Proč dnes věnovat pozornost, čas, a nakonec i peníze organizování se v odborech, když se politická realita stává vůči nim čím dál nepřátelštější? Když se do veřejného prostoru tlačí influenceři a edgelordi, kteří v reálné politice zpravidla nic nepředvádějí, ale o to hlasitěji vystupují před kamerami? A kdy naše pozornost mizí v záplavě generativního obsahu a digitálního balastu?

Pozitivní odpověď netkví jenom v číslech. Nejde totiž jen o zkracování pracovní doby nebo o 21,6 % vyšší měsíční výdělek. Odbory nabízejí i něco méně měřitelného: pocit ukotvení ve světě, který se rychle mění. Dávají možnost bránit veřejné služby, na nichž jsme všichni závislí, a také se postavit čím dál invazivnějším praktikám zaměstnavatelů, včetně sledování a takzvaného profilování zaměstnanců.

Členkou odborů jsem od roku 2023 a jako odborová právnička pracuji už dva a půl roku. A členské příspěvky stále platím ráda. Proč? Proto, že menší i větší vítězství vidím kolem sebe neustále — i v době hromadných propouštění, komplexních systemizací a mizerných legislativních pokusů o „reformu“ demokratických procesů a institucí. Ať už jde o zrušení nezávislého financování veřejnoprávních médií, uvolňování regulace švarcsystému nebo likvidaci státní služby.

Někde se podaří vyjednat den placeného volna navíc, jinde uhájit osobní ohodnocení, jinde zase uspět v pracovněprávním sporu s mocným protivníkem, třeba i ministerstvem.

Velké systémové změny, které by vedly k naší společné emancipaci však ne a ne přijít. Ačkoli máme 9 % navíc v platových tarifech, stejně dopadá břemeno péče disproporčně na ženy, mladí lidé nemají kde bydlet, vysoká majetková nerovnost v ČR stále roste a společnost se fašizuje.

Mark Poliks a Roberto Alonso Trillo ve své knize Exocapitalism: Economies with Absolutely No Limits popisují, jak se hodnota postupně odchlipuje od práce a výroby a přesouvá se směrem k externalizovaným, obtížně uchopitelným výpočetním procesům. Ty jsou kvůli neprůhledným algoritmům, infrastruktuře i obrovskému množství dat natolik složité, že je jednotlivci mohou ovlivnit jen těžko.

Paliativní péče?

Jistě, výrobní řetězce, v nichž lidé stále prodávají svou práci a energii, existují a ještě dlouho existovat budou — předně samozřejmě v zemích globálního Jihu. Podle Polikse a Alonso Trilla se však největší zisky vytvářejí jinde: ve vysokofrekvenčním obchodování, ve vyvádění hodnot z veřejně financovaných služeb skrze takzvané private equity investice nebo v nových digitálních odvětvích.

Tedy tam, kde už není lidská práce klíčovým zdrojem zisku. Často si proto říkám, jestli za takových okolností odbory nepředstavují spíše formu paliativní péče…

To však, jestli se odbory v budoucnu stanou jen jakýmsi přežitkem, nebo naopak silnou demokratickou institucí — jak o nich ostatně mluvil prezident Petr Pavel na IX. sjezdu ČMKOS minulý pátek — závisí především na tom, jak dokážeme formulovat své požadavky. A také na tom, zda budeme schopni vytvářet dostatečně široká spojenectví: s komunitními projekty, sousedskými iniciativami a svépomocnými skupinami, s družstvy, neziskovými organizacemi, otevřeně smýšlejícími lídry místních komunit i církví nebo se studenty. Zkrátka se všemi těmi, které má Filip Turek za parazity.

Podobný důraz na organizování se přitom zaznívá i z míst, odkud bychom to spíš nečekali. Například z online platformy Praxis Nation, financované mimo jiné z okruhů blízkých zdiskreditovanému „krypto králi“ Samovi Bankmanu-Friedovi nebo technofeudálovi Peteru Thielovi.

V textu Singularity Politics autoři přímo vyzývají ke vstupu do odborů. Argumentují, že pro pracující je racionální se organizovat právě teď — dokud lidská práce ještě hraje v produkci zásadní roli a než ji postupně vytlačí automatizace. Předpokládají přitom, že k odborům budou tíhnout zejména mladí lidé, kteří nemají majetek ani individuální vyjednávací sílu a k existujícím institucím často necítí loajalitu. Kolektivní vyjednávání tak pro ně představuje jednu z mála realistických strategií jak dál. V tom má redakce Praxis Nation nejspíš pravdu.

Dokážou však takto do aktuálního dění vstupovat odbory i u nás a reagovat na potřeby pracujících tady a teď? Jsem přesvědčena, že ano. Příkladem může být třeba kampaň ICT Union za transparentní a spravedlivé odměňování nebo strategické propojování odborových organizací s Iniciativou nájemníků při prosazování skutečného práva na důstojné bydlení.

Pocit důstojnosti

Jak jsem ale uvedla, odbory rozhodně necílí jen k materiálním podmínkám. Udržují nás v kontaktu s ostatními lidmi — na místní, národní i globální úrovni. Aktivní zapojení do odborů nás zároveň staví před reálné, často složité politické i mezilidské konflikty. Schopnost tyto konflikty ustát v solidaritě s druhými nám pak přináší pocit hrdosti, důstojnosti a ukazuje nám vlastní sílu jednat. A toto jsou naprosto klíčové prožitky v této v mnoha ohledech zoufalé době.

Odbory v nás zkrátka pěstují lidskost. A právě lidskost a sounáležitost mohou být protilékem k odcizení. Jak nedávno na síti X napsal papež Lev XIV.: „Když se simulace stane normou, oslabuje naši schopnost rozlišovat a uzavírá nás do vlastních bublin, v nichž se vytrácí skutečné setkávání s druhými. Místo dialogu pak nastupuje polarizace, strach a konflikt — a nejde přitom jen o riziko nedorozumění, ale o proměnu našeho vztahu k pravdě jako takové.

Právě proto se odbory jakožto živá komunita v době všudypřítomné simulace, komodifikace mezilidských vztahů a ubývajícího prostoru pro společenský život stávají stále cennějšími.

A i proto je důležité do odborů vstupovat i dnes.