Bydlíte u firem, jako jsou Ulov domov, Dokonalý nájemník, Stálý nájem nebo VITOM? Pak jste při stěhování určitě podepisovali dokument, který byl nadepsaný „podnájemní smlouva“. Aniž byste to mohli tušit, v tu chvíli se vás pokusili připravit o vaše standardní nájemnická práva podle občanského zákoníku, a ještě jste se museli podřídit různým prapodivným podmínkám svého korporátního pronajímatele, o kterých vám možná nikdo vůbec neřekl.

Ministerstva spravedlnosti a místního rozvoje teď oficiálně potvrdila, že ustanovení těchto smluv jsou jen o něco víc než cár papíru. Podle zákona bydlíte ve standardním nájmu a máte nájemní smlouvu, ať už se to, co jste podepsali, jmenuje jakkoli.

Firma není člověk, v bytě nebydlí

Byznys takzvaných zprostředkovatelských firem je jednoduchý. Majitel bytu přijde za firmou a svůj majetek jí pronajme — nájemní smlouvou. Firma potom zveřejní inzerát, a když si s někým plácne, nabídne mu — podnájemní smlouvu. Podnájemníkům přitom české právo přisuzuje mnohem méně ochrany než běžným nájemcům.

Firma od vás pak vybere nájem, něco přepošle majiteli a zbytek si nechá. Vlastník bytu, vašeho domova, sice dostane na účet o trochu méně než při „běžném“ nájmu, ale má v duši klid, že se nemusí o nic starat a všechnu práci za něj zařídí zprostředkovatelská firma.

Realita už je méně růžová pro ty, kdo v takovém bytě sami bydlí. Firmy si vymýšlejí poplatky za zcela standardní věci, jako je zaslání vyúčtování za služby, za to, že v platbě za nájem omylem zapomenete variabilní symbol, nebo zkrátka za to, že si chcete nechat smlouvu prodloužit o další rok. Na stabilní, dlouhodobý nájem samozřejmě nedosáhnete vůbec.

A ať už je to záměrná nedbalost, nebo jen důsledek přehlcení firem, může se s vaším bydlením začít pojit i to, že vám nikdo neodpovídá na prosbu o výměnu nefunkčního vybavení. Anebo že vám vyúčtování a přeplatky přicházejí s dlouhým zpožděním.

Kdo je členem Iniciativy nájemníků a nájemnic (INN), zná od ostatních příběhy, jaké je bydlet v takovém protizákonném „podnájmu“. Saša z pražských Petřin například při vystěhování z bytu zjistila, že by měla zaplatit dvanáct tisíc korun za malování. Byt přitom předala v bezchybném stavu. Jak mohla tušit, že ve všeobecných obchodních podmínkách stojí měsíční příspěvek do fondu na výmalby bez ohledu na to, jak se o byt stará?

Nebo třeba Anně ze Smíchova řekli, že po každém roce, kdy prodlužuje smlouvu, musí zároveň složit novou kauci ve výši jednoho nájmu. Od jiných lidí se navíc doslechla, že podmínkou vrácení kauce po odstěhování je podpis dohody o mlčenlivosti. To je přece zcela jasně nepřípustné.

Institut podnájmu máme v zákoně typicky pro lidi, kteří z nějakého důvodu nemohou využívat byt, který si pronajímají — například jsou dlouhodobě nemocní oni či jejich blízcí nebo jsou na několik měsíců v zahraničí kvůli práci nebo škole. Můžou ho proto dočasně podnajmout někomu, kdo byt užije po dobu jejich nepřítomnosti lépe.

Ale v této definici je klíčové jedno slovo: podnájem je v zákoně pro lidi. Ne pro firmy. Ministerstva to teď ve svém stanovisku potvrdila a přímo vztáhla k praxi zprostředkovatelských firem.

„Právnická osoba v bytě nebydlí, byt je jí přenechán výlučně za účelem pronájmu dalším osobám. Pronájem je pro ni zdrojem příjmu. A vzhledem k tomu, že koncový nájemce v bytě uspokojuje svou bytovou potřebu, je nutné na tento smluvní vztah aplikovat ustanovení o nájmu bytu podle občanského zákoníku. Uzavírané smlouvy svým názvem zastírají svou pravou povahu,“ píše se v dokumentu podepsaném vrchním ředitelem sekce koordinace tvorby právních předpisů ministerstva spravedlnosti — to je vysoká šarže, je nad ním vlastně už jen ministr! — a ředitelem odboru bydlení ministerstva pro místní rozvoj.

Nájem je nájem

Konečně máme na papíře, že je král nahý. Ministerstva souhlasí s tím, co členové INNu či organizace jako Sdružení nájemníků ČR říkají už dlouho. Všichni bydlíme v nájmu bez ohledu na to, jestli máme smlouvu přímo s majitelem bytu nebo s nastrčenou třetí stranou — a máme proto mít odpovídající práva.

Nikdo neříká, že si majitelé nesmějí své nemovitosti nechat někým spravovat, aby si ulehčili život. Pravidla ochrany nájemníků však nejsou v občanském zákoníku jen tak pro legraci — a proto musí platit, že nájem je nájem, ne podnájem.

Členové INNu se nespoléhají na to, že špatné nájemní podmínky někdo vyřeší „svrchu“, zákonem nebo nařízením. Postupně se spojujeme do rostoucí organizace, kde si můžeme navzájem pomoct, když to potřebujeme, a pomoct druhým, když zrovna sami nejsme v úzkých.

Chceme, aby s námi pronajímatelé hráli férově podle platných zákonů, aby si lidé v této zemi mohli bydlení dovolit a aby měli jistotu, že se nebudou muset každou chvíli stěhovat, protože jim vyprší krátkodobá smlouva. Ministerské stanovisko je pro nájemníky přesto velmi důležité.

Každý, kdo bydlí u zprostředkovatelských firem a vyjednává s nimi s pomocí svých kolegů z iniciativy, teď může poukázat na to, že jeho požadavky nejsou něco nemístného. Požadovat, aby se dodržoval zákon.

Zástupci nájemnických organizací dlouho vyjednávali o tom, aby ministerstvo pro místní rozvoj naše úsilí podpořilo. Že se k oficiálnímu vyjádření přidalo i ministerstvo spravedlnosti, nás těší, protože má teď text dvojnásobnou váhu. Nesmíme se ale jen plácat po ramenou, že jsme si připsali dílčí výhru — prohlášení má vždy jen cenu papíru, na němž je napsané. Skutečnou váhu mu dává až síla lidí, kteří se spojili.

Proto zveme všechny, kdo v České republice bydlí v nájmu: přidejte se do INNu. Nezáleží, co umíte, koho znáte nebo kde bydlíte; nezáleží, jestli pomoc potřebujete, nebo se vám právě daří dobře. Zákon a důstojnost si musíme vybojovat sami. Všichni společně. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Nebýt toho, že se čeští nájemníci a nájemnice spojují a bojují za svá práva, tak bychom současné rozhodnutí nejspíš neměli.