, ale i občanské společnosti. Čelným motivem rozhořčení se stalo především Macinkovo prohlášení, že se vstupem Motoristů sobě do vlády „poteče zelená krev“. Předmětem protestů a reakcí pak byla zejména „záchrana ministerstva životního prostředí“ nebo uhájení podmínky odbornosti, ba respektu k faktům včetně těch o klimatu.

Opakovala se přitom zejména tvrzení, podle nichž snaha ovládnout MŽP pramení z úzkých finančních vazeb mezi Motoristy sobě a fosilní oligarchii, ale také ze závazků strany vůči jejím sponzorům. Silnou pozici pak měla i strategie zdůrazňující fatální nekompetentnost Petra Macinky, jejž strana na MŽP navrhla bezprostředně po volbách.

Jakkoli je však příběh o nákupu politických laskavostí pro stranické donátory platný a opřený o evidenci, obáváme se, že není zdaleka úplný. Podíváme-li se totiž do textů, jež strana a její předseda produkovali a produkují, seznáme, že jejich cílem není jen prolít „zelenou krev“ na ministerstvu životního prostředí, ale především odvést pozornost od samotné oligarchizace společnosti a politiky. Investice Pavla Tykače do Macinky či Turka tudíž není jen investicí do zajištění budoucí těžby uhlí. Je investicí do vlastní beztrestnosti.

Hledáme viníka

Naše analýza volebního programu Motoristů sobě a příspěvků předsedy Macinky na sociálních sítích od ledna 2025 do říjnových voleb totiž ukázala, že zelená či environmentální politika není u Motoristů sobě rámována skrze obsahová témata. Hlavní pozornost je věnována konstruování identity zelených aktérů, kteří jsou prezentováni jako ti, kteří mají moc a prosazují své zvrácené ideologie. Jinak řečeno: Motoristy sobě nezajímají konkrétní aspekty zelené politiky. Spíš jim jde o to obrátit rostoucí hněv ve společnosti na jiného viníka, než je oligarchie. A tímto viníkem není nikdo jiný než „zelení teroristé“.

Terčem Motoristů se stal vykonstruovaný obraz naivních, zaslepených, ale i zkorumpovaných „zelených“, kteří již nejsou jen starými známými „aktivisty“, ale překvapivě také „lobbisty“. Lobbisty proti „selskému rozumu“, „ekonomickému realismu“ a v neposlední řadě též obecnému blahobytu.

„Zelení“, opakovaně zaměňovaní za „neziskovky“, jsou totiž ve vyprávění Motoristů těmi, kdo tahá za nitky velké politiky. Buď proto, aby jednoduše mohli profitovat z evropských a státních „dotací“, nebo proto, že jsou prostě pomatení či zlí, anebo proto, že umetají cestu velkým hráčům. Přímo v programu tak narazíme na překvapivé partnerství „zelené lobby“ a „nadnárodních korporací“, v jednom z Macinkových tweetů pak na motiv služby „zelených“ „bruselské věrchušce“ — tedy těm, kdo ve velkém zneužívají evropské peníze.

Motiv ideologické zaslepenosti a zvrácenosti byl vedle volebního programu rozvíjen především na sociálních sítích, kde Macinka „zelené“ pravidelně označoval za „komunisty“ ve významu nebezpečných ideových šílenců. Touž nálepkou přitom opatřoval také nebinární osoby či propagátory „desítek pohlaví“.

Právě kompozit „zelených nebinárních komunistů“ provokující představu o existenci široké koalice „nenormálních“ ukazuje, že Macinka a Motoristé cíleně rozdmýchávali kulturní války. Za pozornost přitom stojí — a právě na to zde chceme upozornit —, že tato aktivita neměla cíl sama v sobě, tedy například v potřebě polarizovat, ale ve snaze znepřehlednit pozice sociálních aktérů.

A tak například metafora nemoci v jednom z centrálních předvolebních hesel Motoristů sobě „Uzdravíme pravici od nemocné ODS“ sice směřovala k eliminaci ODS, onou chorobou ovšem nebylo nic jiného než ideologie pocházející od progresivistických fanatiků organizovaných pod zelenými spolky. Petr Fiala tak v příběhu Motoristů sobě mohl hrát především roli poplety, který na rozdíl od nich nedokázal adekvátně definovat problém, respektive neměl odvahu ani schopnosti zasáhnout a provést patřičná řešení. Uvalení pozornosti na „zelené“ tak jaksi mimochodem umožnilo zasahovat vládu bez použití krajně riskantní a zdiskreditované strategie anti-Fiala.

Oligarchie naruby

Jak jsme uvedli výše, „zelení“ hrají v komunikátech Motoristů více rolí. Jsou blázny, zlými lidmi nebo klíčovými hráči při rozkrádání veřejných peněz. A zatímco v Macinkových projevech na sociálních sítích zaujímají takřka výhradně roli bláznů zaměnitelných za „queer aktivisty“, v předvolebním programu je jejich role jiná — jsou vykreslováni coby spojenci „korporací“, s nimiž profitují z „přerozdělování bohatství“.

Program tak pracuje se schématem, podle něhož nesrozumitelná (zelená) ideologie jen kryje obrovské rozkrádání veřejných peněz. Ba co víc, pomáhá nadnárodnímu kapitálu, aby spořádal náš společný koláč.

Pozoruhodné na této strategii je hlavně to, že narativ o moci a ideologickém vlivu „zelených“ Motoristé budují v době, kdy vzniká konsensus na tom, že problémem demokracií je jejich postupné rozleptávání ze strany nejbohatších jednotlivců. Proto jsme přesvědčeni, že motiv „korporací“ navázaných na „zelenou lobby“ má nahradit motiv oligarchie, s nímž operuje levice a který se ostatně stal také jedním z nástrojů nedávné obrany proti Macinkovi na MŽP.

Troufáme si proto říct, že Motoristé sobě umně využili silné struktury, již do veřejného diskurzu nyní vnáší především levice, a prostě v ní vyměnili aktéry. Dosáhli tím toho, že od osob oligarchů, po kterých je čím dál častěji požadováno přijetí odpovědnosti, odklonili pozornost. Ve světě, jehož základy ohrožují zelené, korporátní a queer lobby napojené na obří evropské peníze, působí totiž Pavel Tykač či Andrej Babiš jen jako draví podnikatelé, s nimiž už nějak žít umíme.

Nenechme se zmást

Sečteno a podtrženo, naše analýza napověděla, že ovládnutí MŽP není pro Motoristy sobě nutností jen proto, že by potřebovali umořit CHKO Soutok, kotlíkové dotace či Pařížskou dohodu. Mnohem spíše jde o vyústění a naplnění politiky, která postavila „zelené“ do čela progresivistické koalice, která ohrožuje nejen přirozený běh věcí, ale především peněženky a bezpečí nás všech. Motoristé pomocí MŽP pravděpodobně plánují dále posilovat příběh o tom, že vrcholovým predátorem nejsou oligarchové či „procento nejbohatších“, ale právě ti, kteří před sílící oligarchii varují.

I proto si myslíme, že zdůrazňování toho, že Motoristé zamýšlejí MŽP rozvrátit, není taktické. Ve výsledku totiž jen posiluje kulturní války, čímž Macinkovi s Turkem i jejich provozovatelům spíše prospívá. Pojďme se proto chopit strategie, která zřetelně zdůrazní, že Motoristé potřebují MŽP nikoli kvůli tomu, aby svým sponzorům umetli cestu a přihráli další peníze, nýbrž hlavně proto, aby z nich v dlouhodobém a širším kontextu sňali zodpovědnost za neutěšený stav této země.

Článek vznikl jako společný výstup semináře Kritická analýza diskurzu a environmentální politika, který proběhl v ZS 2025/2026 na Katedře environmentálních studií FSS MU.