Programové prohlášení vlády ANO, SPD a Motoristů sobě věnuje překvapivý prostor otázce občanského sektoru. Slibuje, že u organizací, které „vyvíjejí politickou činnost“ a jsou financované ze zahraničí, zavede povinnost tuto skutečnost transparentně označovat.

„Nám neleží v žaludku neziskovky, ale chceme, aby politické neziskovky transparentně ukázaly, jakým způsobem jsou financovány, aby se nejednalo o nějaké praní špinavých peněz ze zahraničí,“ uvedl nedlouho po volbách loni v listopadu první místopředseda hnutí ANO Karel Havlíček pro TV Nova.

Vládní záměr provází zarážející množství nejasností. Není například jasné, co má být onen „politický cíl“. Představa „apolitické“ organizace je ve světě, kde téměř každé veřejné působení zahrnuje skrytou či zjevnou hodnotovou — a tedy politickou — volbu, ve své podstatě falešná. Už samotné rozhodnutí, kam směřovat finanční prostředky a kam nikoli, je politickým rozhodnutím.

Stejně tak není jasné, čeho se týká rétorika části členů vlády, zejména hnutí ANO, o větší transparentnosti. Není známo, že by některé z významných českých občanských organizací měly problémy s netransparentním financováním. Stejně tak není jasné, jak konkrétně může k transparentnosti přispět nálepka o „financování ze zahraničí“.

O to více zaráží skutečnost, že se vláda současně snaží protikorupční legislativu nestandardní cestou oslabit či rovnou zrušit — jako v případě služebního zákona nebo pravidel pro obsazování vedení státních firem. V obou případech by takový postup otevřel prostor pro ryze politické nominace.

Vládní politici se navíc v tom, kdo má pod označení „politická neziskovka“ vlastně spadat, značně rozcházejí. Zatímco představitelé SPD mluví nejčastěji o humanitární organizaci Člověk v tísni či o iniciativách pořádajících na školách přednášky o lidských právech a kritickém myšlení, Motoristé sobě příznačně ukazují spíše na ekologické organizace. Vicepremiér Havlíček zase zmínil vůči vládě dlouhodobě kritický spolek Milion chvilek pro demokracii.

Do konkrétní legislativní změny se vládní rétorika zatím nepromítla. V praxi se však projevuje škrtáním podpory na humanitární, osvětové, volnočasové i ekologické projekty — s potenciálně opravdu destruktivními důsledky.

Odkojenci Václava Klause

Právě nejasnost v tom, kdo pod hanlivé označení „politické neziskovky“ spadá a kdo ne, tvoří klíčový zdroj přitažlivosti i mocenské účinnosti tohoto narativu. Umožňuje vytvářet dojem zásadního problému — údajného plýtvání veřejnými prostředky na „neziskovky“ a „líné aktivisty“, kteří prý na státu parazitují, aniž by přinášeli reálný společenský užitek. Jsou líčeni jako nástroje indoktrinace obyvatelstva v „progresivistickém“ duchu.

Obrat „politická neziskovka“ se v mediální debatě stal mimořádně frekventovaným až od druhé poloviny loňského roku, ale ve skutečnosti jde o mnohem starší a pevně zakořeněnou — byť místy nenápadnou — součást tuzemského politického folkloru. Jeho kořeny sahají k systematické devalvaci občanské společnosti, jíž se během svého politického působení dopouštěl někdejší premiér a prezident, zakladatel ODS Václav Klaus.

Například v projevu na zasedání Rady Evropy v roce 2005 varoval, že kvůli organizacím občanské společnosti přichází éra postdemokracie: „Mám na mysli různé projevy NGO-ismu, umělého multikulturalismu, radikálního humanrightismu, agresivního environmentalismu atd. V těchto aktivitách vidím nové způsoby, jak ohrožovat a podkopávat svobodu, což my alespoň my, kteří jsme žili v komunistické éře, bereme velmi vážně.“

Klausův pohled měl původ ve sporech s disidentským jádrem okolo Václava Havla, propagátora „nepolitické politiky“ a chápání Občanského fóra coby volného seskupení na pomezí politiky a občanské společnosti. Klaus prosazoval transformaci Občanského fóra v plnohodnotnou, strukturovanou stranu, a jeho záměr vyvrcholil zkraje roku 1991 v rozkol v hnutí a založení ODS.

Klausovy názory, formované negací — vpravdě utopické — disidentské koncepce občanské společnosti, se proměnily ve svébytné pojetí demokracie. V něm pro autonomní občanskou společnost nezbývá místo a jediným legitimním zázemím veřejného angažmá mají být politické strany.

Ačkoli se dnes exprezident veřejné debaty účastní jen sporadicky, jeho boj převzaly mladší politické kádry. Příkladem je bývalý brněnský komunální politik Robert Kotzian, který byl v minulosti za ODS náměstkem brněnského primátora a starostou městské části Bohunice. Posléze se angažoval v Trikoloře a vlastním hnutí Brno Plus. Kotzian v roce 2021 vydal knihu s titulem Politické neziskovky a jejich boj proti západní civilizaci, která je dnes pro část politiků vládní koalice přiznaně inspiračním materiálem.

Klausovo téma se přirozeně napojilo na populární agendu sílící krajní pravice — v tuzemsku zejména v případě hnutí SPD a jeho oběžníků. Ve střední Evropě útoky na občanskou společnost a média často zapadají do oblíbeného — a v jádru antisemitského — schématu o americko-maďarském finančníkovi Georgi Sorosovi, který prý v zákulisí tahá za nitky a prostřednictvím financování liberálních organizací ovlivňuje světové dění.

Oligarchické ukrajování demokracie

Ani u hnutí ANO nejde o nové téma. S hrozbou „neziskovek s politickým názorem“ pracoval Andrej Babiš už v roce 2018, kdy spolu s ministryní financí Alenou Schillerovou zvažovali jejich vyloučení z veřejného financování. Návrh tehdy podporovala i část opozice, například poslanec Jan Skopeček (ODS). Po silné veřejné kritice však vláda od záměru ustoupila.

Loni se termín do veřejného prostoru vrátil spolu s velkými ambicemi národoveckých a trumpovských uskupení doplnit v nové vládě favorita voleb, hnutí ANO. A tak se SPD, doplněná o menší partnery ze Svobodných, Trikolory a PRO, spolu s ní uskupení Stačilo! a do značné míry také klausovští Motoristé sobě předháněli ve výpadech proti progresivismu, Evropské unii, zelené politice a právě proti organizacím občanské společnosti.

Hnutí ANO šlo antisystémově naladěným voličům vstříc stále zjevnějším příklonem k rétorice krajní pravice, slib „zajistit transparentní financování neziskových organizací“ se tak dostal i do jeho předvolebního programu.

Snaha omezit organizace občanské společnosti, které přinášejí kritickou reflexi vládních kroků a mohou mobilizovat veřejnost proti vládě, je pro utužování moci samozřejmě užitečná. Zapadá do širšího rámce plánovaných či již probíhajících kroků autoritářské vlády napojené na oligarchické struktury — zejména do snah o zestátnění či omezení médií veřejné služby, personálních čistek ve státní správě a pokusů usnadnit je zrušením služebního zákona.

Delegitimizace a administrativní nepříjemnosti namířené proti občanské společnosti jsou odzkoušeným nástrojem autoritářských zemí i chatrných demokracií v bývalé sovětské vlivové sféře, jako je orbánovské Maďarsko nebo Gruzie. Tento — sám o sobě alarmující — fakt by však neměl zastiňovat širší kontext celé záležitosti.

Zásadní je, že vládě vadí jen některé politicky angažované občanské organizace, zatímco jiné ne, ba s nimi úzce kooperuje, ač mají zjevný politický program. Představme si některé z nich.

Společnost pro obranu svobody projevu: jak otrávit veřejný prostor

Poradkyní premiéra Babiše pro oblast „svobody slova“ se stala Natálie Vachatová, známá tvář tuzemské antisystémové scény a donedávna analytička Společnosti pro obranu svobody projevu. Takzvaná Společnost pro obranu svobody projevu je organizace, již spoluzaložil známý herní vývojář Daniel Vávra a v níž působila i vládní poslankyně Gabriela Sedláčková (Motoristé sobě). Spolek na svých sociálních sítích kritizuje jakékoliv snahy o boj s dezinformacemi nebo projevy nenávisti a relativizuje existenci těchto fenoménů.

Snahy o boj s dezinformacemi označuje za nástroj liberálních elit, které si chtějí udržet moc poté, co po úspěchu Brexitu a zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem přišli o svou hegemonii. Častým terčem kritiky tohoto spolku je Evropská unie, která je obviňována z cenzurních praktik, zejména kvůli snahám o větší regulaci sociálních sítí i chatbotů umělé inteligence a prosazování požadavku, aby provozovatelé sítí přijali odpovědnost za jejich obsah.

Mainstreamová média, vědce a organizace občanské společnosti označuje Společnost pro obranu svobody projevu v souladu s rétorikou vlády za „politické neziskovky“. V prosinci organizace vládě slíbila, že jí poskytne „přehled nevládních organizací, které se v posledních deseti letech zapojily do aktivit na hraně zákona omezujících svobodu projevu v ČR“.

Ministrův rádce z Aliance pro rodinu

Šéfporadcem ministra práce a sociálních věcí Aleše Juchelky se stal někdejší místopředseda Aliance pro rodinu Jan Gregor — který mimochodem radil už v minulém volebním období šéfovi resortu financí Zbyňku Stanjurovi. Aliance pro rodinu je nejvlivnější českou anti-LGBTQ organizací, jejíž dlouholetý lobbing zjevně přispěl k tomu, že v křesťansky skoro nejvlažnější zemi v Evropě dosud nebylo přijato plnohodnotné manželství pro stejnopohlavní páry. Aliance pro rodinu bojuje také proti rozšiřování práv trans lidí, náhradnímu mateřství nebo sexuální výchově na školách.

Stojí také za zmínku, že ministr práce Juchelka byl v minulosti spojen s největší tuzemskou protipotratovou organizací Hnutí pro život. V minulém volebním období byla jeho poslaneckou asistentkou členka vedení tohoto spolku Zdeňka Rybová. Sám Juchelka ještě před přímým vstupem do politiky moderoval jeden z ročníků každoroční protipotratové akce Pochod pro život.

Svatopluk: pod praporem reakce

V neposlední řadě existují vazby také mezi novou vládou a spolkem Svatopluk, o němž bylo hodně slyšet zejména před volbami. Svatopluk vede politolog a bývalý diplomat Petr Drulák, dalšími tvářemi jsou ekonomka Ilona Švihlíková a ultrakonzervativní katolický aktivista Michal Semín. Cílem spolku je spojování levice a vyhraněné pravice pod praporem konzervatismu a v šiku proti progresivismu a liberalismu.

Před volbami působil spolek Svatopluk jako neformální think tank hnutí Stačilo! a SPD, který rozpracovával plán změny politického systému na poloprezidentský. Několik dní před sněmovními volbami uspořádal v okolí Pražského hradu demonstraci proti údajně chystané krádeži voleb. Na pódiu se tehdy sešli právě politici SPD a Stačilo!.

Stačilo! sice nakonec ve volbách neuspělo, SPD však ano, a do vysoké politiky přivedlo některé tváře spolku. Poslancem za SPD se stal člen Svatopluku Tomáš Doležal, dalším jeho členem je nynější náměstek na ministerstvu spravedlnosti Zdeněk Koudelka (Trikolora).

Institut Václava Klause: konspirace zaplacené uhlobaronem

V neposlední řadě je vlivnou organizací na antisystémové scéně také Institut Václava Klause, který exprezident založil po odchodu z vysoké politiky. Institut se zaměřuje především na publikování kritických textů o Evropské unii, konceptu „deep state“, multikulturalismu či zelené politice — a to mimo jiné i na dezinformačním a proruském webu Protiproud, spojeném s bývalým Klausovým mluvčím Petrem Hájkem.

Financovat Klausův spolek pomáhal majitel PPF Petr Kellner, posléze jeho úlohu převzal jiný oligarcha, majitel fosilní korporace Sev.en Pavel Tykač. Tiskovým mluvčím Institutu Václava Klause byl až do loňska dnešní vicepremiér a předseda Motoristů sobě Petr Macinka.

Samostatnou kapitolou je potom prostředí alternativních médií, kam patří XTV Lubomíra Xavera Veselého či VOX TV. To jsou stanice, v nichž dlouhodobě dostávají prostor k vlastní sebeprezentaci politici Motoristů sobě: ostatně prvním výrazným veřejným počinem jejich čestného prezidenta Filipa Turka byl právě vlastní pořad na VOX TV.

K dalším médiím tohoto druhu patří projekty založené vysloužilými a za covidové pandemie radikalizovanými novináři, jako je měsíčník TO někdejšího šéfredaktora Reflexu Marka Stoniše nebo web Rádio Universum bývalé moderátorky Martiny Kociánové. Doplňují je již léta zavedené Parlamentní listy, které v roce 2023 koupili sponzor Institutu Václava Klause Marek Španěl a dřívější sponzor SPD Slavomír Pavlíček.

Omezit kritiky? Vytvořit si podporovatele

Skutečnost, že vláda na jedné straně kritizuje „politické neziskovky“ a na straně druhé se sama politicky úzce propojuje s konkrétními občanskými organizacemi s jasným ideovým profilem, není jen projevem cynismu. Souvisí s procesem, v němž se ultrakonzervativní a krajně pravicové sítě strategicky snaží narušit údajnou „progresivistickou“ či liberální hegemonii tím, že si budují vlastní struktury občanské společnosti i vlastní mediální infrastrukturu.

Nejpřiléhavěji to vyjádřil na loňské předvolební demonstraci Svatopluku nyní již bývalý předseda Stačilo! Daniel Sterzik. „Dnes tu stojíme jako organizovaná síla (…). Máme svoje média, vydáváme knihy, máme svoje strany, které směřují do sněmovny. My jsme nová občanská společnost, již jsme si sami vyvzdorovali a vybudovali a zaplatili, bez Sorosových a Norských fondů. Za týden jim ukážeme, co dezoláti dokázali,“ prohlásil tehdy influencer z pódia, které dobře znal z předchozích let, kdy se jako řečník účastnil mnoha demonstrací Jindřicha Rajchla.

Jeho slova tehdy velkou pozornost nevyvolala. Sterzik však — patrně bezděčně — vystihl zásadní, nepříliš reflektovaný rozměr problematiky. A sice, že pole pro nástup populistických autoritářů v dnešních neliberálních demokraciích pomáhala léta připravovat paralelní infrastruktura médií a ideově spřízněných organizací.

V USA je s hnutím MAGA spojena řada ultrakonzervativních organizací, například Heritage Foundation, která usiluje o konsolidaci politické moci Donalda Trumpa. Tyto sítě jsou propojené i s Evropou — včetně provládních struktur v orbánovském Maďarsku — a podobné rysy lze sledovat i v působení krajně pravicových a antisystémových médií a organizací v tuzemsku.

Přijetím termínu „politické neziskovky“ však aktéři kolem stran současné vlády paradoxně nenavazují na Klausovu představu, že politika má být především doménou politických stran soutěžících ve volbách. Vedle snahy uspět ve volbách totiž systematicky budují vlastní, ideologicky spřízněnou občanskou a mediální infrastrukturu, která má politický vliv vykonávat i mimo stranické struktury.