Václav Moravec končí po více než dvou dekádách jako moderátor veřejnoprávní České televize. Oznámil to na závěr nedělního vydání Otázek Václava Moravce, tedy nejsledovanějšího tuzemského politického diskusního pořadu, který si za léta své existence vybudoval značnou prestiž.

„Děje z poslední doby mě utvrdily v tom, že za současných podmínek už nemohu dál garantovat nezávislost redakční práce a kritickou reflexi událostí, jak se o nich zmiňuje preambule kodexu České televize,“ zdůvodnil moderátor své rozhodnutí v živém televizním vysílání.

Odkazoval tak na jeho gradující spor posledních týdnů s vedením zpravodajství a publicistiky České televize, které Moravcovi vytýkalo, že dlouhodobě do svého pořadu odmítá zvát předsedu krajně pravicové SPD a současného předsedu Poslanecké sněmovny Tomia Okamuru.

„V okamžiku, kdy tam z téhle části politického spektra chodí pan Foldyna, pan Fiala, pan Rajchl a jediný, kdo tam nechodí, je Tomio Okamura, v tom nic jiného než osobní antipatie prostě nevidím. Pokud by skutečně došlo k té situaci, že jeden jediný předseda sněmovní strany není zvaný do konkrétního pořadu, to je projev libovůle jednotlivých tvůrců,“ kritizoval Moravce v lednu v rozhovoru pro Seznam Zprávy šéfredaktor zpravodajství ČT Michal Kubal.

Moravec dlouhodobě odmítal, že by choval vůči Okamurovi osobní antipatii. Jeho nezvaní zdůvodňoval tím, že politici si nemohou účast v diskusním pořadu vynucovat, jako to Okamura mnohokrát činil ve veřejném prostoru. „Budou chtít víc a víc. A pak už jen řeknou, pošlete nám seznam pořadů, my jako na Booking.com vyplníme, kam a na jak dlouho chceme jako politici přijít a kdo konkrétně,“ odmítl tento přístup Moravec v rozhovoru pro Respekt.

V únoru byla v reakci na tento spor vedením zpravodajství odvolána dlouholetá dramaturgyně Otázek Václava Moravce Hana Andělová, která v souzvuku s Moravcem zvaní Okamury odmítla. Nahradila ji Martina Riebauerová, která brzy po svém příchodu do pořadu Okamuru pozvala na diskusi s bývalými předsedy Poslanecké sněmovny Miroslavou Němcovou (ODS), Markétou Pekarovou Adamovou (TOP 09) a Radkem Vondráčkem (ANO). A právě tato diskuse se uskutečnila v neděli, kdy Moravec posléze oznámil svůj konec.

Kauza vyvolává nejasnosti svým pozadím, protože na zastoupení Okamury a SPD obecně hlasitě tlačili někteří členové Rady České televize, která má být ze zákona nezávislým kontrolním orgánem, který do podobných nuancí v dramaturgii jednotlivých pořadů nemá vůbec zasahovat. Zejména radní Pavel Matocha už loni v listopadu na svém facebookovém profilu oslavoval, jak se mu daří zpravodajství ČT normalizovat.

„Petr Dvořák nebyl znovu zvolen, Zdeněk Šámal skončil s ním, Jan Souček přišel o 90 % odměn a byl odvolán, Nora Fridrichová ani Marek Wollner tam už nejsou, Jakub Železný moderuje bezvýznamný pořad (ve srovnání s Událostmi), teď se řeší Václav Moravec,“ napsal tehdy Matocha. Moravec je tak poslední odešedší výraznou tváří čelící silné kritice vládních stran, antisystémové scény a jejich spřízněných zástupců v Radě ČT.

O tom, zda může veřejnoprávní novinář do svého pořadu dlouhodobě nezvat předsedu parlamentní strany a nynějšího třetího nejvyššího ústavního činitele a o tom, co Moravcův odchod pro veřejnoprávní televizi znamená, jsme hovořili se sociologem médií Václavem Štětkou.

Co pro Českou televizi znamená konec Václava Moravce coby moderátora klíčové nedělní politické diskuse? Jak velká je to pro veřejnoprávní televizi „rána“?

O možném konci Václava Moravce v České televizi se už nějakou dobou veřejně spekulovalo, takže samotný odchod není tak velkým překvapením. Skutečnou „ranou“ jsou spíš okolnosti, za kterých k němu došlo, a fakt, že jde o rozchod takříkajíc ve zlém — plný emocí, vzájemného obviňování a praní špinavého prádla na veřejnosti. Když tímto způsobem odchází člověk, který byl po dvě desetiletí nejen moderátorem vlajkového pořadu České televize, ale také jednou z tváří této značky, je to samozřejmě pro tu instituci významný reputační problém.

Moderátora či případně celý pořad televize nějak nahradí, i když to chvíli potrvá. Podstatnější je otázka, co tato kauza udělá s důvěrou u té části veřejnosti, která byla už předtím znepokojená personálními změnami, jež na Kavčích horách poslední dva roky probíhaly a které byly často interpretovány jako důsledek sílících politických tlaků na vedení televize.

Připomeňme, že jsme v situaci, kdy významní politici vládní koalice včetně samotného premiéra na veřejnoprávní média ostře rétoricky útočí a plánují změnit financování ČT a ČRo, a to bez odborné debaty a vůbec za okolností, které prakticky vylučují jinou motivaci než veřejnoprávní média ovládnout. Jak Moravcův odchod zamíchá s tímto? Nebude část vládních politiků uspokojena, že „nenáviděný“ moderátor odešel, a tudíž pro ně veřejnoprávní média budou o kousek menší prioritou?

Obávám se, že to by byl příliš optimistický scénář. Václav Moravec nepochybně ležel řadě vládních politiků v žaludku a jeho odchod oslavují jako svoje vítězství, ale jejich snahu pacifikovat veřejnoprávní média to určitě neoslabí. Naopak — není vyloučené, že se díky tomu budou cítit ještě více na koni.

Pokud odešel „poslední z Matochova seznamu“, můžou to brát jako potvrzení, že dlouhodobý tlak prostřednictvím spřátelených členů Rady ČT nese kýžené ovoce a že televize nebude klást při dalších pokusech o utužení kontroly významnější odpor. Bohužel mohou také kalkulovat s tím, že v důsledku Moravcova dramatického exitu bude ochota veřejnosti bránit ČT nejspíš nižší než při podobných situacích v minulosti, jak už ostatně naznačují některé reakce na plánovanou demonstraci spolku Milion chvilek pro demokracii na Letné.

Z pohledu České televize došlo ke ztrátě její moderátorské ikony v nejméně vhodnou chvíli — v situaci, kdy naopak potřebuje, aby se občanská společnost i širší novinářská obec jednoznačně postavily proti změně financování, které potenciálně ohrožuje samotnou existenci médií veřejné služby. Odchod Václava Moravce mobilizační potenciál občanské společnosti ve prospěch politické nezávislosti České televize citelně oslabuje.

Uměl byste říct, zda je Moravcova pověst dílem význačného postavení v rámci malého českého prostoru nebo skutečně by mezi politickými moderátory vynikl i v mezinárodním měřítku včetně kupříkladu v prostoru Spojeného království, které důvěrně znáte?

Srovnávat moderátorské schopnosti v mezinárodním měřítku je vždy ošidné, protože moderátorský styl je do značné míry ovlivňován místní novinářskou, ale i politickou kulturou. Například ve Spojeném království jsou politické diskuse obvykle kultivovanější, takže moderátoři mají při jejich řízení relativně snazší roli. Samozřejmě i britští politici v diskusích manipulují a ohánějí se nepravdami, které musí moderátoři korigovat, ale aspoň se více krotí, pokud jde například o slovník. A debata se většinou nezvrhává v souboj o to, kdo si vykřičí větší prostor, jako to pohříchu často vidíme u nás.

V ČR za dvacet let nevyrostla moderátorská osobnost, která by Václavu Moravcovi mohla výrazněji konkurovat. Otázkou ovšem je, zda k takovému růstu dostali potenciální kandidáti dostatečnou příležitost. Politické debaty, jichž se účastní více než dva hosté, jsou specifický a náročný žánr, a kromě veřejnoprávních médií a v posledních letech CNN Prima News se jim de facto nikdo další nevěnuje.

Česká televize byla nejspíše spokojená se stabilní sledovaností i společenským ohlasem Otázek Václava Moravce a zjevně necítila potřebu sahat k nějakým inovacím, které by umožnily budovat si nástupce a organicky zaplnit mezeru po Moravcově náhlém odchodu. Ve zpětném pohledu se tato strategie — kterou je v kontextu některých výroků zaměstnanců ČT možné interpretovat i jako snahu vyhýbat se konfliktu — pochopitelně jeví jako krátkozraká.

Co říkáte na klíčový spor o zvaní či nezvaní Tomia Okamury do Otázek? Obstojí argumentace Václava Moravce, že veřejnoprávní televize není samoobsluhou politiků a že je na místě se postavit nestandardnímu tlaku, který na konkrétní složení hostů jednoho pořadu vyvíjela část Rady ČT?

Veřejnoprávní televize určitě nemá být samoobsluhou politiků, ostatně něčím takovým nemají být ani televize komerční, jak mimochodem uvádí také od loňska platný Evropský akt o svobodě médií, který jasně definuje, že požadavek redakční autonomie a nezávislosti se vztahuje i na soukromá média. Přesto se domnívám, že Moravcův postoj k otázce pozvání Tomia Okamury je neobhajitelný.

Proč?

Je samozřejmě pravdou, že politici si nemají vynucovat účast v diskusních pořadech, ať už přímo či nepřímo, prostřednictvím jimi zvolených zástupců v Radě ČT. Ale stejně tak moderátor nemá právo bez závažných a transparentních důvodů řadu let blokovat účast jednoho konkrétního politika, navíc v tomto případě předsedy parlamentní politické strany.

Ano, Kodex ČT hovoří v článku 6.2., na který se Václav Moravec opakovaně odkazuje, o vyvážené reprezentaci politických a názorových proudů, nikoli jednotlivých politiků podle jejich stranických funkcí. Taková interpretace ale zavání právním formalismem, protože — dovedeno ad absurdum — by umožňovala zvát si opakovaně ty samé hosty, pokud by byl dodržen princip vyváženosti podle stranické příslušnosti, což samozřejmě nikoho ani nenapadne.

Oprávněným důvodem k nezvaní Okamury tedy nemohl být ani tlak ze strany některých politiků a spřízněných radních ČT?

Je zřejmé, že pokud se ve vysílání opakovaně objevují předsedové a předsedkyně všech ostatních relevantních stran s jedinou výjimkou, přirozeně to vyvolá dojem, že jde o cílený bojkot, ne-li přímo diskriminaci konkrétní osoby — a jestli jí do vysílání někdo tlačí nebo netlačí, není v tomto kontextu podstatné. Tento postoj bohužel nahrával těm členům Rady, kteří dlouhodobě usilují o kontrolu obsahu ČT nad rámec svých zákonných pravomocí, a dal jim vítanou záminku k zesílení tlaku na vedení. Takže ve výsledku — podle mého soudu — televizi spíš uškodil.

Téma blokování Tomia Okamury se v diskusích nad odchodem Václava Moravce někdy také — byť ne přímo z úst odchozího moderátora — rámuje jako snaha zabránit normalizaci nenávistných projevů, rasismu či fašismu. Není v tomto směru pozvání člověka stíhaného za podněcování nenávisti kapitulací?

To je jistě legitimní argument, se kterým zápasí řada veřejnoprávních médií v zemích, které aktuálně zažívají nástup politického radikalismu. Nicméně je to primárně argument etický, pro který se zpravidla obtížně hledá zákonná opora, a s tím, jak se tyto názory a jejich nositelé dostávají stále častěji do politického mainstreamu, oslabují i věcné důvody, proč by neměly být — namísto bojkotu — podrobeny kritické oponentuře v rámci profesionálně moderované debaty ve veřejnoprávních médiích.

Strategie nepouštět uskupení na krajních pozicích politického spektra do vysílání a neposkytovat jim platformu působí navíc v době sociálních sítí a širokého spektra tzv. alternativních médií stále anachroničtěji, a naopak může být vodou na mlýn těm, kteří obviňují veřejnoprávní média z „cenzury“, a dále tak podkopávají jejich důvěryhodnost.

Je ale každopádně zřejmé, že ani tento argument není v souvislosti s kauzou pozvánky pro Tomia Okamuru příliš relevantní, vzhledem k tomu, že v Otázkách Václava Moravce se běžně objevovali jiní představitelé této strany, jakož i další politici a političky, jejichž postoje a rétorika se od předsedy SPD příliš neliší — ať už to byl Radim Fiala (SPD), Jindřich Rajchl (PRO), Kateřina Konečná (KSČM) či Jaroslav Foldyna (SPD).

Je vlastně žánr takové nedělní polední dvouhodinové politické diskuse vhodný, nebo si dovedete představit lepší formáty, a Moravcův odchod by tak bylo záhodno vzít jako příležitost i k takové změně?

S odchodem Václava Moravce logicky končí i Otázky Václava Moravce, takže se otevírá prostor k případné změně celého formátu, ke kterému podle mého názoru mělo dojít už dávno. Pokračování stejného pořadu pod jiným názvem by navíc nutně vyvolávalo srovnávání s Otázkami, což by pro případného nástupce či nástupkyni určitě nebylo komfortní.

Hlavní důvod pro inovaci ale vidím v tom, že ten stávající formát, kdy je hodina a půl vyhrazena pro poslance a senátory a zbytek pro experty, úředníky či lidi z praxe, zbytečně segreguje veřejnou debatu do dvou vzájemně neprostupných domén, z nichž každá je ovládaná jinou racionalitou, jinými motivacemi a většinou i jiným komunikačním stylem.

Chápu, že politikům takový formát vyhovuje proto, že jsou v tom jejich bloku „mezi svými“ a vesměs vědí, co od sebe očekávat, protože říkají často totéž, co u sněmovního pultíku nebo v jiných médiích. Takové diskusi pak hrozí, že se zvrhne ve cvičení v politickém marketingu, plné naučených frází, v němž jde především o to, jak efektivně a přesvědčivě je řečníci dokážou prezentovat.

Nicméně o Moravcovi jistě nelze říct, že by k politikům nepřistupoval kriticky a konfrontačně a dával jim volnou platformu pro marketingové fráze. Nebo se mýlím?

Jistě, dobře mířené otázky ze strany moderátora mohou tuto sebeprezentaci narušit a dostat politiky do úzkých — a Václav Moravec tuto schopnost ovládal jako málokdo jiný. Ale i tak je v takovém formátu debata v drtivé většině případů podřízena pravidlům politické komunikační logiky, upřednostňující péči o osobní image spíše než věcnou, fakticky podloženou výměnu názorů, která může diváky reálně obohatit.

Domnívám se, že formát, který konfrontuje politiky s experty — ale i s dalšími představiteli občanské veřejnosti — může přinést kultivovanější, rozmanitější a informačně bohatší debatu, která naplňuje veřejnoprávní misi smysluplněji než poskytování prostoru pro politické public relations, byť jde o prostor kriticky moderovaný. Nejde o žádný revoluční koncept — ve světě je takový formát běžný, leckde dokonce preferovaný, ať už se podíváme do Německa či do Spojeného království. Doufám, že Česká televize najde odvahu se inspirovat.

VOJTĚCH PETRŮ