Konec nedělních Otázek Václava Moravce je pro Českou televizi příležitostí pro radikální změnu výstavního diskusního pořadu. Shrňme největší problémy starého formátu bez ohledu na moderátorský kult, který obhájcům i kritikům zastíral skutečnou podstatu.

Žurnalistika zamrzlá v minulosti

Za prvé — ať už byla či nebyla prokazatelná hodnotová vychýlenost, pořadu se skutečně někteří politici a političky vyhýbali nebo je dramaturgie přímo vylučovala. Mám na mysli zvláště Tomia Okamuru, jehož účast v diskusi nakonec ukončila celou éru nedělních „Otázek“. I když si lze myslet o politických postojích, morálce či pravdomluvnosti politické reprezentace (en bloc) leccos, pokud hlas významné parlamentní reprezentace dlouhodobě chybí právě ve výstavním politickém pořadu veřejnoprávní televize, je to legitimní problém.

Za druhé — jazyk, styl a obsah byl výrazně elitářský. To sice konvenovalo části společnosti, kterou dlouhodobě oslovuje Václav Moravec, ale neodpovídá to klasickým principům veřejné sféry, jež má být přístupná všem racionálním hlasům, ale ani modernějším, kritickým přístupům k veřejné debatě, jež upozorňují na nedostatečné zastoupení celých segmentů společnosti v médiích.

Zjednodušeně řečeno, lidé s vysokoškolským titulem, politickou či manažerskou funkcí dostávali příležitost v nedělní diskusi, prostý lid v halasné aréně Michaely Jílkové Máte slovo. Na mnohé se nedostalo tam, ani tam. I zde je potřeba hledat jednu z příčin, proč byl pořad tak napadán: stal se symbolem nedostatečné reprezentace velké části společnosti.

Za třetí — základní dramaturgický a epistemický princip formátu se prakticky nevyvíjel. Zůstal zamrzlý ve čtvrt století starých představách o žurnalistice. Ty nejenže nereflektují moderní novinářské trendy, ale do nekonečna reprodukují mýtický angloamerický vzor — připomeňme původní inspiraci v Meet the Press na NBC, diskusních pořadech na BBC a moderátorského stylu Jeremyho Paxmana.

Šlo o adaptaci starší tradice politického interview, v němž moderátor důsledně nutil političky a politiky k systematické obhajobě svých tvrzení, nezávisle na tom, jak relevantní tato tvrzení pro debatu byla. To mohlo fungovat jako zjevení v dobách, kdy byl etalonem politické žurnalistiky Ota Černý se svým „Co na to občan?“. Máme dnes ale tendenci zapomínat, že když začaly Moravcovy „Otázky“, české televizní vysílání již podobný formát znalo z Novy.

7 čili sedm dní, v němž se moderátorsky vystřídali například Jana Bobošíková, Michaela Jílková nebo Martin Veselovský, přinesl výraznější konfrontační princip dávno před Otázkami Václava Moravce — i proto, že bylo potřeba před kamerou krotit ega lidí, jako byl Václav Klaus nebo Miloš Zeman. Mimochodem: jejich vliv na formát politických diskusí by bylo dobré ještě docenit. Bylo totiž vždy proti nim nutné postavit novináře či novinářku, kteří by je zvládli. Televize si je tedy „vyškolila“.

Politické diskuse se však od roku 2004, kdy se začaly vysílat Otázky Václava Moravce, v angloamerickém prostředí vyvíjely a vznikly různé zajímavé experimenty, které přidávaly další analytické a interpretační vrstvy, anebo dokonce performativní prvky. Lze říci, že mechanismus „politik tvrdí — novinář oponuje“ přestal být jediným samozřejmým modelem politické televizní žurnalistiky. Nikoli proto, že by se rozvolnily novinářské standardy (i když někde tomu tak být může), ale protože způsob užívání televize, žurnalistických obsahů i demokracie se změnil, jak tomu ostatně v živém demokratickém světě nutně je.

Depersonalizace a role expertů

Od 30. srpna vysílá Česká televize po improvizovaném období zbrusu nový formát s Lukášem Dolanským, Janou Peroutkovou a průvodci analytickým studiem Jiřím Václavkem a Danielem Takáčem. Už v tom je patrný posun a vývoj: televize opustila dramaturgii kolem prominentního novináře — vzpomeňme na spekulace, koho asi tak bude chtít ČT do pořadu „draftovat“ — a připustila, že existují i ženy-novinářky. Škoda, že k tomu ČT dospěla až po komerčních televizích a poté, co ji opustily nadějné moderátorky.

K mnohem většímu posunu ale došlo v struktuře formátu. Poslední slovo nyní patří panelu expertů, kteří jsou přítomní i v politické části diskuse — komentují ji prostřednictvím grafických prvků. Infografiky, boxů, statistik a údajů je obrazovka doslova plná a opět to nejsou pouze moderátoři, kdo je interpretuje — částečně zůstávají „viset“ ve vzduchu, aby si je mohl zasadit do kontextu debaty sám divák.

Upravil se i moderátorský styl — je méně konfrontační než ten Moravcův, který často až do úmoru trval na zodpovězení nějaké otázky — ale zároveň nelze říci, že by dával politikům a političkám volný prostor a zadarmo. Zvláště Peroutková se snažila být důslednou kvalifikovanou oponentkou, která však namísto tepání jednotlivců držela dramaturgii postupného nasvěcování problému z různých úhlů pohledu.

Výrazný je tak posun od kovbojské přestřelky k depersonalizovanému fact-checkingu a posílení role expertů. Celkově se tedy diskuse otevřela novým aktérům, což umožňuje mnohem komplexnější a vícevrstevnatý pohled na skutečnost.

Nové problémy

Česká televize udělala velký pokrok a posunula nedělní politickou debatu k modernějšímu a propracovanějšímu formátu. Přesto zatím nepřinesla skutečně radikální proměnu politické diskuse a naopak si zadělala na další problémy.

Především faktů a informací je nyní tolik, že i pro orientovaného a vzdělaného diváka jsou za hranou sledovatelnosti. Samozřejmě, že existují lidé, kteří politické pořady sledují podobně jako filmoví fanoušci Tarkovského nebo Antonioniho. Ale pro ty z nás, kteří chtějí v demokracii především žít, a ne se stát jejími labužníky, je nový formát kognitivně přetěžující.

Zároveň se objevuje nový problém. Jestliže dříve jsme se ptali, kdo je do Otázek Václava Moravce pozván a kdo pozvání odmítl, nyní se můžeme oprávněně tázat, kdo je pro Českou televizi odborníkem a kdo nikoliv. V roce 2026 se už nelze jen spoléhat na klasické vymezení působením na vysoké škole či ve významné funkci v nějakém oboru. Kritické feministické a postkoloniální teorie ukazují, že expertní hlas byl a stále je konstruován podle určitých mocenských pravidel. A Česká televize tyto mocenské struktury stále reprodukuje.

Aby nevznikla mýlka: neznamená to zvát do diskuse každého člověka se siderickým kyvadélkem nebo čepičkou z alobalu. Ale prozatím si experti v nedělní diskusi spíše notují, místo aby přinášeli diverzifikovaný pohled na svět, ve kterém žijeme.

A s tím souvisí třetí, podstatný problém. Jde stále o velmi elitní formát, který prostě nedává prostor reprezentaci názorů a zkušeností široké populace. Politika se nadále uzavírá do parlamentních, odborových a kabinetních komnat, kde ji mohou komentovat maximálně experti. Jsme stále na míle vzdáleni diskusi, v níž by se demokracie skutečně stala živou událostí, jíž se můžeme účastnit všichni.

I když se okruh těch, kdo mají přístup do studia, rozšířil, a zmizel středobod privilegovaného novináře, nezmizel demokratický deficit, čili nedostatečná pluralita aktérů, zkušeností a způsobů poznání, které veřejnoprávní politická debata připouští jako legitimní.

A to je na pováženou nejen proto, že Česká televize stále čelí snahám o demontáž od těch, kteří by toho zneužili ve svůj politický prospěch. Nejsem si jistý, jestli takto dokáže čelit cunami autoritářství v Evropě. Ve stejnou dobu, kdy Peroutková zahajovala druhé vydání Nedělní debaty, v Sasku-Anhaltsku voliči sypali do uren hlasy krajně pravicové Alternativě pro Německo. Tedy těm, kteří dokážou pevnou rukou zužitkovat energii populace, jež se cítí z demokratické politiky vytlačená.

Nereprodukujme tyto chyby.