Jestli Mikuláš Minář něco nemá, tak je to „dar a schopnost věci pojmenovat“, jak o sobě sám tvrdí v rozhovoru pro Deník N. Pokud by totiž tento dar měl, tak by si v několika velkých rozhovorech, které publikovala přední česká média po úspěšné, devadesátitisícové demonstraci na podporu Petra Pavla, našel čas na detailní popis toho, jak funguje spolek Milion chvilek pro demokracii.

Změtí mesianistické rétoriky totiž Minář zakrývá prostý fakt, že v České republice neexistuje jiná struktura, která by dokázala za pět dní svolat na náměstí devadesát tisíc lidí a o další dva týdny později zorganizovat demonstrace v takřka čtyřech stovkách měst po celé republice. Kdysi to dokázaly odbory, v ještě hlubší minulosti komunistická strana nebo sociální demokrati, v době obrození pak národní buditelé na pověstných táborech lidu.

Leckdo snad může vidět v Minářovi zachránce české demokracie a i sám Minář může mít pocit, že lidé na náměstích tleskají především jemu. Co ale lidi na náměstí přivedlo, není nějaký výjimečný „dar a schopnost“ Mikuláše Mináře, nýbrž Minářem spoluzaložený spolek: Milion chvilek pro demokracii.

Ten se za osm let své existence stal dobře namazaným strojem, který kombinací dlouhodobé práce s lokálními buňkami a profesionální péčí o komunitu dokáže to, co žádná jiná organizace v České republice: využít politické atmosféry a přitáhnout desítky tisíc lidí na demonstrace. Charisma Mikuláše Mináře, profesí mentálního kouče, je v celé dynamice protestů jen jednou z mnoha proměnných.

Mistrovství Milionu chvilek

„Mám jít také na tu demonstraci?“, to je otázka, kterou si museli položit desetitisíce lidí. K účasti nabádají populární herci i herečky, intelektuálové, pozvánkou na demonstraci jsou zahlceny sociální sítě.

To, co ale dělá akce Milionu chvilek odlišnými, například od nedávných demonstrací ekologických spolků, je to, že k účasti nabádají spontánně naši sousedé, známí, kolegyně, dcery a synové, rodinní příslušníci. A těm se odmítá těžko. Tak těžko, že z některých obcí lidé vypravily na pražskou demonstraci autobusy.

Spolek Milion chvilek má totiž k dispozici dlouhodobě budovanou Milionovou síť: strukturu o stovkách regionálních buněk, které organizují vlastní akce jako sbírky na podporu Ukrajiny nebo festival a zároveň svolávají lidi na velké demonstrace pořádané „ústředím“ spolku.

Nemusejí toho přitom mnoho vymýšlet: ústředí Milionu chvilek jim poskytne letáky a vtáhne je do děje vyprázdněnými apely na slušnost v politice nebo obranu demokracie. Jde o nenáročné plnění „občanských povinností“, ona chvilka pro demokracii.

Ústředí spolku přitom celou strukturu udržuje v „provozní teplotě“. Dobře je to vidět na petici Stojíme za prezidentem, kterou spolek Milion chvilek spustil na konci listopadu a k dnešnímu dni ji podepsalo více než 750 tisíc lidí.

Od počátku nešlo o petici, která by vyústila v konkrétní politické kroky: předání petičních archů parlamentu, po kterém by petenti předložili svou věc a následně by o ní hlasoval parlament. Milionu chvilek šlo zjevně celou dobu jen a pouze o sběr kontaktů: dostat se k novým lidem a aktivizovat ty z dřívějších let, nabídnout jim odběr newsletteru, podpis dalších peticí, těm aktivnějším pak zapojení přímo do struktury Milionové sítě.

Když pak Petr Pavel zveřejnil neomalené textové zprávy místopředsedy vlády Petra Macinky (Motoristé sobě), měl už spolek Milion chvilek nasbírané statisíce podpisů a s nimi i seznam kontaktů na lidi, ochotné „bránit demokracii“. Nahlásit demonstraci, zařídit velkoplošné obrazovky a pódium už bylo snadné.

Ano, velké demonstrace se organizují lépe, když za nimi stojí jasná osobnost sebevědomého vůdce, protivník je výjimečně neschopný a ve společnosti je dost lidí, kteří chtějí dát najevo svou nespokojenost. Avšak zorganizovat tak velké akce bez trvalé a pevné struktury za tak krátký čas by bylo zhola nemožné.

Využívat dobrou metodu pro chybné účely

Milion chvilek tak nejlépe pochopil to, co politické strany, ale i občanské organizace nebo odbory systematicky pomíjely po celé dekády: budování masových struktur, které lze v pravý čas mobilizovat k velkým výkonům. A to nejen k demonstracím, ale i ke stávkám, blokádám nebo volebním kampaním.

Z odborů se na řadě pracovišť staly odcizené a anonymní struktury s minimální důvěrou: jak ostatně jinak, když jde o instituce vystavené setrvalému tlaku zaměstnavatelů i médií. Podobně tomu je u politických stran: jde zpravidla o mocí okouzlené kluby tvořené především postaršími muži, kteří mají tak trochu „divné“ hobby.

Rozdíl mezi řadovým členem malé levicové strany Budoucnost a předsedou největší klasické strany, Občanských demokratů, je pak ten, že za jedním stojí mocný byznys, za druhým jen několik soudruhů. Toho, co dokázal Milion chvilek, pak nebyly schopny ani jiné občanské iniciativy minulosti: Děkujeme, odejděte nebo Inventura demokracie zaujaly třeba i tisíce lidí, ale měly jen jepičí život.

Velkou slabinou Milionu chvilek je však nakonec vlastní ústředí spolku: okruh věrných kolem staronového předsedy spolku Mikuláše Mináře sází na to, že v dalších volbách vyhrají „slušné“ strany a budeme mít „slušného“ premiéra — tak jako tomu bylo po volbách v roce 2021.

Místo širokého programu reformy české demokracie, který by reflektoval i ekonomickou a inflační krizi posledních pěti let, Minář už minulý rok na listopadové demonstraci na Staroměstském náměstí představil strategii „hlídání demokratického hřiště“. Že reálné mzdy za Fialovy vlády rekordně propadly, zatímco oligarchové jako Babiš, Daniel Křetínský nebo Pavel Tykač pohádkově bohatli, je jaksi pod rozlišovací schopnost milionového ústředí. Místo reformní politiky oslovující oba bloky současného politického konfliktu tak bude Milion chvilek zase jen betonovat situaci a mobilizovat ve prospěch současné opozice.

Jde ale o velkou chybu. Vítězství stran pozdější Fialovy vlády v roce 2021 umožnil především propad milionu hlasů. Babiš je nyní, po posledních sněmovních volbách premiérem zejména kvůli tomu, že dokázal tyto propadlé hlasy posbírat a nepropadli jeho dva koaliční partneři: Okamurovo hnutí SPD a Motoristé sobě. Stačilo, aby se do sněmovny nedostali Motoristé sobě a Petr Fiala by zřejmě mohl skládat svou druhou vládu.

Sázka na opakování „náhody“ z voleb roku 2021 je ale přinejmenším riskantní. A v sázce není nic menšího než budoucnost české demokracie. To, že Milion chvilek pod vedením staronového předsedy Mikuláše Mináře obnovil důraz na morálku místo důrazu na skutečné politické reformy jen dokazuje, že tento riskantní los hodlá vsadit.

A přitom to byl Milion chvilek pod někdejší předsedkyní Hanou Strašákovou, který začal objevovat nová témata a rétoriku. Například v roce 2023 v rámci prezidentské kampaně spolek přinášel nejen téma ukrajinsko-ruského konfliktu, ale i otázku zlepšení životních podmínek a důstojného života. Minulý rok zas spolek připravil sérii podcastů liberálních a levicových osobností, kde hosté mluvili o systémové oligarchizaci české ekonomiky a širších příčinách úspěchu Andreje Babiše. Po tom všem se však s návratem Mikuláše Mináře slehla zem.

Cesty k alternativě

Ať už bude odpor proti vládě Andreje Babiše ztělesňovat Milion chvilek a Mikuláš Minář, nebo kdokoliv jiný, je třeba, aby chápal dva základní fakty: zápas o budoucnost české demokracie nelze vyhrát bez semknutého, dobře organizovaného, ale především masového hnutí, a za druhé, že velké bitvy, které toto hnutí má svést, nejsou o slušnosti politiků, ba ani o směřování na Západ, nýbrž o tom, zda bude v České republice existovat tak velké bohatství, jaké vlastní Andrej Babiš, ale i uhlobaron Pavel Tykač, Daniel Křetínský nebo Renáta Kellnerová.

Je to právě tato ohromná koncentrace bohatství a zároveň s tím zhoršující se podmínky všech ostatních, co podkopává českou demokracii. Příkladů je víc než dost: Babiš rozkládá stát, Pavel Tykač orchestruje destrukci veřejnoprávní televize.

To, a nikoliv mesianistické řeči nebo morální odsudky, by měli lidé po celé republice slyšet na demonstracích Milionu chvilek pro demokracii.