Když se člověk snaží dopátrat, kam přesně putují miliardy z veřejných peněz určené na sport, rychle se mu vybaví slavná věta z Rákosníčka o mlze husté tak, že by se dala krájet. Nejde o to, že by informace neexistovaly. Problém je, že jsou roztříštěné, neúplné a podstatnou část z nich prostě veřejná správa tutlá. I když jde o peníze daňových poplatníků.

Příkladem může být kauza, které jsme se nedávno věnovali v našem investigativním projektu PastVina. Šlo o Mistrovství světa ve veslování v Račicích za 117 milionů, z nichž polovina šla z veřejných prostředků. Jak byly finance přesně využity, odmítá Český veslařský svaz i po třech letech zveřejnit.

Zatloukat, zatloukat, zatloukat

Existují samozřejmě instituce, které na rozdíl od sportovních svazů odpovídat musí: poskytovatelé dotací. V případě zmíněného mistrovství šlo o Národní sportovní agenturu (NSA).

Ta nám na žádost podle informačního zákona ovšem nejprve tvrdila, že požadovaným vyúčtováním nedisponuje — přestože je správcem dotace, a využití veřejných prostředků by měla zevrubně kontrolovat. Následně sdělila, že samotná dotace nebyla poskytnuta koncovým dodavatelům, a komplexní vyúčtování tudíž nedodá. Tehdejší šéf NSA Ondřej Šebek k tomu navíc uvedl, že na tom není nic netransparentního a kdo se moc ptá, pouze hledá senzaci.

Kolem financování šampionátu se přitom vrší otazníky. Při pátrání po odpovědích jsme my i další média rozkryli zakázky pro spřátelené lidi, předražené nákupy, spletence firem i bizarní dodávku vody za tři miliony. Vysvětlení ovšem nepřichází a daňoví poplatníci mohou pouze hádat, zda se 55 milionů z veřejných peněz využilo opravdu k žádoucímu účelu.

Miliardy bez dohledu

Jak dnes systém veřejné podpory vlastně funguje? Sportovní dotace má pod palcem zmíněná Národní sportovní agentura, která správu převzala v roce 2019 od ministerstva školství. Spolu s ní získala i kompletní archiv všech dosavadních sportovních dotací.

Právě NSA by tak měla být místem, kde jsou všechny údaje o přidělených penězích pohromadě. Jenže to — jak už jsme zmínili — neznamená, že je ochotná je zveřejnit. Navíc z přehledů Hlídače státu vyplývá, že NSA minimálně v počátcích nebyla v evidenci dotací zrovna důsledná. Vedla vše stylem „desítky milionů sem, desítky milionů tam“.

Další dotace pak přidělují obce a kraje, a tak je pro běžného člověka takřka nemožné kompletní data dohledat. Proto se s Hlídačem státu rok co rok do pouštíme mravenčí práce a snažíme se pro veřejnost všechny dostupné informace shromáždit přehledně na jednom místě. I my se ale musíme spoléhat na kvalitu dodaných informací od úřadů a institucí, která není vždycky valná.

Systémové selhání

Problémů kolem sportovních dotací je ovšem víc. Systém totiž umožňuje přidělovat dotace svazům, které je pak podle vlastního uvážení rozdělují dál — bez centrální evidence a agregace čerpání, takže lze na stejný či velmi podobný účel čerpat peníze z více zdrojů zároveň. Leckdy proto o využití peněz nemají přehled ani členové daných svazů, kteří by přitom měli mít právo vědět, jak vedení organizace s veřejnými financemi nakládá. Což je alarmující.

Vše ještě zhoršují mnohdy nedůsledné kontroly a fakt, že mohou být dotace přidělovány i na projekty, které jsou formálně „správně“, ve skutečnosti však zcela nesmyslné.

Nejvyšší kontrolní úřad na tento problém opakovaně upozorňuje: stát si nenastavuje měřitelné cíle, nevyhodnocuje dopady vynaložených peněz a nekontroluje jejich účelnost. Prioritou je rozdělit co nejvíce prostředků v co nejkratším čase, nikoli zajistit, že budou využity smysluplně a v souladu s deklarovaným cílem.

Formálně má na dotace poskytované Národní sportovní agenturou dohlížet sama agentura. V praxi to znamená minimum kontrol ročně, navíc často ryze naoko. Výmluvným příkladem je situace v Českém tenisovém svazu, který prošel kontrolou „bez výhrad“ krátce předtím, než tam policie zahájila rozsáhlé zásahy kvůli dlouhodobé manipulaci s dotacemi. Nejde o výjimku, ale o ilustraci systémového selhání.

To všechno dohromady vytváří prostředí mimořádně náchylné ke korupci, klientelismu a střetu zájmů. Právě v tom se sport výrazně liší od jiných oblastí veřejné podpory: zatímco dotace firmám bývají zpravidla menší, přesně vymezené a transparentně zveřejňované, ve sportu dominují vysoké objemy peněz, s nimiž svazy nakládají bez systematického dohledu a jasných pravidel.

Pokud byste se tak zeptali na ulici běžných lidí, co se jim vybaví u sportovních dotací, nebylo by to pravděpodobně veřejné zdraví či rozvoj pohybových aktivit. Spíše by šlo o nekonečnou plejádu kauz.

Kauzy, kam se podíváš

Připomeňme si třeba případ fotbalového bosse Miroslava Pelty. V něm šlo podle policie o systematické ovlivňování sportovních dotací, kde o úspěchu žádostí nerozhodovala kvalita projektů, ale osobní vazby a zákulisní dohody. Zhruba 175 milionů korun z veřejných peněz se tak čerpalo v rozporu s dotačními pravidly.

Další ukázkou je kauza Iva Kaderky, dlouholetého předsedy Českého tenisového svazu. Kontroly zde odhalily vyvádění dotačních prostředků do spřízněných soukromých firem — šlo o desítky milionů.

Potíže má také Autoklub České republiky, kde policie prověřovala falšování údajů o počtu členů, což je jedno z kritérií pro výpočet dotací. Vedle toho se objevila další pochybení při čerpání veřejných prostředků a Autoklub má podle rozhodnutí úřadů vracet téměř 11 milionů korun.

Problémy se nevyhnuly ani Jablonci nad Nisou, kde stát řeší porušení dotačních podmínek při financování fotbalového stadionu. Městu hrozí, že bude muset vracet dotace za 40 milionů korun, i s penále jde celkem o 80 milionů.

Všechny tyto případy jsou přitom jen drobnou ochutnávkou. Pokud bychom chtěli popsat všechny kauzy kolem sportovních dotací, vydalo by to na román jiráskovských parametrů. A to o mnoha ani nevíme.

Řešení existuje — a není drahé ani složité

Řešení přitom existuje, jen k němu musí být politická vůle. Nejde o další byrokracii ani zakládání nových úřadů. Stačí posílit veřejnou kontrolu, zvýšit efektivitu státních kontrol a zprůhlednit tok dotací, aby byl srozumitelný a dohledatelný pro členy sportovních svazů i veřejnost.

Prvním krokem je důsledné využívání registru smluv. Pokud sportovní svaz, klub nebo jeho dceřiná organizace nakládá s veřejnými prostředky, měl by mít povinnost zveřejňovat smlouvy, které z těchto prostředků hradí — bez výjimek. Jde o nástroj, který v ČR funguje od roku 2016, veřejnost i úřady jsou na něj zvyklé a jeho rozšíření na sportovní svazy by nepředstavovalo žádnou významnou zátěž pro stát, ani pro samotné organizace.

Druhým nezbytným krokem je ztransparentnění vnitřních finančních toků sportovních svazů. Tedy povinné zveřejňování základních informací o tom, kdo komu poslal kolik veřejných peněz a za jakým účelem. Jednou ročně, v jednoduchém otevřeném formátu. Jde navíc o údaje, které svazy již dnes povinně evidují v účetnictví. Jejich zveřejnění by tak znamenalo minimální administrativní náklady, ale zásadní posun v možnosti veřejné i členské kontroly.

Veřejné peníze nejsou odměna

Sport si veřejnou podporu bezpochyby zaslouží. Nesmí ale jít o bianko šek. Dokud se budou sportovní dotace rozdělovat kdesi v zákulisí stylem „vládneme, nerušit“, budou se kauzy vracet znovu a znovu. A pokaždé poškodí nejen stát a občany, ale i ty, kteří sport dělají opravdu poctivě.

Transparentnost sport neohrožuje. Ohrožuje ho její dlouhodobá absence.