V neděli 1. února se v Praze a dalších městech uskutečnily první akce spolku Milion chvilek pro demokracii od voleb do Poslanecké sněmovny. Jejich cílem bylo vyjádřit podporu prezidentu Petru Pavlovi a protestovat proti chování ministra Macinky. Na neděli 15. února se chystají další demonstrace.

Milion chvilek pro demokracii tradičně vystupuje na obranu demokracie a vyjadřuje podporu „demokratickým stranám“. Pokud se ale podíváme na výsledky posledních voleb, ukáže se, že tyto strany dlouhodobě nemají podporu většiny společnosti. To vzbuzuje otázku: proč tomu tak je?

Demokratický blok a demokracie

Problém stran „demokratického“ bloku spočívá v tom, že jejich vládnutí bylo předpokladem vlastní porážky a nástupu právě těch sil, z nichž mají sympatizanti Milionu chvilek obavy. Potíž české demokracie tedy nespočívá jen v existenci oligarchického hnutí ANO, nacionalistické SPD a ultrapravičáků, kteří si říkají Motoristé sobě, ale také v reálné politice „demokratických“ stran samotných.

Nejpozději od první vlády hnutí ANO se politická rétorika stran „demokratického“ bloku začala opírat především o hodnoty. Nejčastěji jsme z úst jejich představitelů slyšeli o svobodě a slušnosti. Z praktického hlediska je taková rétorika atraktivní: hodnoty jsou abstraktní a každý si pod nimi představí něco jiného, takže je menší pravděpodobnost, že touto rétorikou voliče odradíte. Kdo by se přece stavěl proti svobodě?

Problém nastává ve chvíli, kdy dojde na konkrétní politické kroky. Každé politické rozhodnutí má totiž své vítěze a poražené — jedni získají více, druzí méně. Novela zákoníku práce z pera minulé vlády byla nepochybně prosazována ve jménu svobody, ale ne pro všechny skupiny obyvatel stejně. Prodloužení zkušební doby na čtyři měsíce sice dalo zaměstnancům i zaměstnavatelům větší volnost rozvázat pracovní poměr, zaměstnavatelům však zároveň umožnilo déle nevyplácet osobní ohodnocení či jiné benefity.

Přerozdělování veřejných prostředků nutně znamená, že některým skupinám zdroje ubývají a jiným přibývají. Pokud se podíváme na kroky minulé vlády, vidíme, že některá opatření dopadla především na nízkopříjmové skupiny — například omezení slev na jízdném pro studenty a důchodce, zrušení slevy na studenta či zavedení takzvané superdávky. Současně jiná rozhodnutí přinesla úlevy nebo výhody spíše lidem s vyššími příjmy a majetky.

Tak tomu bylo v případě nedostatečné regulace cen energií na počátku krize, špatně nastavené windfall tax, neřešené krize bydlení a vysokých nájmů, programu Oprav dům po babičce, zvýšení průměrného DPH či ponechání nespravedlivého zdanění, kdy chudší odvádějí relativně více než bohatší — z úlev na daních mají totiž prospěch hlavně lidé s nadprůměrnými příjmy.

Výsledkem bylo omezení některých podpor pro nízkopříjmové skupiny, zatímco jiné programy směřovaly prostředky spíše k lidem s majetkem. Když tedy strany současné koalice mluví o svobodě, je namístě dodat, že jde především o svobodu těch, kdo mají dostatečné příjmy a majetek.

Vyšší zadlužení a sociální spravedlnost

Častým argumentem stran „demokratického bloku“ proti aktivní pomoci chudším je údajný boj proti zvyšování státního zadlužení. Proto prý není možné rozvíjet sociální služby ani systematicky pomáhat znevýhodněným.

Česká republika přitom v evropském srovnání patří mezi málo zadlužené země. I proto nepůsobí vládní důraz na boj se zadlužením upřímně. Vláda sice zvýšila průměrnou sazbu DPH — daň, jejíž tíže roste s klesajícím příjmem —, zároveň však zrušila zdanění prodeje firmy či jejího podílu v hodnotě nad čtyřicet milionů korun.

Pokud by skutečně bylo hlavním cílem rychlé snižování dluhu, nabízela by se jiná opatření, například vyšší zdanění nejvyšších příjmů a velkých majetků, alespoň na úroveň běžnou v západoevropských zemích. Podle mezinárodních srovnání totiž patří zdanění nejvyšších příjmů a majetku v České republice k nejnižším v celé Evropské unii.

Je zřejmé, že v České republice dnes prosperují především bohatší vrstvy, zatímco zbytek populace čelí růstu cen základních potřeb a poklesu reálných mezd. Zároveň u nás probíhá výrazně nerovnoměrný hospodářský růst: jednak si jeho plody rozdělujeme nerovně, jednak některé regiony prosperují, jiné se dál propadají. Ani to není důsledek přírodního zákona, nýbrž špatně nastavené rozvojové politiky.

Bez aktivní regionální politiky lze očekávat další prohlubování rozdílů v životní úrovni a s tím i růst sociálního napětí. Řešení přitom existuje: skutečná rozvojová strategie, cílené investice do znevýhodněných regionů, podpora vědy a inovací, úprava daňového systému a daňových úlev a posílení veřejných služeb. Nic z toho se však neobejde bez dočasného, střednědobého zvýšení zadlužení. To se nám však později vrátí v podobě vyššího HDP v dnes chudších regionech, lepší životní úrovně statisíců lidí a v konečném důsledku i ve větší společenské stabilitě.

Strany „demokratického bloku“ si proto musejí ujasnit, zda chtějí chránit čísla státního dluhu, nebo demokracii jako takovou.

Vyvstává však přitom další znepokojivá otázka: proč je většina obyvatel opakovaně nevyslyšena v tak klíčové oblasti, jakou je daňová politika? Více než polovina občanů dlouhodobě podporuje vyšší zdanění nejbohatších a nižší majetkovou nerovnost. Proč se tyto postoje jen zřídka promítají do programů a kroků hlavních politických stran?

Odpověď je nepříjemná, ale poměrně zřejmá: preference většiny voličů často ustupují zájmům jiných, pro politické strany důležitějších skupin. Mezi ně patří především velcí finanční dárci. A právě zde se ukazuje, jak silná koncentrace majetku v rukou úzké elity deformuje politická rozhodnutí proti vůli většiny společnosti. Výsledkem je situace, kdy relativně malá společenská skupina výrazně určuje daňovou politiku státu. Taková situace odpovídá tomu, čemu politologové říkají „zajetí státu“, kdy rozhodování odráží zájmy úzkých skupin než většiny společnosti.

Odmítnout politiku, která trestá chudší vrstvy

Historická zkušenost ukazuje, že demokracie se obvykle nezhroutí zrušením voleb či parlamentů, ale v důsledku dlouhodobějších ekonomických a sociálních procesů, které velkou část společnosti uvrhnou do nejistoty a frustrace. V takovém prostředí se snáze prosazují politické síly, jež demokracii chtějí odstranit úplně.

Pokud chce Milion chvilek pro demokracii skutečně přispět k obraně demokratického systému, musí se zaměřit také na sociální a ekonomické příčiny nespokojenosti, a odmítnout politiku, která trestá chudší vrstvy, prohlubuje nerovnosti a vytváří podhoubí hněvu a beznaděje — tedy emoce, které lidi ženou do náruče sil, jež to s demokracií nemyslí dobře.

Důležitým krokem by proto bylo omezení vlivu velkých peněz na politické strany a větší důraz na opatření, která reálně zlepšují životní úroveň většiny obyvatel. Místo obecných hesel o hodnotách by se měla pozornost soustředit na konkrétní návrhy, které lidem skutečně ulehčí život a zajistí, že výsledky hospodářského růstu budou sdíleny napříč regiony i společenskými vrstvami.

Stručně řečeno: kdo chce demokracii dlouhodobě stabilizovat, měl by věnovat větší pozornost sociálním a ekonomickým podmínkám většiny společnosti. Bez toho se důvěra v demokratický systém bude jen těžko obnovovat.