Ministr práce a sociálních věcí Aleš Juchelka má při kontaktu s veřejností jiný styl než jeho předchůdce Marian Jurečka. Obklopuje se lidmi z ministerstva i mimo něj, které zná ze svého působení v pozici člena sněmovního výboru pro sociální politiku a později i stínového ministra resortu, jejž nakonec opravdu dostal na starost.

Juchelka si příliš nevěří, proto zatím ve svém užším týmu spoléhá výhradně na lidi, kteří se podle něj osvědčili jeho předchůdcům nebo jsou veřejně známí. Sází tak na domnělou jistotu kvality a kritiky zvenčí se bojí. To se u něj projevuje odmítáním sestavení pracovních skupin ještě v době, kdy se návrhy připravují. Hrozí tak, že se o chystaných novinkách odborná veřejnost dozví až poté, co bude na stole paragrafové znění zákona a na zásadní odklon od chybných trajektorií vývoje už bude pozdě.

Praxe přitom ukazuje, že každý ministr či ministryně jsou jen tak silní, jak silnou pozici si dokážou získat ve vztahu k těm, kdo to s nimi takzvaně umí. Není to tedy jen boj o expertízu uvnitř ministerstva, ale především boj se svým vlastním egem, co rozhoduje o tom, jestli ministr či ministryně zvládne své domácí úkoly se ctí, nebo se nechá opít rohlíkem zkušených úředníků a expertů inklinujících k zachování statu quo.

Plusy: brzda demontáže důchodové reformy, integrace Romů a ochota řešit vykořisťování

Prakticky od všech bodů Programového prohlášení vlády, které se týkají zrušení důchodové reformy zavedené předchozí vládou, ministerstvo tváří v tvář dopadům na státní rozpočet ustupuje. A to je mimořádně dobrá zpráva.

To nejčitelnější pro voliče, zastropování věku odchodu do důchodu 65 lety, nejspíš nastane, ale bude je možné změnit prakticky hned po tomto vládním období, kdy změna teprve měla naběhnout. Takzvaný spravedlivý valorizační vzorec, který nám kvůli inflaci v energetické krizi důchodový systém téměř rozmetal ještě před nástupem boomerů do důchodu, byl zatím jen časově posunut.

Návrat zvýhodňování výše důchodu osobám, které již v důchodu jsou, je pak další příklad díry do rozpočtu, k níž bychom se vracet neměli. Zvyšovat výměru důchodu je smysluplné jen pro pracovníky, kteří se dobrovolně rozhodnou svůj nástup do důchodu o pár měsíců či let oddálit. Vůbec nejlepší by ale bylo zachovat to, co už od začátku roku 2026 platí, tedy zaměstnavatelům ulevit od sociálních odvodů, a zaměstnancům v důchodovém věku tak dopřát vyšší čistou mzdu.

Milým překvapením je Juchelkův přístup k agendě integrace Romů, byť zatím výrazněji vyjádřený „jen“ volbou náměstkyně Edity Stejskalové a vyvěšením romské vlajky na budově ministerstva. Aby opakovaná snaha o zřízení oddělení integrace Romů neskončila pouhými proklamacemi, jaké už zažil Marian Jurečka s Davidem Beňákem, je třeba definovat, jak by mělo toto oddělení působit. Představit si lze dodávání dat a podnětů z obcí, mikroregionů a regionů o situaci romské menšiny v oblastech působnosti ministerstva a, což je komplikovanější, působení tohoto oddělení jako spojky regionů na vládní úroveň praktickou pomocí s řešením složité integrační agendy na místě.

Kdyby ministryně pro místní rozvoj nerozvrátula letos v dubnu Agenturu pro sociální začleňování, nabízela by se spolupráce právě s ní. Agentura sice vždy byla jen odborem té či oné organizační složky státu, ale v regionech byla známá a fungovala jako státní orgán se zaměstnanci působícími přímo v terénu. Má snad ministr Juchelka v úmyslu založit něco takového na svém resortu? Pokud ano, funkčním analytickým oddělením v Praze to může leda tak začít.

Nakonec je třeba ocenit, že se ministr v problematice poměrně dobře orientuje a chce zasáhnout proti nešvarům i nezákonným praktikám agentur práce. Jde zejména o neregistrované agentury nebo firmy zakládané „na klíč“, které se následně prodávají novým majitelům poté, co jejich původní agentury skončí kvůli porušení zákona.

Toto prostředí funguje jako dobře promazaný stroj, jehož součástky umně kličkují platnou legislativou, aby mohly efektivně sedřít kůži z každého pracovníka, zejména ze třetích zemí, který se rychle nezorientuje v našem pracovním právu a brzo po svém pokusu vydělat si na živobytí skončí v lepším případě jako ožebračený otrok, v tom horším navíc s poničeným zdravím, ne-li hůř.

Mínusy: odklad zvýšení životního minima, netransparentní revize superdávky, rezignace na sociální bydlení

Mínusem je, že se ministr Juchelka nechal obalamutit úředníky, kteří stojí za přípravou superdávky, že je potřeba příjemcům již zrušených dávek nejen posunout její výplatu o tři měsíce, ale také nezvýšit jim ještě po další tři měsíce životní minimum. Zvýšení životního minima jednotlivců a dvoučlenných domácností, které bylo původně připraveno na dobu spuštění superdávky od října 2025, se tak zdržuje přesně o rok. Kdyby se ministr nebál sestavit pracovní skupinu pro revizi superdávky z výzkumníků a expertů, kteří jsou v přímém kontaktu s nízkopříjmovými příjemci dávek, nestalo by se to.

Dalším průšvihem ministra je, že nejspíš ani neví, že superdávka s sebou nese riziko ztráty bydlení, pokud se byt nebo jiný prostor k bydlení, do něhož bude dávka vyplácena, ukáže jako k bydlení nevhodný. V takovém případě má zafungovat zákon o podpoře bydlení a jím založená kontaktní místa pro bydlení zřízená prakticky v každé obci s rozšířenou působností. Ministerstvo práce a sociálních věcí jako spolupředkladatel už účinného zákona však zrušilo celé oddělení, které rozumělo bydlení pro ohrožené domácnosti a dokázalo by si s tím ve spolupráci s obcemi poradit.

Rizika v rodinné politice: marné zvyšování porodnosti a podpora rodin bez motivace škol

Kromě kulturně-válečných témat, jako je pojetí manželství či spíše symbolická adorace mateřství bez praktických kroků, představuje pro funkční rodinnou politiku skutečné riziko odklon od řešení dostupnosti bydlení. Negativně se může projevit také mlčení ministerstva k posílení dětských skupin, zejména pro děti mladší tří let.

Děsivě ohlušující ticho panuje také kolem prosazení větší výhodnosti částečných úvazků (na 8 až 30 hodin týdně) pro zaměstnavatele oproti současné pětiprocentní slevě na sociálním pojištění pro vybrané skupiny zaměstnanců. Rodičům by mohlo pomoci zvýšení tohoto procenta, a to zejména pro zaměstnance pečující o děti do deseti let. Pokud se navíc prokáže, že tyto prostředky skutečně přispívají do důchodového systému prostřednictvím odvodů dosud nepracujících rodičů, šlo by o pokračování záměru, který byl s tímto prorodinným opatřením spojen již při jeho zavedení v únoru 2023.

Pokud jde o podporu již existujících rodin s dětmi, slibovaná pomoc s úhradou služeb, jako jsou školní obědy či zájmové kroužky (tzv. Superdávka II), se neobejde bez efektivní spolupráce s Ministerstvem školství, které jediné může iniciovat zainteresování škol, školek, družin, školní klubů, jídelen, domů dětí a mládeže a středisek volného času pro novou agendu.

I kdyby ministerstvo práce vyvinulo sebelepší software, třeba pro sledování docházky dětí, jak o tom snilo v předchozím období, bez motivace škol nezíská do takového systému žádná data, pokud současně nepřijde s nabídkou, která školy a školská zařízení od jejich administrativní zátěže odbřemení.

Příkladem vhodného začátku konstruktivní meziresortní spolupráce ve prospěch rodin s dětmi by mohl být společný portál obou ministerstev, který by nahradil opakované vydávání potvrzení o studiu u dětí starších 15 let pro různé veřejné instituce — od Úřadu práce přes dopravní podniky zřizované kraji a obcemi, tedy stejnými zřizovateli, jaké má většina škol, až po policii či soudy.

Jak ukázala zkušenost z doby covidové pandemie, žádná centrální instituce kromě samotných škol není schopna spolehlivě ověřit, zda je konkrétní dítě v daném čase jejich žákem. Bylo by proto vhodné, aby škola tuto informaci poskytovala pouze jednou — na začátku školního roku a při změně — a zpřístupnila ji všem úřadům, které ji potřebují pro plnění svých povinností.