Vláda Andreje Babiše (ANO) v pondělí představila nový návrh změn financování veřejnoprávních médií, tedy České televize a Českého rozhlasu. Vláda ANO, SPD a Motoristů sobě ohlásila, že hodlá prosazovat zrušení měsíčních poplatků pro domácnosti a firmy a navázání financování veřejnoprávních médií na státní rozpočet. I když návrh počítá s valorizačním mechanismem, obnáší skokové snížení rozpočtů obou veřejnoprávních médií, a to na úroveň z roku 2024, před loňským zvýšením poplatků a rozšířením okruhu plátců, jak je prosadila tehdejší vláda Petra Fialy (ODS).

Návrh přišel poté, co premiér Babiš rozhodl, že jeho kabinet nepředloží předchozí návrh na komplexní reformu veřejnoprávních institucí připravený ministrem kultury Otou Klempířem (za Motoristy sobě). Návrh pro četné formální i obsahové nedostatky drtivě zkritizovala odborná veřejnost, opozice i koaliční ministerstva v rámci meziresortního připomínkového řízení. Současný návrh ale není o mnoho lepší.

Česká televize by přišla o miliardu a Český rozhlas o čtyři sta milionů oproti současném stavu. Nadto by změny dle záměru vlády, který je však naštěstí téměř jistě nereálný, měly platit již od začátku příštího roku.

Proti tomu se ostře ohradili generální ředitelé obou médií. „Rozhodnutí vlády považuji za nepřátelský krok s cílem média veřejné služby destabilizovat a následně oslabit. Nelze to vnímat jinak než jako mstu za to, že děláme svou práci dobře,“ uvedl ředitel Českého rozhlasu René Zavoral. Jak on, tak generální ředitel České televize Hynek Chudárek varovali před masivním propouštěním, omezováním produkce a možnou destabilizací vyplývající z neschopnosti plnit závazky.

Z toho důvodu se bouří i zaměstnanci obou veřejnoprávních médií, na pondělí se chystá — prozatím výstražná — jednodenní stávka, která se projeví ve vysílání všech programů kromě dětských stanic. Zaměstnanci také deklarují připravenost přistoupit k ještě mohutnějším protestům.

Na pravidelných shromážděních ostatně demonstruje i veřejnost a sněmovní opozice zase koordinovaně chystá masivní obstrukce při projednávání vládního návrhu. Usnesení na podporu zachování současného financování České televize a rozhlasu přijal již dříve Senát a prosazovanou změnu nyní kritizoval i prezident Petr Pavel.

Odpor je pochopitelný. Vládní záměr nedává jiný smysl, než veřejnoprávní média ochromit či zkrotit a přivézt je pod přímou kontrolu politické moci.

Argumenty vládních politiků jsou účelové a nepřesvědčivé. Vládní politici včetně premiéra Babiše například tvrdí, že zrušení veřejnoprávních poplatků vládní strany slíbily před volbami voličům. Subjekty, jež měly zrušení poplatků v programech — ANO a SPD se Svobodnými, PRO a Trikolorou — mají ve sněmovně ale pouhých pětadevadesát mandátů. Třetí koaliční partner, Motoristé sobě, zrušení poplatků explicitně odmítali. A svůj dramatický obrat nyní vysvětlují „nutností koaličních kompromisů“.

Obdobně nepřesvědčivá je i argumentace o tom, že většina evropských zemí model veřejnoprávních poplatků neužívá. To je sice pravda, ovšem většina z nich jiný model přijala z dobrých důvodů. Změny ve financování veřejnoprávních médiích přicházejí za běžných okolností buď při řešení krize, jakou byla nedostatečná platební morálka domácností Polsku, nebo po široké a konsensuální diskusi s odborníky, veřejností i napříč politickými tábory, jako v Británii.

Financování veřejnoprávních médií je ale v českých zemích dlouhodobě funkční. A o debatě a konsensu nemůže být řeč. Vždyť premiér se škodolibě na pondělní tiskové konferenci chlubil, že se mu částku navrhovanou pro veřejnoprávní média podařilo až do poslední chvíle utajit i před jejich řediteli.

Je tak zřejmé, že vládní návrh změn ve financování médií veřejné služby motivují postranní mocenské záměry vládních politiků. Z vyjádření mnoha z nich, včetně premiéra Babiše, i z vyjádření organizací spřažených s vládní krajní pravicí, jako jsou Společnost pro obranu svobody projevu či Aliance pro rodinu, je zřejmé, že Českou televizi a Český rozhlas vnímají jako „neobjektivní“, případně „propagující progresivismus“, zaujaté ve prospěch nynější opozice, a naopak nepřátelské k vládním stranám.

Zrušení poplatků se potom interpretuje jako náprava „ponížení“, jež prý zakoušejí ti, kdo musí veřejnoprávní média platit, i když je považují za neobjektivní. Anebo se rovnou přiznává, že se má jednat o první krok na cestě k podstatnějšímu omezením role veřejnoprávních médií.

Vládní poslanec Josef Nerušil (SPD) se ostatně nedávno v Českém rozhlase nechal slyšet, že nad vysíláním veřejnoprávních médií by měla existovat rovněž obsahová kontrola. Influencer a hlavní tvář s vládou úzce spjaté Společnosti pro obranu svobody projevu Daniel Vávra zase v nedávném rozhovoru pro krajně pravicový časopis TO vykládal, že převedení pod státní rozpočet je přijatelným mezikrokem před úplným zrušením veřejnoprávních médií.

Veřejnoprávní média samozřejmě mohou dělat chyby, ba dokonce mohou v některých ohledech systematicky odvádět špatnou práci. Reálným příkladem takové situace je podíl České televize na utváření a udržování tuzemského dehumanizačního diskurzu ve vztahu k Izraelem masově vražděným Palestincům.

Popsané selhání je dobře doloženo i analýzou sociologů médií z brněnské Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, ale bohatě postačuje i produkce redaktorů jako Jakub Szanto či David Borek, jak to ilustrují třebas jeho nechvalně proslulá slova o tom, že válka v Gaze je pro západní média „fotogenická“, což prý Izrael nutí vést konflikt s Hamásem pouze „na půl plynu“.

Veřejnoprávním médiím samozřejmě příliš nepomáhá, že v podobných případech svá pochybení urputně odmítají uznat. To je patrně dáno „mentalitou bunkru“, přirozenou tendencí obrnit se vůči kritice, která přichází permanentně z mnoha stran. A v mnoha jiných případech neoprávněně.

Na rozdíl od zcela zjevné manipulativnosti zpravodajství o Izraeli a ilegálně okupované Palestině však pro tvrzení, že televize nadržuje opozici, žádné relevantní argumenty nenajdeme. Naopak se zdá, že „neobjektivitou“ televize a rozhlasu je v očích vlády a jejích podporovatelů už sám fakt, že redaktoři obou médií kladou kritické dotazy.

Vládním politikům by se podle všeho líbilo, kdyby do jejich efektivní komunikace s voliči žádný filtr verifikace, která je podstatou novinářské práce, nevstupoval. Ostatně, stačí se podívat na způsob, jakým Andrej Babiš, sám soudem opakovaně usvědčený lhář, používá zcela libovolně výraz „lež“ nebo „manipulace“ vůči kterémukoliv médiu, jež se mu zrovna znelíbí.

Babiš tak dodnes pravidelně připomíná, že mu prý prezidentské volby prohrál volby redaktor České televize Martin Řezníček, když se jej v předvolební debatě v lednu 2023 zeptal na to, zda by Česká republika přišla na pomoc napadenému spojenci v NATO. Premiér si ve svém populistickém vidění světa nepřipouští, že si následný skandál způsobil sám svým zmatečným prohlášením. Podle nej vše způsobil redaktor, který takový dotaz vůbec položil. Babiš přitom v druhém kole prohrál takřka o milion hlasů.

Kromě soustavných verbálních útoků na veřejnoprávní média důvěru v záměry koalice nevzbuzuje ani způsob, jakým přistoupila k obsazování Rad České televize a Českého rozhlasu, kontrolních orgánů s pravomocí odvolávat ředitele či schvalovat rozpočet. Při zatím poslední volbě šesti nových radních České televize počátkem června totiž uspěli převážně lidé, kteří mají vazby na koalici a zcela svéráznou představu o žádoucí podobě veřejnoprávních médií.

Zvolen tak byl třeba Lubomír Veselý, jehož kvalifikací k funkci je patrně provozování internetové televize XTV, která poskytuje politikům Motoristů sobě i dalších vládních stran neomezený prostor pro nekritickou sebeprezentaci. Krom něj v Radě České televize usedl také bývalý poslanec ANO Stanislav Berkovec proslulý tím, že v roce 2020 kádroval kandidáty na členy Rady České televize podle jejich loajality k hnutí ANO a dle vztahu k tehdejšímu generálnímu řediteli Petru Dvořákovi. A zvolen byl také Petr Brozda, kandidát ultrakonzervativní Aliance pro rodinu, která Českou televizi obviňuje z indoktrinace dětí, kdykoliv se na dětské stanici Déčko objeví duhová vlajka.

I když se vládní politici dušují, že nezávislost České televize zůstane zachována, neobsahuje jejich návrh prakticky žádné pojistky. Převod zdroje financování z poplatků na státní rozpočet skutečně automaticky neznamená zničení nezávislosti veřejnoprávních médií: všechno záleží právě na pojistkách, které takový krok provázejí. Neplatí ani argument, že i současná výše televizních a rozhlasových poplatků je ovlivnitelná prostým rozhodnutím sněmovny.

„Financování prostřednictvím poplatků je pod vyšší veřejnou kontrolou a politici do něj neradi zasahují, jak dokládá i vývoj v posledních dvaceti letech. Výši poplatku si na rozdíl od nějakých podílů hrubého domácího produktu v desetinách procenta umí každý představit, protože jej lidé sami platí. Zkušenost ukazuje, že málokterá politická reprezentace si v tuzemsku troufne s poplatky hýbat, ať už směrem dolů, nebo směrem nahoru,“ řekla tu před časem socioložka médií Marína Urbániková z Masarykovy univerzity v rozhovoru.

Vše tak nasvědčuje předpokladu, že vládní koalice sice uvádí různé zdánlivě bohulibé, avšak falešné záminky jako úmysl zbavit občany zátěže platit poplatky, ve skutečnosti však sleduje cíl média veřejné služby principiálně oslabit a podřídit své moci. V opačném případě by téma vůbec neotevírala, anebo by zodpovědně započala širší diskusi bez ambice ji v tomto volebním období vůbec dokončit.

Nebo by se zaměřila na reformu mediálních rad tak, aby se snížil vliv momentální sněmovní většiny na jejich obsazení. Nic takového však vládní koalice ani náhodou nechystá. A my můžeme jen litovat, že to neučinila ani minulá vláda, přesto, že ji odborná veřejnost na hrozbu toho, co může pro veřejnoprávní média znamenat Babišův návrat k moci, soustavně upozorňovala.