Američtí politologové Daniel Ziblatt a Steven Levitsky publikovali před několika lety knihu nazvanou Jak umírají demokracie. Na základě historických příkladů v ní dokumentovali, jakými způsoby autoritáři v minulém století dokázali zničit demokracii.

Ukázali, že ať už se demokracii snažili zničit či zaškrtit fašisté, nacisté, komunisté, nebo prostě jen původně demokratičtí politici s autoritářskými sklony, probíhala demontáž demokracie skoro vždy stejně. Režimy, které byly po zničení demokracie ustaveny, se samozřejmě lišily v závislosti na ideologii, která autoritáře poháněla, takže některé měly totalitní podobu, jiné „jen“ podobu vojenských a jiných diktatur.

Autoritářství je nutno izolovat, ne s ním koketovat

Ziblatt a Levitsky na příkladech ilustrovali, že autoritáři útočí vždy nejprve na pluralitu médií, nezávislou justici a občanskou společnost. Později se pokusí narušit systém vzájemné kontroly a vyvažování mezi soudní, parlamentní a výkonnou mocí s tím, že hlavní slovo má mít moc výkonná. Společnost se má chovat jako jednolitý „lid“, jehož jménem autoritáři údajně mluví.

Když se autoritáři zmocní kontroly nad státem, začnou si podmaňovat i hospodářství. Politická moc se pak často propojuje s mocí ekonomickou s cílem zajistit co největší ekonomické výnosy pro úzkou skupinu mocných. Dosáhnout se toho dát buď zvětšováním ekonomické moci státu v podobě postátňování různých oblastí ekonomiky, anebo propojením autoritářské politické moci s oligarchy.

Ideologií autoritářských režimů nejčastěji bývá radikální nacionalismus, v němž splývají „lid“ a „národ“ dohromady, přičemž se tyto režimy ohánějí „suverenitou“, tradičními hodnotami. Často v jejich propagandě hraje důležitou roli nějaký údajně „zlatý věk“. Fašisté se k němu chtějí vracet do minulosti, komunisté ho vidí v nějaké budoucí utopii.

Podle Levitského a Ziblatta se demokraté v minulosti opakovaně dopouštěli stejné chyby: místo toho, aby politiky s autoritářskou agendou důsledně izolovali, dokud to ještě šlo, a spolupracovali přitom — bez ohledu na ideové rozdíly — napříč politickým středem, pouštěli autoritáře do vlády a klíčových institucí s tím, že se je třeba podaří „civilizovat“. Takto přispěli k nástupu fašismu v Itálii, nacismu v Německu nebo komunistů v Československu.

Česká demokracie v ohrožení

V České republice, ovládané po posledních volbách aliancí autoritářských populistů a extrémistů, plíživý útok na demokracii už probíhá. Nová vládní koalice kupříkladu začala skoro okamžitě realizovat požadavky některých svých stran z doby předvolební kampaně na omezení nezávislosti veřejnoprávních médií.

Útok se odehrává pod praporem údajně efektivnějšího financování, takže veřejnoprávní média, která byla doposud financována z koncesionářských poplatků, mají být financována přímo ze státního rozpočtu. To by samo o sobě nemuselo být nebezpečím pro jejich nezávislost, pokud by zákon pevně stanovil příjmy veřejnoprávních médií alespoň na úrovni dnešních koncesionářských poplatků a jejich rozpočet by se každoročně automaticky valorizoval.

Pokud tomu tak nebude, budou veřejnoprávní média vydíratelná takříkajíc „přes peníze“. Povede-li se každý rok při vytváření státního rozpočtu bitva o výši jejich financování, je jasné, že vláda, potažmo ministerstvo financí i jednotlivé vládní strany získají na chod těchto médií obrovský nepřímý vliv.

Automaticky se tak sníží vliv nezávislých rad, která mají na veřejnoprávní média dohlížet. A to i v případě, že by se zákonnou úpravou nějak posílila jejich formální nezávislost.

Útok na občanskou společnost

Další útok na českou demokracii se odehrává — přesně podle varování Levitského a Ziblatta — v podobě snah prosadit zákon, který by omezil činnost občanských organizací. Vládní strany mluví o „politických neziskovkách“, které se prý vměšují do politiky, často na straně opozice.

V některých zemích na východ od nás už byly přijaty zákony zakazující financování neziskových organizací ze zahraničí. Anebo se organizace, které takové financování mají, musejí registrovat jako „političtí agenti“.

V první fázi ale útok na občanskou společnost probíhá především v podobě arbitrárního omezení financování pro různé neziskové organizace kvůli údajné potřebě šetřit. Takové zaškrcování financí pro neziskový sektor se přitom netýká jen organizací, které vláda označí za „politické“, ale také kulturních institucí.

Ty hrají v rozvoji občanské společnosti důležitou roli, a proto není divu, že nová česká vláda ve svém „přiškrcování“ demokracie výrazně omezila právě výdaje na kulturu. Nový ministr kultury prohlašuje, že je konec tomu, že by na přidělování různých vládních grantů měli mít vliv samotní umělci.

Oslabení nezávislosti úředníků

Útok na demokracii už probíhá i v podobě plánů zrušit současný zákon o státní službě. Ten — v souladu s požadavky Evropské unie — zaručuje jistou nezávislost státních úředníků na politické moci. ¨

Nezávislost státní služby je důležitá nejen proto, aby se stát nedostal zcela do područí vládnoucí politické moci. Pro zemi, která je členem Evropské unie je důležitá i proto, aby byly bez politického ovlivňování řádně rozdělovány evropské dotace.

Současná vládní koalice chce nahradit současný služební zákon úpravou, v níž se budou pracovněprávní poměry státních úředníků řídit Zákoníkem práce. To by ovšem znamenalo, že budou při výkonu své práce mnohem zranitelnější.

Nová úprava má navíc ještě více otevřít dveře do státní správy lidem ze soukromého sektoru. To, že státní úředník musel doposud plnit poměrně přísná odborná kritéria jak pro nástup do státní služby, tak za účelem dalšího kariérního postupu, má být věcí minulosti. Netřeba dodávat, že otevření státní služby lidem ze soukromého sektoru bylo v českých poměrech v nedávné minulosti synonymem „agrofertizace“ státní správy.

Podle různých zpráv někteří poslanci vládní koalice také připravují změny v zákoně číslo 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, který ukládá státním orgánům, obcím a dalším veřejným institucím povinnost poskytovat informace o své činnosti. Právo žádat státní orgány o informace chtějí údajně omezit.

Útoky na moc soudní

Prodemokratická ofenziva má také podobu útoků na soudní moc. Současní vládní politici otevřeně zpochybňují rozhodnutí soudů.

Odmítnutí vládní koalice vydat premiéra Andreje Babiše a předsedu Poslanecké sněmovny Tomia Okamuru k trestnímu stíhání bylo otevřeně obhajováno tvrzeními o zpolitizované justici. Dva ze čtyř nejvyšších ústavních činitelů tak po dobu trvání svých poslaneckých mandátů uniknou trestnímu stíhání či soudnímu řízení.

Někteří vládní činitelé také otevřeně zpochybňovali nezávislost Ústavního soudu, když jim prezident republiky Petr Pavel doporučoval, aby se na něj obrátili s kompetenční žalobou poté, co odmítl jmenovat Filipa Turka ministrem.

Útokem na demokracii je nepochybně i nedostatečně vyřešený konflikt zájmů premiéra Babiše. Skutečnost, že v čele vlády stojí miliardář, jehož podnikání závisí do značné míry na dotacích — jak domácích, tak evropských — je dobrým příkladem srůstání oligarchické moci se státem, před nímž Levitsky a Ziblatt rovněž varovali. Babiš sice učinil některé formální kroky k tomu, aby přesunem části svého podnikání do svěřenského fondu svůj konflikt zájmů „vyřešil“, jenže takové řešení se jeví spíše jen jako fasáda. Evropská komise proto požaduje vysvětlení.

Poučení z Maďarska a Slovenska a odolnost české demokracie

Česká republika není zatím autoritářskou zemí, jakou je kupříkladu Maďarsko pod vedením Viktora Orbána. A ačkoliv se Babiš netají tím, že je mu Orbán v lecčems inspirací, nebude případné zaškrcení demokracie v České republice tak snadné jako v Maďarsku.

Jedním z důvodů je, že občanská společnost je — i ve světle maďarského scénáře — obezřetnější. Nečeká, až dojde k zadušení některých demokratických mechanismů a institucí, a hned po nástupu Babišovy vlády začala organizovat masové protesty.

Leckdo se může ptát, k čemu takové protesty jsou. Odpověď zní, že mohou mít vliv na veřejné mínění, tedy i na část těch občanů, kteří svými hlasy ve volbách pomohli k nástupu současné vládní koalice.

Vysílají také zprávu do zahraničí. Pro Babiše, jehož podnikání, jak už bylo řečeno, závisí i na evropských dotacích, mohou být masové protesty reputačním problémem. Nehledě na to, že Babiš velmi stojí o to, aby byl na evropské scéně respektován.

Další naděje spočívá v institucionálním uspořádání České republiky. V Maďarsku i na Slovensku mohly autoritářské síly začít zaškrcovat demokracii i proto, že obě země mají slabší systém vzájemného vyvažování výkonné, soudní a legislativní moci.

Jak Maďarsko, tak Slovensko mají jednokomorový parlament, který se po rozhodném vítězství jedné politické síly či tábora podobných sil, stal nástrojem pro prosazování zákonů omezujících demokracii. V Maďarsku dokonce ústavních zákonů, protože vládní strana Fidesz měla v určitém období dokonce ústavní většinu.

Jak se bránit

Česká republika má dvoukomorový parlament, přičemž každá z jeho dvou komor je volena jiným způsobem. V Senátu tak mají v současnosti většinu opoziční strany, v Poslanecké sněmovně strany vládní koalice.

Senát je sice často vykreslován jako slabá instituce, ale má dvě absolutní pravomoci. Může vetovat ústavní dodatky, aniž by ho Poslanecká sněmovna mohla přehlasovat. A absolutní veto má i v případě volebního zákonodárství.

Mezi volební zákony přitom patří i zákon o referendu, které se dost často v moderních dějinách stávalo nástrojem prosazení nedemokratických návrhů v různých začínajících diktaturách. Je jisté, že pokud se složení Senátu radikálně nezmění, Senát nepřijme ani žádný ústavní dodatek, ani žádnou změnu volebního zákonodárství, které by oslabovaly českou demokracii.

Na rozdíl od Maďarska a Slovenska má také Česká republika — přinejmenším do roku 2028 — prezidenta, který není loutkou vlády. Pavel přitom už avizoval, že bude v souladu s ústavou rozhodně vystupovat proti všem pokusům oslabovat demokratické pořádky a zakotvení České republiky v rodině demokratických států a v případě zjevně nedemokratických — a tedy neústavních zákonů — se obracet na Ústavní soud.

Nicméně ta část české společnosti, která chce zachovat demokracii, by neměla ustat ve vyvíjení tlaku na vládu. Omezování demokracie často probíhá plíživě, jeden krok vede k druhému. Prvním velkým testem bude pokus vlády fakticky zestátnit veřejnoprávní média, ale stranou zájmu občanské společnosti by rozhodně neměl zůstat ani pokus zrušit současný zákon o státní službě či pokračující střet zájmů premiéra.