Vicepremiér, předseda Motoristů sobě a ministr zahraničí Petr Macinka stihl za poslední týden vyvolat opět sérii kontroverzí. Nejprve v naprostém rozporu s realitou označil předběžné opatření Ústavního soudu, podle nějž musí vláda umožnit na summitu NATO v turecké Ankaře účast prezidentu Petrovi Pavlovi, za „pokus o ústavní puč“. Následně narušil program mezinárodního folklorního festivalu v jihomoravské Strážnici, kam přiznaně přijel zkrátka proto, aby se nechal publikem vypískat — jako se to o den dříve stalo jeho kolegovi, ministru kultury Otovi Klempířovi.

Nejde nicméně o první podobný exces: podobnými kousky nás přední politici Motoristů sobě včetně Macinky otravují od loňských sněmovních voleb — a to zde pomíjíme četné neonacistické projevy a nenávistné projevy čestného prezidenta tohoto politického uskupení Filipa Turka z dob před jeho vstupem do vysoké politiky.

Demonstrativní pohrdání normami, útoky na liberálně a levicově orientované občany a škodolibá radost z pohoršených reakcí, to vše zástupci Motoristů sobě činí systematicky a programově — jako by jim státní instituce byly jen další platformou pro kulturní války inspirované silně polarizovaným americkým politickým prostředím.

Tomu odpovídá i přístup ke správě resortů, jejichž agenda je s ideovým světem Macinky a spol. v principiálním rozporu. Je očividné, že na ministerstva kultury či životního prostředí nepřišli pečovat o svěřené oblasti, ale především je demontovat, případně jejich úlohu redukovat na periferní, zcela neškodnou a vyprázdněnou podobu.

Letos na jaře Turek za Macinkova přizvukování hovořil ve vysílání internetové televize XTV o tom, že Motoristé sobě na svých resortech — zahraničí, životního prostředí a kultury — „deratizují levicové, zelené a progresivistické parazity“. V obdobném duchu v dubnu pro Deník.cz označil spekulace o odvolání ministra kultury Klempíře za „vlhké sny spojené kulturní levicové fronty, která ministra kultury nenávidí, protože jim bere peníze a ukončuje lehkoživkovství našich neziskových vyžírek.“

„Když vidím, jaké nervy to vyvolává mezi našimi kulturními spoluobčany, kteří si zvykli na ty dotační drogy, tak to je zřejmě projev nějakého absťáku. Prostě konec levicových vyžírek,“ uvedl dále v rozhovoru.

Obdobně štvavý způsob komunikace se projevuje i v oficiálních kanálech motoristických ministerstev. Když se Deník Referendum obrátil na ministerstvo zahraničních věcí s dotazem, proč veřejná instituce na sociálních sítích útočí na určitou skupinu občanů a chlubí se například ministrovou schůzkou se zástupci ultrakonzervativního amerického think tanku Heritage Foundation, nechal ministr prostřednictvím tiskového oddělení vzkázat:

„V českých parlamentních volbách strany radikální levice nezvítězily a nevytvořily vládu. Tu naopak utvořila středopravá konzervativní koalice, která má svoje priority a také svoji ideologii. Opoziční zelené a progresivistické blogy a jejich aktivistické autorské kolektivy by si na to měli zvyknout.“

Za útoky se skrývají čistky a destrukce

Jedním z pilířů české motoristické ideologie je zpochybňování klimatické změny. Jejich provokace a útoky často míří na vědce nebo politiky za Zelené. Když Macinka koncem loňského roku nastupoval provizorně na ministerstvo životního prostředí, prohlásil, že „klimatická krize skončila“. V dubnu vládní zmocněnec Turek hrozil na sociálních sítích ekologické organizaci Hnutí Duha, že nedostane dotace, načež ji Macinka označil za „teroristickou organizaci“.

Minulý týden vicepremiér ve sněmovně zlehčoval extrémní vedra slovy, že „v létě je horko, v zimě je zima, v noci je tma“. Stranu zelených přitom v reakci na vystoupení její poslankyně Ireny Ferčíkové Konečné označil za „značně přehřátou“.

Drobnými, každodenními provokacemi je vystupování hlavních tváří Motoristů prosycené: třeba když Macinka komolí název Deníku N na „Debilník N“. Nebo když Turek ironicky komentuje fakt, že se mu podařilo získat pracovní smlouvu vyhozeného spolupracovníka ministerstva životního prostředí Martina Abela, k níž by jako pouhý vládní zmocněnec neměl mít přístup. Novinářské otázky nebo jakékoliv výtky vůči kontroverzním krokům nebo prohlášením pak čelní politici Motoristů sobě — Macinka, Turek a naposledy i ministr pro sport a zdraví Boris Šťastný — odbývají průpovídkou „hrozní jsme“.

To vše samozřejmě patří do celkového rámce bezprecedentního chování Motoristů sobě, ale i většiny členů koaličních kolegů z ANO a SPD ve vládních funkcích. Dlouhodobě dávají najevo, že svou roli nechápou jako dočasnou správu veřejných úřadů, ale považují je za své vlastnictví, s nimiž si budou dělat, co si zamanou. Provádějí čistky na ministerstvech za souběžného angažmá podivných individuí, jejichž jedinou kompetencí je stranická loajalita či sponzoring. Útočí na instituce od odborných grantových komisí až po Ústavní soud.

Vláda jako celek pak od převzetí úřadů na přelomu roku předvádí nevybíravý mocenský postup, který zahrnuje rychlou snahu o anulaci protikorupčních zákonů, jako je služební zákon, a výrazné oslabení veřejnoprávních médií.

Strategie fracků

Motoristické provokace odráží — podobně jako v případě SPD — zoufalou snahu nezapadnout v Babišově stínu tak, jako se to stalo sociálním demokratům. Tato potřeba je o to naléhavější, neboť se Macinkovi a spol. nepovedlo do programového prohlášení vnést prakticky nic výrazného z vlastního programu. Sliby zásadního zpomalení zadlužování narážejí na investiční apetit ministryně financí Aleny Schillerové (ANO).

Motoristé sobě jsou naopak nejvýrazněji spojení se snahou zestátnit veřejnoprávní média, což je v přímém rozporu s tím, co slibovali ve svém předvolebním programu, tedy zachovat systém poplatků. Argumenty motoristických předáků, že do vládního programu díky tomu prosadili jiné priority, jako je boj proti emisním povolenkám a Green Dealu, nezní přesvědčivě: oba tyto body měly ve svých programech i ANO a SPD. Ve vládním prohlášení by se objevily i bez přičinlivosti motoristických ministrů.

Zároveň však jejich strategii nelze redukovat na strategii politického přežití jedné malé strany v momentálních domácích podmínkách, neboť jde o trend mnohem širší. Krajní pravice napříč západním světem v čele s trumpovskými USA dlouhodobě využívá prohlubování společenské polarizace, čehož jsou trolling a provokace, původně vlastní online kultuře a influencerům, klíčovými nástroji.

Jedním z primárních cílů jejich působení v politice se stává potřeba „nandat to liberálům“ či „progresivistům“, kteří jsou definováni velmi široce a snadno zahrnou libovolné kritické hlasy a nezávislé instituce. Ponižování oponentů a odmítání norem slušného chování má za cíl vyvolat odpor a utužit tábor svých stoupenců.

Prohlubování společenské polarizace jde ruku v ruce s podkopáváním důvěry v možnost poznat fakta. V takovém prostředí mohou nepravdy a konspirační teorie snáze vystupovat jako rovnocenná alternativa k realitě. Součástí této strategie je také okázalé narušování nepsaných společenských pravidel i institucí.

Právě těmito prostředky novodobí autokraté upevňují svou moc, aniž by museli sahat k „tradičním“ metodám, jako je falšování voleb nebo věznění politických oponentů. Tuto tendenci Motoristé sobě v návaznosti na svůj velký americký vzor představují v koncentrované podobě, vysledovat ji však můžeme u všech stran nynější české autoritářské, krajně pravicové vlády.

Jak Macinka s Turkem, tak Babiš s Okamurou ve snaze o vlastní politický a mocenský zisk postupně, ale cílevědomě prohlubují společenskou polarizaci a přispívají k hrubnutí politického prostoru, v němž se stává přípustným i to, co bylo ještě nedávno nepřijatelné. Tato proměna však v každodenním běhu dnů nepůsobí vždy zřetelně a snadno se ztrácí v šumu jednotlivých incidentů. Proto i dnes častěji než o systematické strategii krajní pravice hovoříme spíše o „zbytnělém egu“ či „frackovství“ Filipa Turka a Petra Macinky.