Vláda chce prosadit zákon, který má zkomplikovat činnost organizacím občanské společnosti. Minulý týden o přípravě takové novely informovaly Seznam Zprávy, které nadto zjistily, že se na návrhu vedle poslanců Jindřicha Rajchla (PRO) a Radka Vondráčka (ANO) podílí také poradkyně premiéra Andreje Babiše (ANO) pro oblast svobody slova Natálie Vachatová, která má sama rodinné vazby na ruské byznysové struktury.

Ta do konce loňského roku působila ve Společnosti pro obranu svobody projevu, organizaci, která volá po konzervativní kontrarevoluci. Snahy o boj s dezinformacemi nebo o regulaci sociálních sítí považuje za úskoky „progresivistických elit“, jimiž se pokoušejí udržet si moc navzdory volebním prohrám.

Uniklé znění návrhu počítá s povinností registrace v nově zřízené databázi, uvedení seznamu zaměstnanců a jejich pracovní náplně nebo zveřejnění veškerých vztahů se zahraničím včetně finančních toků. V případě nesplnění hrozí likvidační pokuty ve výši až patnáct milionů korun. Definice subjektů, jichž by se zákon měl týkat, je tak široká, že by kromě občanských organizací zřejmě mohla zahrnout i obce čerpající dotace, univerzity působící s grantovou podporou nebo církve se sídlem v zahraničí.

I proto, ačkoliv se vláda hlásí k inspiraci americkým zákonem FARA přijatým kdysi v obraně před vlivovými operacemi nacistického Německa, se záměr spíše blíží ruskému vzoru z roku 2012. Ten svou nejednoznačností umožňuje moskevskému režimu efektivně zakročit vůči libovolným nepohodlným hlasům.

Po vlně pobouření začali od uvedené konkrétní podoby návrhu dávat klíčoví vládní politici ruce pryč. Předseda sněmovny Tomio Okamura (SPD) pak ohlásil, že takto komplikovaný návrh nemohou připravovat poslanci, a bude se na něm proto pracovat jako na vládním návrhu. Ministr zahraničí Petr Macinka (Motoristé sobě) pak uvedl, že na návrhu pracuje ministerstvo spravedlnosti, ačkoliv ministr Jeroným Tejc (za ANO) to posléze popřel. Jakkoliv jasnější kontury plánu dosud nejsou známé.

„Základní myšlenka zákona, který by byl podobný zákonu FARA, je transparentnost,“ řekla premiérova poradkyně Vachatová pro Seznam Zprávy. Ve shodě s tím pak návrh opakovaně hájí prakticky všichni vládní politici, kteří k návrhu veřejně vystupují.

„Není jednoduché nastavit rovnováhu mezi snahou o transparentnost a svobodnou občanskou společností. Pokud nějaké vlivy jsou, chceme vědět, kdo to platí a odkud jdou peníze,“ uvedl minulý týden ve zmíněném vystoupení na ČT24 poslanec a předseda sněmovního zahraničního výboru Radek Vondráček (ANO). „Jsme pro občanskou společnost daleko přátelštější než předchozí vláda, protože nikoho nechceme kriminalizovat. Pouze chceme, aby o tom byl přehled, aby existovaly transparentní účty u organizací, které přijímají peníze ze zahraničí,“ hájil zase záměr jeho jmenovec, poslanec Libor Vondráček (Svobodní) pro Český rozhlas.

Argument transparentností však v podání vládních stran působí mimořádně nevěrohodně. Nejsilnější vládní uskupení, hnutí ANO, je fakticky jen další firmou z Babišova obřího holdingu Agrofert, která působí jako dceřiná společnost v institucích státu. Svůj obrovský střet zájmů Babiš po letošních volbách fakticky nevyřešil, protože formalistická konstrukce, k níž se uchýlil, neodpovídá tomu, co původně sliboval.

Důvodné podezření, že instituce státu zneužívá k prosazování svých byznysových zájmů, jsme tu výmluvně ilustrovali na případu vyšetřování ekologické katastrofy na řece Bečvě v roce 2021: ačkoliv stopy vedly k chemičce Deza z tehdejšího premiérova svěřenského fondu, vyšetřování se tím vůbec nezabývalo a soudy na základě pochybného řízení s vyloučením řady klíčových důkazů a s odvoláním na podklady krajně nevěrohodného soudního znalce nakonec označily jako viníka společnost Energoaqua. Blamáž státu soudy korunovaly nakonec tím, že způsobení jedné z největších českých ekologických katastrof podle nich mělo být jen „přestupkem“.

Babišův střet zájmů se netýká pouze státních institucí, ale i politiky, kterou prosazuje: těžko například uvěřit, že je jen náhodou vládní plán snížit daně právnickým osobám, tedy i jeho firmám, anebo navýšení objemu zemědělských dotací v momentě, kdy vláda bezuzdně škrtá v resortech životního prostředí nebo kultury.

Hnutí za netransparentní stranické finance pro transparentnost občanských organizací

Koaliční partneři Tomio Okamura (SPD), Jindřich Rajchl (PRO) a Zuzana Majerová (Trikolora) mají krom nenávistné krajně pravicové ideologie společné to, že se všem třem rozpadly jimi vedené strany kvůli krajně podezřelému způsobu, jakým nakládali se stranickými financemi. Okamurovi se jeho první politický projekt Úsvit v roce 2015 rozpadl neochoty Okamurova vedení otevřít stranu členům i kvůli podezření z vyvádění stranických peněz.

Takové problémy se nevyhýbají ani nynějšímu Okamurovu hnutí SPD. Loni na podzim zase bývalý člen SPD Robert Janda podal trestní oznámení kvůli podezření, že Okamurovo hnutí prostřednictvím společnosti Praha na vlastní oči pod záminkou marketingových služeb vyvádí peníze.

Dle velmi podobného vzoru se v průběhu loňského roku začalo štěpit Rajchlovo hnutí PRO. Stranu opustilo třináct ze čtrnácti krajských předsedů, část z nich krom formátu spolupráce s SPD kritizovala i netransparentnost stranických financí, které údajně spravuje předsedova manželka Jana Rajchlová, jež sama ani není členkou PRO.

Trikoloru loni zase opustil brněnský zastupitel Petr Levíček, který zároveň podal trestní oznámení kvůli podezření, že vedení hnutí v čele s Majerovou tuneluje stranické finance. Ačkoliv strana podle něj v roce 2024 neměla prostředky na zajištění základní infrastruktury, jako je kancelář ke schůzím, nejvyšší straničtí funkcionáři včetně předsedkyně si vypláceli neobvykle vysoké odměny ze stranického účtu.

Motoristy sobě lze důvodně podezírat, že jejich politika na ministerstvu životního prostředí se odvíjí od byznysových zájmů jejich sponzorů. Dříve avizované zrušení jihomoravské chráněné krajinné oblasti Soutok by vyhovovalo zdejším majitelům pozemků a zároveň sponzorům a podporovatelům Motoristů Richardu Chladovi a Františku Fabičovičovi.

Nedávné odvolání ředitele Krkonošského národního parku Robina Böhnische ministrem životního prostředí Igorem Červeným zase potěšilo majitelku tamního komplexu Luční bouda Kláru Sovovou, která měla s Böhnischem vleklé spory kvůli vjezdu zásobovacích vozidel. Sovová loni neúspěšně kandidovala za Motoristy do sněmovny a přispěla jim též finančně.

Vládním stranám nejde o transparentnost, ale o šikanu kritiků

Vláda také pracuje na zrušení služebního zákona, což byl — byť nedokonalý — výdobytek z roku 2014, který po letech a po tlaku z EU zajistil transparentní kritéria pro výběr a kariérní postup státních úředníků a dal jim možnost funkční obrany před politickými tlaky. A krom toho chce také zrušit nominační zákon, který měl zase za cíl omezení trafiky v dozorčích radách státních podniků.

Oba takto zásadní návrhy byly podány jako poslanecké návrhy namísto toho, aby byly podány řádně jako vládní, s čímž se pojí meziresortní připomínkové řízení a stanoviska sociálních partnerů. Příznačné je, že oba poslanecké návrhy předložila mimo jiné poslankyně Renata Vesecká (za Motoristy sobě), někdejší nejvyšší státní zástupkyně, jež v době svého působení v letech 2005 až 2010 čelila kritice zejména kvůli machinacím při vyšetřování tehdejšího ministra pro místní rozvoj — dnes senátora a starosty Vsetína — Jiřího Čunka (KDU-ČSL).

Uvedený výčet neznamená, že korupcí nasáklé nejsou a nebyly — zřejmě s výjimkou Pirátů a Zelených — v různé míře i strany současné opozice. Ostatně třeba nejsilnější opoziční strana ODS v své největší síly fungovalo v podstatě jako strana institucionalizované korupce. To ovšem nic nemění na tom, že stranám současné vlády argument, jímž má být zájem o větší transparentnost, slouží jako zcela zjevná zástěrka. Kdyby ne, všechny vládní strany by se snahami o větší transparentnost a omezení klientelistických praktik musely začít u sebe.

Reálným záměrem je tedy šikana občanské společnosti, která má vícero motivů. Pro krajně pravicové koaliční partnery SPD a Motoristy sobě jde zejména o performativní akt motivovaný radikálním odporem vůči všemu, co sami vnímají jako nadnárodní vlivovou síť progresivistických elit. To jsou vedle mainstreamových médií právě především organizace občanské společnosti.

Organizace občanské společnosti jako například Člověk v tísni poskytují kurzy informační gramotnosti, nebo, jako v případě Konsentu či Prague Pride, budují povědomí o zdravých mezilidských vztazích a pomáhají bojovat proti předsudečnému násilí vůči menšinám, anebo jako v případě ekologických organizací se pokoušejí změnit destruktivní civilizační směřování. Všechny uvedené aktivity pochopitelně směřují v samém základu proti apelům, na nichž krajní pravice staví svou politiku.

Plán šikany občanské společnosti má nepochybně i mocenský rozměr, protože likvidace nebo alespoň ztížení práce organizací občanské společnosti může napomoci eliminovat veřejnou kritiku, která vůči vládě krajní pravice směřuje. Záměr je pochopitelně jenom dílkem v širší snaze o upevnění moci, jejíž ústředním pilířem je plán ovládnout veřejnoprávní média.

Všem koaličním stranám se přitom hodí, pokud se od jejich čachrů a podezřelých finančních zdrojů přesměruje pozornost k občanské společnosti. Proto na vytváření umělého obrazu o chronicky netransparentních „neziskovkách“, které slouží kdovíkomu k prosazování nekalých skrytých zájmů, tak čile pracují.

Úkolem občanské společnosti a svobodných médií tak nyní je nenechat se zahnat do defenzívy, což by jen přispělo k zastírání skutečných zájmů předkladatelů návrhu. Naopak je třeba přejít do ofenzívy a poukazovat na pokrytectví předkladatelů a jejich nečestné záměry.

Celé téma financování jak politických stran a státních organizací, tak občanského sektoru jistě není zanedbatelné. Určitě se dá debatovat o mnohých zlepšeních. Ale to až v mnohem lepších časech, kdy se taková debata povede konstruktivně se záměrem hledat způsob, jak posílit demokracii. Nikoli jako špatně maskovaný pokus krajně pravicové vlády likvidovat nepohodlné kritiky.