To, co se dnes děje kolem Babišovy vlády, Českého rozhlasu a České televize, se může zdát jako české specifikum. Pravda, vládu v čele se superoligarchou, který nechává přes své impérium protékat stále i veřejné peníze, nikdo další v Evropě nemá. Také rádoby populisty typu Klempíře či Okamury — kteří ve skutečnosti slouží jiným oligarchům brousícím si zuby na prostor, jenž zůstane po zničení veřejnoprávních médií —, aby člověk pohledal.

Pokud ale jde o samotnou nezávislost veřejnoprávních médií, ta je tématem takřka všude. V poslední době lze sledovat zejména maďarskou debatu, jak znovu vybudovat institucionální základnu pro návrat veřejnoprávní povahy tamní televize poté, co více než dekádu sloužila Orbánovu Fideszu.

Po volbách 2023 se něco podobného řešilo v menším v Polsku, kde tamní TVP převzali nakonec zcela lidé preferovaní Tuskovou vládou, přičemž předchozí osazenstvo dosazené vládou PiSu přešlo z velké části do soukromé TV Republika.

Zápas se ovšem vede stále i v dalších zemích včetně těch, které by člověk asi netipoval. Kolegové z rakouského Standardu například připomínají jejich ORF, kde byl tento rok na jaře shora dotlačen k rezignaci generální ředitel Roland Weißmann. Oficiálně se tak stalo kvůli obviněním z obtěžování jedné podřízené před čtyřmi lety, což je dle některých hlasů ale jen záminka. Weißmann se aktuálně brání zpětně u soudů a požaduje plnou satisfakci.

ORF přitom zůstává bez plnohodnotného vedení a musí sama čelit obviněním, že jeden z jejích kanálů — ORF 3 — vysílá bez označení materiály na zakázku hospodářské komory, rakouských drah či různých organizací se známými politickými vazbami.

V Řecku se zase dle deníku EfSyn neustále řeší neefektivita a (ne)závislost dohledových orgánů, přičemž tamní ERT je dlouhodobě obviňována z přílišné blízkosti vládě konzervativce Kyriakose Mitsotakise. Velký rozruch a reakci občanské společnosti vzbudilo zejména pokrývání železničního neštěstí v údolí Tempi, kde v únoru 2023 zahynulo přes padesát lidí.

ERT podle kritiků umenšovala podíl viny, jež na havárii měla vládní politika. Na reformu směrem k decentralizaci a alespoň částečné depolitizaci dohledu na ERT tlačí i mezinárodní organizace.

Zde v DR jsme již před koncem minulého roku informovali o velkých protestech v Litvě, které podnítil záměr tamní koalice rozvolnit pravidla výměny vedoucích představitelů právě televize a rozhlasu. Navíc tak mělo být učiněno pokoutně před Vánoci, a to úpravou legislativy ve zrychleném čtení. Podle kolegů z deníku Delfi se díky protestům změna odložila, záměr vlády však trvá.

Ještě radikálnější cestou se přitom snaží ovládnout veřejnoprávní RAI vláda Georgie Meloniové v Itálii. V roce 2023 nejprve připravila stanici o část autonomních příjmů, aby je nahradila státní rozpočtovou kapitolou — z jakého důvodu víme moc dobře od nás. Následně si v roce 2024 prosadila do čela RAI vlastní ředitelku Simonu Agnesovou a současně procedurálními triky na stálo zablokovala fungování parlamentní dohledové komise.

RAI tak dnes funguje bez náležité kontroly a, jak uvádějí novináři z OBCT, „čelí doposud nevídané míře politického zasahování a tlaku na novináře vedoucímu k autocenzurním tendencím“.

Navzdory všem jedinečnostem, rozdílům v legislativě i politické kultuře tedy platí pro každou evropskou zemi obdobné: má-li být nezávislost veřejných médií zachována, musí se o ni bojovat.