Ještě před deseti lety byl novinář bez silné instituce téměř neviditelný. Dnes může díky podcastovým platformám, sociálním sítím a přímému předplatnému oslovovat publikum bez vysílačů, studií a distribuční infrastruktury. Z novinářů se tak postupně stávají média sama o sobě.

Bez Václava Moravce nejspíš televize v českých domácnostech přežijí. I Česká televize. Ta teď možná nepřežije spíš legislativní spoušť Oty Klempíře. Ale, jak to komentoval premiér, „on za to asi nemůže“…

Jenže otázka dnes nezní, zda přežije Česká televize bez Václava Moravce. Otázka zní, zda v době podcastů, HeroHero, YouTube a placených newsletterů ještě vůbec platí staré pravidlo, že novinář potřebuje instituci více než instituce jeho.

Poprvé v historii českých médií odcházejí známé tváře veřejné služby nikoliv do důchodu ani ke konkurenci, ale budovat vlastní média. A s nimi odchází i část publika.

Václav Moravec se na dlouhou dobu stal pevným bodem našich nedělí, postupem let trochu stereotypním. Někdy mu trochu unikalo, že politická debata nemá být filozofická, ale má se dotýkat drsné politiky všedního dne, vzájemné kritiky a obrany vlastních postojů.

Je proto otázkou, jak dlouho by onen tradiční formát nedělních debat byl ještě únosný. V době rychlých sdělení a tiktokových politických vyjádření, na něž reagují jiná tiktoková vyjádření, je možné, že by Václav Moravec jednoho dne stejně skončit musel spolu s generací těch, kteří jeho Otázky sledovali.

Odchod Václava Moravce byl však poznamenán „nuceným“ pozváním předsedy sněmovny Tomia Okamury do jeho Otázek. Diskutabilním momentem byl nejen samotný odchod v přímém přenosu poté, co ukončil debatu s Okamurou a o němž nikoho neinformoval — ani uvnitř ani venku. Zbytečně hádavý moment totiž přináší i jeho „kauza konkurenční doložka“.

Ten, kdo se upsal veřejné službě, by měl ctít pravidla. A podepsal-li jednou Moravec České televizi tzv. konkurenční doložku, činil tak výměnou za peníze a s vědomím, že si na další mediální angažmá bude muset počkat. To ale porušil a v tuto chvíli sice posílá peníze zpět televizi, konkurenční doložka sama o sobě ale zrušena nebyla. Na druhé straně, videocast, který Moravec nyní provozuje, není konkurencí národnímu vysílateli v pravém smyslu slova.

Sázka do loterie?

Moravcův projekt je nový, začal v květnu a je tedy příliš brzo na to, abychom odhadovali, jak stabilní počet předplatitelů bude mít. Moravec sám řekl, že cílí na deset tisíc diváků. Nedávno pak ohlásil, že jich má již dvě třetiny. Což je velmi slušný výkon. Předplatitelé mohou nabíhat stabilní křivkou, může se ovšem také stát, že po rychlém nástupu ze zvědavosti křivka spadne. Nejsem si navíc jista, nakolik lze veřejnoprávní formát typu Otázek dlouhodobě přenést do rychlého online světa. Zvlášť v okamžiku, kdy začal prakticky už pozdě.

Z televize odcházel se sledovaností přes čtyři sta tisíc diváků. Jeho poslední díl, ten, kvůli kterému odešel, měl sledovanost tři čtvrtě milionu.

Bude to však v džungli mladší konkurence stačit? Právě proto bude namístě sledovat nejen Václava Moravce, ale i Českou televizi. Moravec bude nyní zjišťovat, zda jeho publikum skutečně patří jemu. Česká televize vedle toho bude zjišťovat, zda lze nahradit osobnost, která po dvě desetiletí představovala jednu z jejích nejvýraznějších tváří. Zkusme ale Václava Moravce porovnat s dalšími těmi, kteří z veřejnoprávních médií odešli už dříve.

Od Výborné k Fridrichové

Lucie Výborná z Českého rozhlasu odcházet nemusela. Výborná byla a zůstala vynikající specialistkou na rozhovory všeho druhu. Od roku 2008 do ledna 2026 veřejnoprávní. Člověk chápe, že po tolika letech každodenní existence za mikrofonem potřebovala změnu. A tak šla. Za jiný mikrofon, ale volnější. Odcházela ze stanice s poslechovostí tři čtvrtě milionu posluchačů. Na HeroHero má 3859 sledujících. Na YouTube má přes sedm tisíc odběratelů.

Málokdo si pamatuje, že první hvězdou, která odešla z České televize, byla Daniela Drtinová, která s moderátorem Událostí, komentářů Martinem Veselovským založila „první internetovou televizi v Česku“, DVTV. A vytvořili spolu naprostý fenomén. Odešla na začátku funkčního období Petra Dvořáka. Právě DVTV ukázala, že publikum nemusí být věrné pouze značce média. Může být věrné konkrétním osobnostem.

Drtinová a Veselovský ale nebyli prvními známými novináři, kteří z televize odešli, byli však prvními, kteří dokázali proměnit vlastní reputaci v samostatně fungující mediální projekt. To, co tehdy působilo jako výjimka, dnes začíná být novým modelem. DVTV se navíc z „malého projektu“ časem stala silnou značkou, která je téměř na úrovni velikého vysílatele.

Průběžně pak odcházely další známé tváře, větší pozornost ovšem vzbudil jen odchod Nory Fridrichové, hlavní tváře a tvůrkyně pořadu 168 hodin. Odchod byl způsoben skrumáží právě kolem „jejího“ pořadu a Reportérů ČT Marka Wollnera. Odcházela se sledovaností asi půl milionu diváků, její HeroHero má kolem pěti tisíc sledujících a její YouTube kanál asi 25 tisíc odběratelů. Což rozhodně není malý projekt.

Fridrichová se věnuje rozhovorům na nejrůznější aktuální témata. Její hosté jsou zajímaví a myslím, že jí zvídavý a empatický způsob vedení rozhovorů sluší podstatně víc, než dryáčnický způsob z let v ČT, ač i ten si občas „střihne“.

Novinář jako instituce

Může nám být líto, že kamenná instituce vychová špičkové novináře, kteří pak odejdou „na volnou nohu“. Otázka ale zní, jak je v okamžiku, kdy začnou instituci přerůstat, vlastně udržet?

Ve skutečnosti totiž sledujeme širší proměnu médií. Dlouho platilo, že hvězdy odcházejí a instituce zůstávají. Příběhy Moravce, Výborné, Fridrichové a Drtinové ale ukazují, že tento vztah už není tak jednoznačný. Publikum dnes může následovat nejen instituci, ale i konkrétní osobnost. A někdy se rozhodne právě pro ni.

Institucím zůstává jejich vztah s publikem, vytvořené pouto. Ona rouseauovská společenská smlouva, jejíž porušení se neodpouští. Sympatie se v divácky konzervativní zemi strašně těžko získávají a snadno ztrácejí. Je tedy otázka, kdo při těchto typech odchodů vlastně tratí a kdo získává.

Možná se ukáže, že instituce jsou silnější, než si myslíme. Možná se ukáže opak. Jisté je pouze jedno: starý vztah mezi novinářem, médiem a publikem se mění. A právě na příbězích Moravce, Výborné, Fridrichové a Drtinové můžeme sledovat, jak tato proměna vypadá právě v českých podmínkách.

Možná se ukáže, že s měnícím se světem a vnímáním médií to nakonec nejsou instituce, které zaměstnávají špičkové novináře, ale že sami novináři jsou mikroinstitucemi, které si velké mediální domy budou najímat.