Veřejnoprávní média mají od svého vzniku trojí úkol — informovat, vzdělávat a bavit. Jenže v praxi se zdá, že ta třetí složka bývá považována za méně vznešenou, skoro jako přípustné zlo. Odkud se tahle hierarchie bere?

Tahle představa je velmi stará. Její kořeny najdeme v teoriích masové kultury, které se začaly rozvíjet na přelomu 19. a 20. století spolu s rozvojem moderního městského života a kulturního průmyslu.

V té době se objevují kabarety, zábavní podniky, kina, později rozhlas. Města se proměňují, vzniká noční život a nové formy trávení volného času. S tím souvisí i společenské změny, například postupná emancipace žen. Ve Spojených státech se ve dvacátých letech objevují takzvané flappers — mladé ženy s krátkými vlasy a sukněmi, které se aktivně účastní veřejného života. Zábava a masová kultura se stávají součástí modernity.

Právě tehdy ale vzniká také silná intelektuální kritika těchto procesů. Někteří sociologové a filozofové začali masovou kulturu chápat jako hrozbu kulturního úpadku. Nejvýrazněji tento postoj formulovali myslitelé frankfurtské školy, zejména Theodor W. Adorno. Ten považoval většinu populární kultury za standardizovanou produkci, která oslabuje kritické myšlení a vede ke kulturní uniformitě.

Od té doby se v evropském myšlení opakovaně vrací představa, že kultura určená širokému publiku je méně hodnotná než kultura náročná a elitní.

Nebyla ale taková kritika sama o sobě elitářská?

Právě tímto směrem se později vydala řada dalších sociologických a kulturních teorií. Upozorňovaly na to, že Adornův pohled vychází z velmi specifického kulturního zázemí. Byl hluboce zakotvený ve filozofické, hudební a estetické tradici a vše, co se od těchto kritérií odchylovalo, měl tendenci považovat za projev kulturního úpadku.

Pozdější kulturní studia naopak ukázala, že i populární kultura může nést významné společenské, politické a identitární významy. Jinými slovy: skutečnost, že je něco populární, ještě neříká nic o tom, zda je to kulturně bezcenné.

Zmiňovala jste proměnu měst, rozvoj zábavního průmyslu nebo nástup rozhlasu. Jak do tohoto příběhu vstoupila televize?

Televize představovala další zásadní zlom. Když se na konci padesátých let začala ve větší míře objevovat televizní dramatická tvorba, byla přijímána především s fascinací. Televizor neměl každý, lidé se scházeli u sousedů a společně sledovali vysílání. Šlo o nový technologický zázrak.

Teprve později, zejména v sedmdesátých letech ve Spojených státech, se televize stala hlavním symbolem negativní masové kultury. Velký vliv měl například Neil Postman se svou tezí, že se „ubavíme k smrti“. Dalším známým kritikem byl Jerry Mander, autor knihy Čtyři důvody pro zrušení televize. Vznikala dokonce hnutí propagující život bez televize — něco, co dnes připomíná debaty o digitálním detoxu nebo odpojování od sociálních sítí.

Právě odtud pochází představa, že zábava je ve veřejné debatě něčím méněcenným. Paradoxní ovšem je, že v samotné televizní praxi zábava nikdy na okraji nestála.

Říkala jste, že zábava bývá chápána jako protiklad něčeho hodnotného. Jenže co vlastně zábava znamená ze sociologického hlediska?

Především jde o formu regenerace, v původním významu slova — znovuutváření sebe sama. Moderní zábava vzniká na přelomu 19. a 20. století spolu s volným časem. To je důležitá souvislost, protože volný čas není žádná přirozená lidská konstanta. Objevuje se až ve chvíli, kdy se ustaluje fixní pracovní doba. Dokud nebyla jasně oddělena práce od ne-práce, nebylo ani možné mluvit o volném čase v dnešním smyslu.

Průmyslová společnost striktně vyčlenila čas, který člověk nemusí věnovat výdělku. A právě obsah tohoto nově vzniklého prostoru začínáme označovat jako zábavu. Dá se tedy říct, že zábava je do jisté míry opakem práce. V práci člověk vydává energii, zaniká a po práci ji obnovuje, opět člověk vzniká. Zábava je jedním z nástrojů této obnovy.

Když se řekne „kvalitní zábava“, většina lidí má pocit, že ví, co si pod tím představit. Existuje ale vůbec nějaká shoda na tom, co kvalitní zábava je?

Neexistuje. A pravděpodobně nikdy existovat nebude. Dlouhodobě se střetávají dva přístupy. Ten elitnější klade důraz na estetickou hodnotu, originalitu nebo formální inovaci. Kvalitní zábava by podle něj měla překračovat zavedené vzorce, být intelektuálně podnětná a kultivovat publikum.

Vedle toho existuje přístup, který upozorňuje, že hodnotu nelze měřit pouze podle kritérií vysoké kultury. Takzvaná populární kultura může lidem přinášet důležité zkušenosti, identifikaci nebo sdílené významy, i když neodpovídá představám kulturních elit.

V českém prostředí bývá za příklad údajně „nekvalitní“ zábavy označována tvorba Zdeňka Trošky. Naopak například britský seriál Červený trpaslík bývá řazen k inteligentní nebo kvalitní zábavě.

V posledních měsících se hodně diskutovalo o StarDance. Například ministr kultury Klempíř prohlásil, že podobný formát na obrazovku veřejnoprávní televize nepatří. Kam byste ho zařadila vy?

Přiznám se, že StarDance není formát, který bych sama vyhledávala. Současně bych se ale chtěla vyhnout jednoduchým soudům.

Moje výhrady jsou navíc jiné než ty, které zaznívají od některých politiků. Mně například připadá problematické, že tento typ pořadu stále pracuje s velmi tradiční představou romantiky a partnerských vztahů. Společnost se v posledních desetiletích výrazně proměnila, ale některé televizní formáty jako by zůstávaly zakotvené v představách minulých dekád.

Stejně tak mi není blízká estetika okázalého glamouru, na níž je StarDance postavená. V době, kdy se významná část společnosti potýká s ekonomickou nejistotou nebo chudobou, nabízí pořad obraz světa, v němž podobné problémy prakticky neexistují. Vidíme krásné kostýmy, známé osobnosti a prostředí, které působí téměř bezstarostně.

Není ale právě tohle jeden z důvodů, proč podobné pořady lidé sledují? Že si na chvíli chtějí odpočinout od každodenních starostí?

Samozřejmě. A myslím, že bychom tuto potřebu neměli podceňovat. V mediálních studiích se pro to používá pojem eskapismus. Lidé si od zábavy často neslibují řešení problémů, ale dočasný únik od nich. Chtějí se na chvíli přenést do světa, který je příjemnější, přehlednější nebo krásnější než ten každodenní.

Tomu naprosto rozumím. Jen mám pocit, že v některých případech se poměr mezi realitou a její idealizovanou verzí dostává za určitou hranici. To je ale moje osobní interpretace formátu, nikoli argument proti jeho existenci. Bez StarDance by se veřejnoprávní televize obešla. Rozhodně si ale nemyslím, že by právě tento pořad představoval zásadní problém České televize.

Zábava bývá často stavěna do protikladu k „vážnému“ nebo „serióznímu“ obsahu. Je ale sledování taneční soutěže, seriálu nebo soutěže v pečení skutečně opakem?

Myslím, že samotné postavení zábavy a vážnosti do binární opozice je umělé. Už několik desetiletí existuje obor kulturních studií, který se věnuje právě populární kultuře, a jeho výzkumy opakovaně ukazují, že populární kultura má zásadní společenský a politický význam.

Nejde jen o to, že lidé tráví čas sledováním seriálů nebo zábavných pořadů. Populární kultura se podílí na tom, jak si představujeme sami sebe, jak přemýšlíme o rodině, genderu, národě, společenském postavení nebo spravedlnosti.

Možná je problém i v samotném jazyce. V češtině máme slova „zábavní“ a „zábavný“, která často zaměňujeme. Zábavní označuje určitý typ programu nebo žánru. Zábavný naproti tomu popisuje účinek na diváka. Televarieté nebo talk show tedy mohou být zábavní pořady, aniž by je každý divák skutečně považoval za zábavné. To, co nás baví, je vždy do určité míry subjektivní.

Pokud je zábava nositelem významů, lze ji chápat také jako něco, co vytváří společenskou soudržnost?

Určitě. Antropologové dlouhodobě upozorňují, že každá společnost potřebuje sdílené rituály. Mohou mít podobu svátků, slavností, sportovních utkání nebo společných kulturních zážitků.

Média v tom historicky sehrála mimořádně důležitou roli. Existuje takzvaný rituální model komunikace, který chápe média nejen jako nástroj předávání informací, ale také jako prostředek vytváření společného prožívání.

Televize byla pro tento účel mimořádně vhodná. Vysílala ve stejný čas všem, vytvářela společné referenční body a umožňovala milionům lidí sledovat stejné události současně. Právě díky tomu mohla fungovat jako určitý druh moderního společenského rituálu.

Proměňuje se tato role s nástupem streamovacích služeb a online platforem?

Výrazně. Klasická televize organizovala čas. Divák se přizpůsoboval vysílání a věděl, že stejný pořad právě sledují i ostatní. V prostředí streamovacích služeb tento organizační princip mizí.

Každý si vybírá vlastní čas, vlastní tempo i vlastní pořadí sledování. Konzumace audiovizuální tvorby se individualizuje. Tím samozřejmě nezaniká společenský význam médií, ale oslabuje se jejich schopnost vytvářet společné rituály. Rituál je totiž ze své podstaty kolektivní. Nemůžete ho úplně provozovat sama pro sebe.

Zdá, že lidem určitá forma společného očekávání chybí. Když dnes vyjde celá série najednou, často zaznívá nostalgie po době, kdy se na další díl čekalo týden.

Ano, ale tady bych mluvila ještě o jiném mechanismu. Seriálová tvorba byla dlouho založena na principu odloženého uspokojení. Divák dostal jednu epizodu a pak musel čekat. Během té doby přemýšlel o pokračování, vytvářel si očekávání a investoval do příběhu vlastní představivost.

Právě tato nenaplněná touha byla důležitou součástí diváckého zážitku. Když dnes zhlédnete celou sérii během jednoho víkendu, tento mechanismus do značné míry mizí. Neříkám, že jeden model je lepší než druhý. Jsou to ale odlišné způsoby práce s diváckou pozorností a emocemi.

Když tedy zábava není jen oddech, ale také prostor, kde se utvářejí identity a společenské vazby, proč se právě ona tak často stává terčem politických útoků?

Protože je viditelná. Když chce někdo oslabit veřejnoprávní médium, začne něčím, co zná skoro každý. Typicky seriálem, zábavním pořadem nebo konkrétní televizní osobností.

Zároveň je to součást širší strategie — salámové metody postupného oslabování veřejnoprávních médií. Nejde o jeden velký útok, ale o sérii menších kroků, které postupně narušují jejich legitimitu, financování i společenskou podporu.

Mluvíme o současnosti, nebo tento proces začal už dříve?

Podle mě tento proces začal mnohem dříve, v českém prostředí prakticky už se vznikem veřejnoprávních médií. Česká televize byla od počátku vystavena tlakům, které vycházely z neoliberálního pojetí médií prosazujícího se v devadesátých letech. Na instituci veřejné služby se začala vztahovat kritéria určená především pro komerční sektor.

Pořád dokola se řešila sledovanost, tržní úspěch nebo efektivita. Pokud ji dlouhodobě hodnotíte pouze podle tržních ukazatelů, postupně oslabujete její specifickou legitimitu.

S veřejnoprávními médii se pojí dilema mezi jedinečností a dosahem. Pokud televize veřejné služby nabízí náročnější, experimentálnější nebo menšinový obsah, bývá kritizována za nízkou sledovanost. Pokud se naopak snaží oslovit širší publikum, je obviňována, že rezignovala na veřejnou službu a příliš se přiblížila komerční konkurenci.

A právě v tomto napětí se pohybovala většina evropských veřejnoprávních médií od devadesátých let. Na menších trzích, jako je ten český, je situace ještě komplikovanější, protože rozpočty jsou omezené a tlak na sledovanost bývá silnější.

Je možné, že současné spory o Českou televizi jsou důsledkem právě tohoto dlouhodobého vývoje?

Myslím, že ano. Když je instituce dlouhá léta nucena dokazovat svou popularitu, začne tomu přizpůsobovat programovou strategii. Česká televize se postupně snažila hledat kompromis mezi veřejnou službou a diváckou atraktivitou.

Jedním z výsledků byla například výrazná orientace na detektivní a kriminální tvorbu. Vznikl model, který lze zjednodušeně popsat jako „kvalitní mainstream“, tedy program, který je dostatečně atraktivní pro široké publikum, ale zároveň si zachovává určitou kulturní ambici.

Jenže právě zde nastupuje druhá fáze problému. Po letech tlaku na popularitu přicházejí populističtí nebo autoritářští politici a říkají: vždyť Česká televize vypadá stejně jako komerční televize, tak proč ji vlastně potřebujeme?

Využívají důsledků toho to procesu. Kritizují stav, jenž vznikl jako reakce na dlouhodobý tlak, aby veřejnoprávní média fungovala více tržně.

Část politiků dnes navrhuje omezit rozsah veřejnoprávního vysílání, jiní mluví o financování přímo ze státního rozpočtu. Co by takový vývoj znamenal pro vztah veřejnosti k České televizi?

Obávám se, že by vedl k dalšímu oslabování důvěry. Veřejnoprávní média stojí na velmi křehkém předpokladu, že existují ve veřejném zájmu a současně si zachovávají dostatečnou míru nezávislosti na politické moci. Jakmile se začne zpochybňovat jedna z těchto podmínek, důvěra se začne vytrácet.

Navíc zde funguje mechanismus sebenaplňujícího se proroctví. Když budete opakovaně tvrdit, že veřejnoprávní média ztrácejí smysl, část veřejnosti tomu časem uvěří. Následně se sníží jejich podpora, což vytvoří další argument pro jejich oslabování. Je to proces, který se může rozvíjet postupně a nenápadně. O to obtížnější bývá včas rozpoznat jeho důsledky.

FATIMA RAHIMI