K-Index Hlídače státu není soutěží popularity ani subjektivní dojmologií. Jde o datový analytický nástroj, který hodnotí rizikové faktory spojené s hospodařením veřejných institucí. Sleduje například koncentraci dodavatelů, nedostatky ve smlouvách, podíl smluv bez uvedené ceny, kontrakty uzavřené s nově založenými firmami nebo vazby dodavatelů na politické sponzory.

Je ale důležité říkat otevřeně i to, co K-Index není. Nejsme policie ani tajná služba. Nevidíme do neveřejných dohod, nevíme, co si kdo domluví bokem ani co si někdo předá „v krabici od vína“. A nehodnotíme ani finanční výhodnost jednotlivých smluv.

K-Index pracuje s dostupnými daty a veřejně dohledatelnými informacemi. Ukazuje rizikové vzorce, podezřelé koncentrace i netransparentní chování. Neumí ale zachytit všechno.

Není to seznam „korupčníků“ ani definitivní verdikt nad konkrétní institucí. Je to indikátor rizik. Kontrolka na palubní desce státu. A podobně jako u auta platí jednoduchá věc: lepší řešit rozsvícenou kontrolku než čekat, až se motor zadře.

Veřejná kontrola má smysl

Právě proto má smysl podobná data dlouhodobě zveřejňovat, ač ze začátku z toho byla řada úřadů nesvá. Což není divu — na podobný typ hodnocení nejsou příliš zvyklé. Jenže právě veřejné srovnání bývá jedním z nejsilnějších motorů změn. Obzvlášť tam, kde jinak neexistuje tlak trhu, konkurence ani akcionářů. Pokud tedy nepočítáme politiky, kteří v lepším případě nemají na podrobnější kontrolu „svých“ úřadů čas a v horším řeší jen vlastní zájmy.

Instituce totiž na podobné srovnání začnou chtíc nechtíc reagovat. Což ostatně potvrzují i samotné výsledky. Podle dat K-Indexu se každým rokem snižuje míra identifikovaných rizik a zlepšuje průměrné hodnocení. Zatímco v roce 2017 měly organizace průměrnou známku 6,83, nyní to je 5,42 - nižší číslo znamená lepší výsledek.

To je mimochodem poměrně zásadní zpráva v době, kdy se o českém státu často mluví hlavně negativně. Ano, pořád existují kauzy, předražené zakázky i problematické instituce. Ale zároveň je fér říkat i druhou část příběhu: tlak skrze veřejnou kontrolu funguje.

Pomocná ruka

V Hlídači státu zároveň nechceme jen udělovat známky, ale také nabízet úřadům bezplatné konzultace, jak věci dělat lépe a transparentněji. Protože K-Index, stejně jako naše další projekty, nemá za účel skandalizovat nebo do někoho lidově řečeno „kopat“. Cílem je pomáhat institucím identifikovat slabá místa a motivovat je ke změně.

Zatímco na začátku část organizací reagovala spíš odmítavě, dnes se řada úřadů sama ozývá s žádostí o konzultace nebo vysvětlení metodiky. Řeší, proč se propadly. Ptají se, co mohou změnit. A to je obrovský posun.

Na občany kašleme?

V K-Indexu za rok 2025 jsme ohodnotili 1298 státních organizací, úřadů a veřejných institucí. Nejlépe z ministerstev dopadl resort obrany, nejhůře opětovně ministerstvo financí. V komunální oblasti se premiantem stala městská část Praha 3, zatímco na chvostu skončily Kravaře.

Nejlepší výsledek ze všech sledovaných institucí obdrželo Vysokoškolské sportovní centrum ministerstva školství, v závěsu za ním skončily Státní fond kultury, Správa tělovýchovných a rekreačních zařízení Strakonice či Státní pozemkový úřad. Nejhorší známku F pak dostalo sedm institucí: Testion, Novoměstské sociální služby, Bohumínská městská nemocnice, Plzeňská teplárenská, Dopravní podnik města Děčína, Česká pošta a ČD — Telematika.

U toho je třeba spravedlivě říct, že zatímco v průměru se veřejné instituce zlepšují, některé tvrdošíjně ignorují jakékoliv pochybení a o zlepšení zájem nemají. Pokud se problémy opakují rok co rok, začíná být stále těžší bagatelizovat je jako náhodu nebo nahodilé selhání.

Typickým příkladem je zmíněný Testion, který je v negativním slova smyslu unikátem. Tají cenu a dodavatele u 98 procent všech smluv, kdy jde takřka neoddiskutovatelně o zneužívání obchodního tajemství. A když si jejich smlouvy otevřete, skoro všechny stránky jsou komplet začerněné.

Dlouhodobě pokulhává i Česká pošta, která se na horších příčkách objevuje opakovaně už několik let. Ta skrývá ceny u více než 11 tisíc z 15 tisíc smluv a u více než devíti tisíc kontraktů tají identitu dodavatelů.

Naučená bezmoc

Ve veřejné debatě často slyšíme, že „stejně všichni kradou“ a „nikdy se nic nezmění“. Je to určitá forma naučené bezmoci, kdy člověk po opakovaných negativních zkušenostech nabude dojmu, že nemá kontrolu, a proto se vzdává snahy o změnu.

Data přitom ukazují, že změna je možná a že rozdíly mezi institucemi jsou obrovské. Když jsme K-Index spouštěli, otevřená data byla pro část veřejné správy spíš nepříjemnou povinností. Dnes stále více institucí chápe, že otevřenost je nejen ochranou proti reputačním rizikům, ale také způsobem, jak posilovat důvěru veřejnosti.

Ve chvíli, kdy úřady vědí, že jejich smlouvy, zakázky nebo podezřelé vzorce někdo systematicky analyzuje a veřejně vysvětluje, začnou si dávat větší pozor. Ne všechny. Ne vždy. Ale mnoho z nich ano.

A funguje i pozitivní motivace. Ministři, starostové, ředitelé institucí nebo vedení krajů nechtějí být na konci žebříčku. Zároveň chtějí ukázat veřejnosti, že jejich úřad funguje lépe než ostatní. Ve volbách mnohokrát uvidíte, jak se politici z úspěšnějších úřadů známkou K-Indexu chlubí. Jsme za to rádi, pozitivní motivace je vždy dobrá.

Samozřejmě, K-Index není a nikdy nebude dokonalý. Žádný datový model neumí zachytit úplně všechno. Nízké riziko v datech automaticky neznamená, že se někde nekrade. A naopak horší hodnocení nemusí automaticky znamenat úmyslnou korupci.

Po letech fungování proto vidím největší přínos K-Indexu trochu jinde než v samotném žebříčku. Nejdůležitější je, že postupně mění kulturu veřejné správy. Nutí instituce přemýšlet o otevřenosti, kvalitě dat i o tom, jak jejich fungování vypadá zvenčí.

Pomalu. Bolestivě. Ale přece. A v zemi, kde se dlouhé roky tvrdilo, že „s tím stejně nejde nic dělat“, jde vlastně o změnu docela zásadní.