Snaha současné koalice změnit systém financování veřejnoprávních médií je přímým útokem na jeden ze základních pilířů demokracie. Chcete-li ji oslabit a okleštit, buďte pro zrušení poplatků. Pokud však chcete demokracii v České republice naopak posílit nebo přinejmenším zachovat v současné míře, braňte systém poplatků, jak jen můžete.

Samozřejmě, že fungování České televize i Českého rozhlasu není bez chyb. Dá se diskutovat o ledasčem, co by se dalo zlepšit nebo zefektivnit, ale to vše je možné udělat bez fatálního zásahu do systému financování. Zdá se však, že politikům nejde o zkvalitnění veřejné služby, nýbrž o její ovládnutí. A přes finance je to ta nejjednodušší cesta.

Pokusím se nabídnout pohled na toto aktuální téma z pozice člověka, který posledních dvacet let působil v soukromých i veřejnoprávních médiích. Mým profesním základem bylo zpravodajství Českého rozhlasu, kde jsem začínal jako redaktor a přes práci editora jsem se dostal až do vedení domácí redakce.

Útok na nezávislost rozhlasu a televize

Začněme zpravodajstvím. Naučil jsem se, že by mělo lidem především sloužit. Poskytovat potřebný servis, zprostředkovávat informace o všem důležitém, co se právě děje. A při tom nikomu nenadržovat, nikoho nešidit a nezamlčovat kontext, který je pro výsledek podstatný. K tomu ještě přidejte atraktivní formu, v případě rozhlasu dobrou poslouchatelnost. Zní to možná jednoduše, ale tohle si osvojit nějakou dobu trvá. O to víc se vám to ale dostane pod kůži a už to ze svého profesního základu nevygumujete, ani když jdete pracovat do soukromé sféry.

Novinář musí být schopen složité věci zjednodušovat tak, aby jim porozuměli i laici, ale aby se zároveň nevytratil jejich smysl. A k tomu potřebuje schopnost rozlišit podstatné od nepodstatného. Novinář nemá jen papouškovat slova vyřčená někým jiným, ale v nejlepším slova smyslu je tlumočit posluchačům tak, aby chápali, co jimi bylo myšleno. Tohle platí jak pro zpravodajství, tak pro politickou či investigativní žurnalistiku. A k tomu je nezbytné klást otázky. Zvídavé, provokativní, nepříjemné, zasvěcené i kontroverzní.

Jenže tady nastává podstatný problém. Když se takhle ptáte lidí, kteří nemají úplně čisté svědomí, je jim to krajně nepříjemné, protože se bojí, že odhalíte nějaké jejich nekalé tajemství. Jak se může dotyčný takové situaci vyhnout? Může buď mlžit, nebo rovnou lhát. Anebo může takového zvídavého novináře ignorovat. Pokud má ale moc, může zkusit nepohodlné médium marginalizovat, nebo dokonce úplně zlikvidovat.

Sám jsem v jednom soukromém médiu zažil, jak snadno se manipuluje veřejným míněním. Skrytě se pracovalo v něčím zájmu a peníze rozhodovaly o přízni či nepřízni. Kdo si zaplatil, měl klid a šťouravé otázky mu nikdo nepokládal. Ve veřejnoprávním médiu se nic takového stát nemůže. Lidé totiž posílají poplatky, které můžeme z pohledu většiny jednotlivců s klidem označit za symbolické, přímo České televizi a Českému rozhlasu. Na této trase není žádná sběrná kasička, ze které by prostředky někdo přerozděloval a v něčím zájmu rozhodoval o jejich využití.

To je základní předpoklad nezávislosti veřejnoprávních médií, který by zmizel, pokud by prošel vládní návrh. Lidé by jako daňoví poplatníci za rozhlas a televizi platili dál, ale zmizela by základní pojistka nezávislosti obou médií. Za současného systému si na ně totiž nemůže nikdo došlápnout se slovy: „Nechte mě na pokoji, nebo vám příští rok zkrátím rozpočet o třetinu.“

Novináři se nesmějí zodpovídat politikům

Veřejnoprávní novináři se zodpovídají zákonu, etickému kodexu, svému svědomí, ale především veřejnosti, tedy posluchačům a divákům, kteří platí rozhlasové a televizní poplatky. Novináři veřejné služby nejsou a nesmějí být odpovědni politikům, to by podle mého názoru byl jejich konec.

Je mi smutno, když slyším některé lidi vykřikovat, že Český rozhlas a Českou televizi nepotřebujeme, protože přece máme sociální sítě. Ano, každý si může vybrat zdroj informací, ze kterého bude čerpat, ale jakou má garanci kvality obsahu u instagramových nebo tiktokových účtů, jejichž názvy připomínají spíš přezdívky z letního tábora?

Obsah na sociálních sítích není zaštítěn etickým kreditem profesionálního novináře a může být tudíž jen smyšleným blábolem. Autoři takového obsahu se nikomu nezodpovídají. Naproti tomu u veřejnoprávních médií máte jistotu, že každá informace jimi zveřejněná prošla důkladným ověřením a editorskou kontrolou. Nehledí se při tom na to, jestli jsou to dobré nebo špatné zprávy, ale jestli co nejvěrněji odrážejí skutečnost.

Ve vyspělých zemích, kde mají silná a nezávislá veřejnoprávní média, si rozumní lidé ťukají na čelo, když slyší o experimentech ze střední či východní Evropy, a ptají se, proč bychom se měli dobrovolně vzdát jedné z důležitých pojistek demokracie. Diví se, že si chceme dobrovolně zbourat boudu pro hlídacího psa demokracie.

Opravdu tohle chceme?

Co aktuálně hrozí Českému rozhlasu a České televizi? Že se z nich stanou státem ovládaná média. Hrozilo by pak, že by část novinářů byla nucena odejít a na jejich místa by nastoupili ti, kterým by nevadilo vysílat podle pokynů přicházejících od politiků spolu s přiklepnutými rozpočty. Zákonitě by klesala důvěryhodnost a význam takového média.

Financí by bylo každopádně méně než dnes, a tak by se musely nevyhnutelně rušit některé pořady, nebo dokonce celé stanice. Mohla by přestat existovat taková tělesa, jako je třeba Symfonický orchestr Českého rozhlasu nebo Dismanův rozhlasový dětský soubor. Obě média by oslabila i ve své roli kulturních institucí, které svou uměleckou tvorbou kultivují společnost a udržují kulturní dědictví naší země.

Opravdu tohle chceme? Opravdu chceme přijít o seriózní a důvěryhodné zpravodajství, které měří všem stejným metrem? Opravdu chceme přijít o regionální zpravodajský servis dostupný celý den i v těch nejodlehlejších koutech našich krajů? Já o tohle přijít nechci a chci se i nadále podílet na veřejné službě, která je potřebná, užitečná a co nejrozmanitější.