Spolek Milion chvilek pro demokracii opět zaplnil pražskou Letenskou pláň. Na 250 tisíc lidí vyslechlo výzvy k obraně veřejnoprávních médií i institucí ochrany přírody, zazněla kritika škrtů v obraně nebo kultuře. V dlouhém motivačním monologu pak předseda spolku Milion chvilek pro demokracii, Mikuláš Minář, představil psa Tristana a vedle toho i plán dalšího postupu.

Místo strategie na obnovu české demokracie však Minář prezentoval nekoherentní skrumáž rad a doporučení, spoléhajících na opakování scénáře před rokem 2021, kdy takzvané demokratické strany ve volbách získaly většinu jen proto, že propadl přibližně milion hlasů. Tehdy ještě šlo o volební koalici SPOLU a o spojenectví Pirátů s hnutím STAN uvažovat jako o nositelích naděje na změnu, neboť s kvalitou jejich společného vládnutí společnost ještě neměla zkušenost.

Tu ale teď už má. Výsledkem mizerného Fialova vládnutí byl návrat Andreje Babiše k moci, a to s ještě větší voličskou podporou a rovnou i ve spolupráci s dalšími dvěma krajně pravicovými subjekty. Spoléhat se na opakování scénáře před rokem 2021 by tedy bylo hrubou chybou. Má-li uspět, hnutí na obranu české demokracie teď musí přijít s něčím úplně jiným, novým.

Mýtus demokratické ODS

Do balastu koučovských frází Mikuláš Minář zabalil dvě klíčové výzvy. Pokud lidem záleží na demokracii, měli by prý přestat kritizovat a vstoupit do politických stran. Druhou výzvu Minář adresoval právě opozičním stranám. Mají zvážit podporu případného Babišova menšinového kabinetu a podmínit ji vyhozením Motoristů a SPD z vlády, ochranou veřejnoprávních médií, navýšením rozpočtu armády, kultury nebo koncem škrtů a čistek v ochraně přírody.

K druhé od reality zcela odtržené pošetilosti se ještě vrátíme. Pokud jde o výzvu ke vstupování do politických stran, na tom leccos může být, ale vězí v tom řada háčků, o nichž by bylo zapotřebí hovořit.

Rehabilitace politického stranictví, v českých poměrech velmi neoblíbeného, skutečně může být jednou z nutných podmínek širšího ozdravení politického provozu. Diskuse o vstupování do stran a širším akceptování členství v politických stranách je tedy legitimní. Měla by ale začít analýzou toho, proč jsou strany tak neoblíbené a proč se z nich — s čestnou výjimkou Pirátů a Zelených — tak rychle stávají organizační složky českého korupčně-klientelistického politického provozu úslužně obstarávající servis české oligarchii.

Jak mají lidé vstupující do nových stran čelit tomu, čemu Václav Havel říkal „partajně-politický šrotovník“? A jaké si vlastně Mikuláš Minář osobně odnesl poučení ze své krátké a v principu pochmurné epizody ve stranické politice? Jak vzdorovat korupčně-klientelistickým centrům moci, které prakticky ve všech českých stranách vznikají na krajské úrovni — i v důsledku mimořádně nešikovného krajského uspořádání? Žádné z uvedených zásadních otázek se Minář nedotkl, pokud o nich vůbec přemýšlí.

Také „zapomněl“ otevřeně říct, zda podle něj ve snahách o obnovu demokratického stranického života můžeme ještě počítat i s Občanskou demokratickou stranou, zda ji bere za jednu ze stran, do nichž by lidé, jimž leží na srdci osud české demokracie, měli vstupovat. Podle nás totiž ne.

ODS je strana, která má ve svém DNA zakódovanou službu zájmům české oligarchie, nové moc uzurpující třídy, která tu právě v důsledku její politiky vznikla. ODS stála za loupeživou privatizací domácího hospodářství do rukou bývalých exponentů Husákova režimu, stejně tak jako za privatizací zdravotnictví či sociálních služeb. Společně s ANO rozvrátila veřejné finance. A její poslední čtyři roky u moci byly směsí nekompetence a vládnutí v zájmu bohatých, jež zákonitě vyústilo v návrat moci do rukou populistické krajní pravice.

Její velmi polovičatý pokus najít pod Petrem Fialou jakousi lidskou tvář skončil fiaskem. A její současné předsednictvo vypadá jak muzeum mafiánského kapitalismu devadesátých let.

ODS je stranou, která tlačí na daňové úlevy pro bohaté, zatímco pracujícím ordinuje stále vyšší daňové zatížení. Politici ODS jdou na ruku fosilním korporacím a nechávají je vydělávat na zbytečně drahých účtech za energie pro české spotřebitele a na zastaralých a špinavých zdrojích. Snahám o podporu nezávislých médií zatla tipec, když se velmi rychle polekala své vlastní odvahy.

V Evropské unii je ODS součástí bloku krajně pravicových reakcionářských sil společně s polským Právem a solidaritou či postfašistickými Bratry Itálie Georgie Meloniové. ODS je stranou programově podrývající sílu Evropské unie. Lapidárně řečeno: posilování ODS přílivem nových členů v zájmu české demokracie není.

Mýtus liberálního Babiše

Ještě horší než vágní a nedomyšlené úvahy o potřebě obnovy stranické politiky, jež přece jen směřují v principu žádoucím směrem, jsou úplně bludné — rádoby taktické — úvahy o možném zlepšení české politické reality zformováním menšinové vlády ANO, tolerované stranami bývalé Fialovy vlády. Mikuláš Minář zapomněl vysvětlit, v čem vlastně by se takové aranžmá lišilo od minulé vlády Andreje Babiše ve formální koalici s ČSSD, proti níž přece tenkrát Chvilky tak vehementně protestovaly.

Babiš měl i tehdy k dispozici alternativní sněmovní většiny, které zhusta využíval, nejen s komunisty a SPD, ale právě při rozvratu veřejných financí v zájmu zbohatlické třídy i s ODS. Co by mu bránilo znovu řídit svou jednobarevnou vládu jako svou firmu, a v případě jakékoli neshody s takzvaně demokratickými stranami prostě prohlasovat cokoli s krajní pravicí? Hrozba zaplněné Letné to asi — jak vidíme — nebude.

Minářova politicky zcela naivní úvaha ignoruje realitu. Babiš není „menším zlem“, které se stává čímsi horším jen v důsledku špatného vlivu fašistů a rasistů z Motoristů a SPD. Nejnebezpečnějším článkem Babišova kabinetu je Babiš sám: Filip Turek, Petr Macinka nebo Tomio Okamura jsou dílem nechutné, dílem groteskní postavičky, které ničí českou demokracii nikoliv navzdory Babišovi, ale s jeho plným souhlasem. A v jeho zájmu.

Nikomu nevyhovuje tolik jako Babišovi, že tajtrlíci v řadách jeho koaličních partnerů k sobě poutají všechnu pozornost. Uvolňují tím Babišovi prostor, aby mohl za kulisami jejich tirád kuchat stát ve svůj prospěch. Za clonou mediálních bouří ohledně „potoků zelené krve“ a svěšení ukrajinských vlajek totiž Babiš provádí důsledný převrat v základních institucích českého státu s cílem učinit z nich součást svého podnikání.

Babišovi to celé vyhovuje i proto, že Motoristé a Okamurova SPD svými excesy rozšiřují prostor přijatelného: nevýrazní poslanci hnutí ANO vedle Filipa Turka nebo Jindřicha Rajchla vypadají jako neviňátka: přitom ale prosazují to samé. Je to tedy prosté: jakékoli úvahy o toleranci Babišovy vlády by neměl pronášet nikdo, kdo současné tvrdí, že mu na srdci leží osud české demokracie.

Je chybou, že Milion chvilek pro demokracii, v současnosti ústřední instituce české občanské společnosti, propaguje mocenský švindl, jehož důsledkem by nebyla záchrana ani demokratických institucí, ani evropského směřování České republiky, ale jen a pouze destrukce zbytku věrohodnosti demokratických stran, které by se něčemu tak nízkému propůjčily. A je neštěstím, že hlavní opoziční síla české občanské společnosti v kritické fázi politického vývoje nabízí na mohutném protestním shromáždění jen špatně formulovanou bezradnost.

Postavit se skutečně za demokracii

Přitom v době bezprecedentní eskalace mezinárodního napětí a frontálního útoku krajní pravice a velkokapitálu na demokratický řád v Evropě opravdu je nadějeplné, že se na Letné sešlo čtvrt milionu lidí manifestujících obavy o demokracii a touhu postavit se za ni. Co to ale v současnosti znamená „postavit se za demokracii“?

Už dávno skončily doby, kdy šlo cinkat klíči, volat po vládě práva a dožadovat se připojení k „normálním“ zemím Západu. Svět i česká společnost se radikálně proměnily. V situaci nesouměřitelných nerovností a z toho vyplývající moci pro bohaté jedince a jejich korporace oproti zbytku společnosti je požadavek vyššího zdanění bohatství stejně naléhavý jako ochrana veřejnoprávní televize. Je čím dál jasnější, že bez prvního nakonec nebudeme mít ani druhé.

Na celkové kvalitě komunikačního prostředí skutečně závisí, zda demokracii udržíme. Nejedná se přitom ale vůbec pouze o nezávislost veřejnoprávních médií. Téma působení digitálních platforem amerických korporací a planetárních oligarchů, kteří se vůbec nijak netají svým plánem podporovat vzestup krajní pravice po celém světě, je toho stěžejní součástí. Ví někdo v Milionu chvilek, že i této síle se musíme postavit?

Proč nepoukázat na to, že Andrej Babiš není jediný oligarcha ohrožující veřejnoprávní média? Přece i jeho soukmenovec Pavel Tykač přes vlivovou skupinu kolem člena rady České televize Pavla Matochy drží zásadní moc v otázkách budoucnosti veřejnoprávní televize. Tykač rovněž podporuje ideový ekosystém kolem Motoristů sobě nebo Společnosti na ochranu svobody projevu.

Analytička této společnosti, Natálie Vachatová, je přitom spoluautorkou „ruského zákona“ na šikanování občanských organizací. Tykač tak nahlodává českou demokracii z mnoha stran a dělat to může jen a pouze kvůli svému nelegitimnímu bohatství.

Česká demokracie totiž nestojí jen na veřejnoprávních médiích, příslušnosti k Evropské unii, financování kultury nebo ochraně přírody, ba ani na silné armádě. Tedy na tématech, která Milion chvilek na Letné nastolil. Demokracii u nás existenčně ohrožují i rostoucí ceny bydlení, energií a potravin, což nakonec dokazuje i fakt, že vítězství Andreje Babiše nad Fialovou vládou mělo z velké části právě sociální příčiny. V žádné zemi zkrátka nelze udržet demokratický řád jinak než jako kulisu, pokud většina populace chudne, zatímco oligarchie, korporace, jejich vlastníci a banky dosahují astronomických zisků.

Organizátoři z Milionu chvilek se zřejmě domnívají, že se tématu dotkli ideou „Marshallova plánu pro regiony“, která z pódia také zazněla. Jenomže i to je výstavní příklad toho, jak s dobrými úmysly nelze zacházet.

Při ignorování mocenské reality současné demokracie, kdy se tu bez ohledu na vládu dělá politika v zájmu oligarchie, by takový „Marshallův plán“ nepochybně končil v kapsách různých Tykačů, Babišů a Chrenků, jak se to ostatně děje s masivní částí veřejné podpory zamýšlené na podporu regionů už dnes.

Místo toho, aby Minář a jeho spolek popsali skutečné důvody vadnutí české demokracie, předložili statisícům odhodlaných lidí jen fráze a dílčí kroky, od nichž si konec vlády Andreje Babiše a obnovu demokracie slibovat prostě nelze. Je to skutečný hazard s českou demokracií, protože ještě horší než potvrzené obavy bývají zklamané naděje.

Ze sobotního představení na Letné se zdá, že Mikuláš Minář na roli předáka demokratické občanské opozice už prostě nestačí. Zdá se, že opozici by bylo namístě depersonifikovat, snad vytvořit štáb z klíčových institucí občanské společnosti, jež přijdou i s pozitivním programem sestávajícím z několika srozumitelných široce akceptovatelných bodů, směřujících k jádru věci a nesoucích skutečný potenciál systémové obnovy české demokracie.

Nelze počítat s tím, že se cokoli bezprostředně vymůže na stávající parlamentní většině. Ale je potřeba nabídnout programovou vizi, za níž bude možné vytvořit jinou společenskou většinu. V demokracii se ostatně moc jinak získat nedá, a to ani na chvilku, natožpak na jejich milion. Některé aspekty takové vize se nabízejí samy, ale jednu věc nepůjde obcházet žádnými floskulemi „o regionech“.

Žádná cesta ke skutečné obnově české demokracie nevede bez obrácení trendu prohlubování sociálních nerovností. Lapidárně řečeno to znamená, že o demokracii by neměl vážně mluvit nikdo, kdo nechce přijít s programem, který bude „bohatým brát a chudým dávat“. A to ještě navíc ne nějak paternalisticky shora, ale s lidmi a pro lidi. Toto je dnes conditio sine qua non jakékoli vážně míněné snahy o „záchranu“ či „obranu“ české demokracie.