Je tomu zhruba měsíc, kdy ministr kultury Oto Klempíř (za Motoristy sobě) za podpory hlasitých kritiků veřejnoprávních médií, včetně předsedy Sněmovny Tomia Okamury (SPD), představil novelu zákona o veřejnoprávních médiích. Ta převádí financování České televize a Českého rozhlasu, dosud založené zejména na koncesionářských poplatcích, přímo na státní rozpočet a zároveň výrazně omezuje jejich příjmy oproti současnému stavu.

Návrh vyvolal ostrou kritiku ze strany vedení veřejnoprávních médií i odborné veřejnosti. Odbory České televize a Českého rozhlasu vyhlásily stávkovou pohotovost, opakované demonstrace na podporu médií veřejné služby pořádají organizace občanské společnosti, například Milion chvilek pro demokracii, a sněmovní opozice (ODS, STAN, Piráti se Zelenými, KDU-ČSL i TOP 09) chystá rozsáhlé obstrukce s cílem schválení návrhu znemožnit.

Kritika se soustředí na několik hlavních bodů: dramatické omezení stávajících příjmů veřejnoprávních médií, četné formální i věcné nedostatky v návrhu zákona, deklaratorní upřednostnění zpravodajství před zábavnými pořady, absence závazku k regionálnímu vysílání a také možný nesoulad s právem Evropské unie.

Nejistotu kritiků dále posilují okolnosti plánovaných změn prosazovaných vládní koalicí ANO, SPD a Motoristů sobě, jejíž představitelé, včetně premiéra Andreje Babiše, v minulosti opakovaně ostře útočili na Českou televizi i její konkrétní redaktory. Ministr kultury Klempíř se navíc dříve chlubil tím, že se o změnách ve veřejnoprávních médiích radil se slovenskou ministryní kultury Martinu Šimkovičovou, která se před dvěma lety podílela na zásadních změnách v médiích veřejné služby v rámci vládní koalice Roberta Fica.

O souvislostech současného boje o budoucnost veřejnoprávních médií jsme hovořili s předním českým sociologem médií Jaromírem Volkem.

Jak hodnotíte aktuálně propíraný návrh zákona ministra kultury Oty Klempíře o veřejnoprávních médiích?

V důvodové zprávě k návrhu zákona předkladatel deklaruje, že poskytuje pevnější zákonný rámec pro ochranu nezávislosti médií veřejné služby. Skutečností ale je, že ze zákona posílení nezávislosti České televize a Českého rozhlasu nevyplývá. Je tomu naopak, jelikož návrh deleguje financování obou médii na rozhodování vlády, respektive na státní rozpočet, a vytváří tak podmínky pro každoroční regulaci financování ČT a ČRo podle míry jejich kritičnosti k vládní moci.

Zákon má řadu nedostatků. Napsal jsem k němu sám téměř sedm stran připomínek, které snad byly alespoň částečně využity v připomínkovém řízení, anebo budou reflektovány při jednání expertní komise, kterou slíbil ministr kultury otevřít po připomínkovém řízení.

Proč byl podle vás v takovéto zfušované podobě návrh předložen?

To je otázka. Nechce se mi věřit, že by pracovníci právního odboru ministerstva kultury, z nichž některé znám jako skutečné odborníky, pustili bez mrknutí oka, takový polotovar. Jinými slovy, kladu si otázku, kdo onen návrh skutečně vytvořil — a proč?

Ministr má ve svém nejužším týmu asistenty, kteří dané problematice rozumí, například z pozice členů kontrolních mediálních skupin. Nevěřím, že by daný návrh svým jménem posvětili. Ledaže by ona nedokonalost zákona byla záměrná a měla stimulovat skutečně zásadní diskusi a možná také nenápadně protahovat projednávání zákona a oddalovat jeho přijetí. Není bez významu, že Motoristé sobě onu zásadní změnu financování ve svém programu odmítali. Pokud by tomu tak bylo, šlo by o další neortodoxní subverzivní přístup této strany k některým vládním agendám. Ale jde samozřejmě jen o spekulaci.

Kdyby byl tento návrh přijat v současné podobě, co by to znamenalo?

Obě média by nebyla schopna plnit úkoly veřejné služby, který vyplývají ze stávající podoby zákona o Českém televizi a Českém rozhlase, respektive z jejich kodexů. Důsledně vzato by obě média přestala vysílat, jelikož v onom návrhu chybí dokonce i garance zákonného zakotvení kmitočtů obou médií, byť jde samozřejmě o technikálii, která může být v nové verzi zákona snadno napravena.

Závažnější je mlčení o existenci regionálních studií. K tomuto údajnému opomenutí se ministr Klempíř přihlásil se zdůvodněním, že chtěl oběma médií poskytnout svobodnou volbu vybrat si, zda — respektive v jakém rozsahu — chtějí financovat regionální vysílání. Jinými slovy, ministerstvo kultury tím dává najevo, že si dovede představit Českou televizi a Český rozhlas bez regionálních studií. Abychom správně rozuměli oné „svobodné volbě“, je třeba zároveň reflektovat, že návrh výrazně omezuje rozpočty obou médií, a tím je fakticky nutí k redukci výroby, včetně té regionální.

Zastánci veřejnoprávních médií v dobré víře upozorňují, že navrhovaná redukce rozpočtů — zhruba o jednu miliardu korun u České televize a o 400 milionů u Českého rozhlasu — vrací obě instituce finančně zpět do let 2005, respektive 2008, skutečný dopad však může být ještě závažnější. V těchto letech, která předcházela takzvané velké finanční krizi, vysílala obě média pouze lineárně a jejich náklady byly celkově nižší než v průběhu následujících dvou dekád, kdy výrazně rozšířila programovou nabídku a současně inflace snížila výnosy z poplatků asi o padesát až šedesát procent jejich reálné hodnoty.

Ve vládní novele se nicméně počítá i s valorizací této částky, byť zprvu samozřejmě dojde ke skokovému snížení.

Navrhovaná valorizace, která by měla být aktivována až v roce 2028, však nepomůže, jelikož do té doby budou zvýšeny povinné odvody České televize do Státního fondu kultury, které uzákonila velká novela z loňského roku.

Další finanční zátěž přinese v roce 2027 konec výjimky pro odpočet DPH, který obě instituce připraví o stamiliony korun. Navíc loňská velká novela snížila oběma médiím výnosy z reklamy a sponzoringu o zhruba sto milionů korun v případě České televize a asi o padesát milionů korun v případě Českého rozhlasu.

O co ještě vedle regionálního vysílání by vládou navržená rozpočtová redukce mohla diváky a posluchače veřejnoprávních médií připravit?

Navrhovaná redukce rozpočtu zasáhne zejména v případě České televize její zábavní produkci, kterou zákon nediferencovaně zahrnuje do jedné kategorie, aniž by reflektoval rozdíl mezi takzvanou vysokou kulturou, o jejíž produkci se ČT více méně úspěšně pokouší, a masovou kulturou, kterou převážně vysílá.

Myslím, že navrhovaná hierarchie veřejného zájmu, respektive programových priorit, která staví zábavní produkci na okraj programové nabídky, příliš nepotěší zejména elektorát hnutí ANO, jehož divácký vkus a konzumační preference do značné míry odpovídají právě profilu zábavní produkce České televize.

Nemám tím na mysli jen pořady jako StarDance nebo Peče celá země. Ostatně mám dojem, že premiér Babiš rychle pochopil, že tento nezamýšlený důsledek dané reformy není v zájmu jeho hnutí, a proto před několika týdny korigoval dřívější výroky ministra kultury Klempíře, že StarDance na Českou televizi nepatří a pořad by měl být ponechán komerčním televizím.

Když odhlédneme od této konkrétní novely, jsou podle vás změny ve financování veřejnoprávních médií v České republice potřeba?

Ne nutně. Zatím funguje výběr poplatků dobře a ekonomická situace České televize a Českého rozhlasu je na hony vzdálená té, která vedla před více než šestnácti lety k destrukci maďarských médií veřejné služby, když za vlády Ference Gyurcsánye, Orbánova předchůdce, vybírala na poplatcích obě média zhruba třetinu z možné částky. V takové ekonomické krizi byla nucena nová Orbánova vláda řešit jejich záchranu a učinila to tak důkladně, že jim, zvláště v případě zpravodajství a publicistiky, zlomila profesní páteř.

Česká televize a Český rozhlas by měly mít připravený alternativní plán, aby se vyhnuly podobné vládní finanční „záchraně“. Proto vidím ve střednědobém horizontu jako možné zavedení švédského či finského modelu mimorozpočtového financování, který rozkládá náklady formou speciální mediální daně mezi většinu populace se zdanitelným příjmem nad zákonem stanovenou hranicí.

Považujete za relevantní argumentaci ministra kultury Oty Klempíře, že zrušení poplatků si přejí voliči a že financování ze státního rozpočtu má většina Evropy?

Přesnější by byla formulace, že poplatky v tuzemsku nechce hradit mírná většina plnoleté populace. Je také třeba odlišovat financování ze státního rozpočtu od financování z mimorozpočtových fondů s relativně silnými pojistkami, které oddělují výnos speciální mediální daně od přímého vlivu vlády, jako je tomu ve Švédsku a Finsku, kde tento model funguje od roku 2013, respektive 2019.

A v něčem jiném jsou změny v tuzemských veřejnoprávních médií žádoucí?

Největších slabin stávajících zákonů se návrh ministerstva kultury ani nedotýká a mechanicky přebírá dosavadní vymezení role kontrolních orgánů, tedy Rady České televize a Rady Českého rozhlasu. De facto tak upevňuje stávající patronsko-klientský model, v němž navrhující společenské organizace — někdy s dosti problematickou historií — maskují vliv „neviditelné ruky“ parlamentních frakcí. Ty směňují volbu stranicky loajálních radních za jiné politické zboží, jak jsme ostatně viděli naposledy minulý měsíc, kdy se řešila na sněmovním mediálním výboru volba nových členů Rady ČT.

V tomto smyslu se složení, a zvláště odborná kompetence obou kontrolních orgánů nápadně podobá předlistopadovým výborům lidové kontroly. Dějiny Rad České televize a Českého rozhlasu nabízejí dlouhý seznam příkladů problematických dopadů takového způsobu volby. Nemám na mysli jen anekdotické případy, jako když si nově zvolený radní nechal od ČT instalovat televizní přijímač, protože ji do té doby nesledoval. Mnohem zásadnější dopady má na fungování obou médií skutečnost, že radní schvalují dokumenty hodnotící činnost ČT a ČRo či jejich dlouhodobé záměry, které se opírají o datové analýzy, jež většina radních vybraných na základě politické loajality není schopna adekvátně posoudit.

Někteří se tak při svém rozhodování neobejdou bez „nápovědy patrona“, na jehož doporučení byli do těchto kontrolních orgánů jmenováni. Takový fakticky klientelistický model má negativní dopady nejen na kvalitu kontrolní činnosti, ale oslabuje i důvěryhodnost obou médií.

Čím si vysvětlujete vládní snahu ještě před systémovou změnou osvobodit od poplatků některé skupiny obyvatel?

Odpověď na tuto otázku souvisí s tím, že nový zákon nevejde v platnost podle plánu v lednu 2027. Jeho projednávání bude trvat mnohem déle, a proto se koalice pokouší o rychlou a viditelnou poslaneckou akci, která ale zapadá do celkového scénáře, podle kterého budou obě média ekonomicky oslabena ještě před přijetím nového zákona. A to tak, aby si tak vláda vytvořila prostor pro „finanční pomoc“, kterou jim následně nabídne.

Zdá se, že v řadách zaměstnanců České televize panuje odhodlání k odboji. Lze očekávat vývoj jako za televizní krize na přelomu let 2000 a 2001? Mělo by to nějaký účinek?

Rozhodující bude, do jaké míry dojde k naplnění připravované redukce rozpočtů obou médií. Pokud ano, je pravděpodobné, že budou obě média donucena propustit celkem téměř tisíc zaměstnanců. A to už je důvod ke stávce.

Ostatně, již vyhlášená stávková pohotovost odborů České televize a Českého rozhlasu a její silná medializace vedla premiéra Babiše i ministra kultury Klempíře k úvahám o tom, že výsledná úroveň státního příspěvku navrhovaná v zákoně není konečná a bude se o ní dále diskutovat. To je nepochybně dílčí úspěch odborů, který samozřejmě nic negarantuje, ale naznačuje, že mobilizace veřejnosti stále funguje.

Čím si vysvětlujete, že generální ředitel ČT Hynek Chudárek po schůzce s premiérem Babišem vzkázal stávkujícím studentům, v rozporu s názorem televizních odborů, že nezávislost ČT ohrožená není?

Jeho vyjednávací taktika se poněkud liší od té, kterou volí ředitel České rozhlasu René Zavoral, jenž je ve svých komentářích razantnější. Rozhodující ale není v této souvislosti veřejná hlasitost vyjednavačů, ale jejich schopnost uhájit maximum možného.

Podle mého názoru jde především o zachování programové a ekonomické nezávislosti, která umožňuje udržet stávající plnoformátový charakter obou médií. K tomu je nezbytné zachovat současnou, nikterak vysokou úroveň rozpočtů a jejich pravidelnou valorizaci, jak je — byť poněkud nejasně — naznačeno i v novém zákoně.

Z tohoto pohledu jsou strategie obou generálních ředitelů shodné v odmítání opuštění modelu financování prostřednictvím vysílacích poplatků. Tím si však zároveň nutně zužují prostor pro vyjednávání, jako by vycházeli z předpokladu, že jakékoli jiné modely financování nevyhnutelně vedou k omezení nezávislosti obou médií. Tak to ale není, jak ukazují například některé severské země.

Diskuse je však teprve na počátku a může přinést různé postojové korekce na obou stranách vyjednávacího stolu, zvláště pokud do domácí ekonomicko-politické situace zasáhne mezinárodní vývoj. Myslím, že je stále čas na nalezení kompromisu, který zachová nezávislost a tím i ekonomickou stabilitu obou médií, stejně jako závazky vládní koalice zakotvené v jejím programovém prohlášení.

VOJTĚCH PETRŮ