Současná vláda rychlým tempem rozkládá ministerstvo životního prostředí a destabilizuje i jím spravované veřejné instituce. Ministr Červený ruší desítky pracovních míst, mizí celá oddělení i klíčové agendy. V březnu navíc ministr propustil ředitele Krkonošského národního parku Robina Böhnishe, pravděpodobně na objednávku podnikatelů, kterým nešel na ruku. Motoristé útočí na občanské organizace, baží po „zelené krvi“ a snaží se zrušit nedávno vyhlášenou CHKO Soutok. To vše na pozadí vlády, která výrazně snížila rozpočet rezortu, šikanuje občanské organizace a usiluje o větší podřízení médií státu.

Nabízí se tu srovnání se stavem před rokem 1989. Jsou tu nějaké paralely? Zhoršuje se radikálně schopnost státu řešit problémy životního prostředí? A jak velké je nebezpečí, že se blížíme totalitním předlistopadovým politickým praktikám?

Úředníci jako loutky

Na první pohled je těžké srovnávat éru státního socialismu s dneškem. Tehdy nebyla řada globálních environmentálních problémů u nás reflektována, jiné ještě nenastaly v dnešním rozsahu. Ministerstvo životního prostředí neexistovalo. Agendu životního prostředí, respektive ochrany přírody spravovalo pár úředníků na ministerstvu kultury, kde byla ochrana přírody podřízena péči o kulturní památky.

A s výjimkou posledních dvou let této éry, kdy krunýř pod vlivem Gorbačovovy „glasnosti“ trochu popraskal, se o environmentálních problémech, neřkuli environmentální politice, občan z médií nedozvěděl nic.

Prolistovala jsem noviny, které vyšly dne 14. ledna 1981. Jediný článek, týkající se životního prostředí, jsem našla v jihomoravské Rovnosti. Byl o tom, že pracovníci Krajského střediska památkové péče a ochrany přírody v Brně „vyhlásili pro úvodní rok 7. pětiletky mimořádné pracovní směny na počest XVI. sjezdu KSČ i XXVI. sjezdu KSSS, k 60. výročí založení KSČ a na počest voleb do zastupitelských orgánů všech stupňů.“ Zavázali se mimo jiné k brigádnické úpravě nové naučné stezky či k „uspořádání cyklu besed o poslání socialistické ochrany přírody“.

Takovéto závazky k nejrůznějším příležitostem se povinně sepisovaly ve všech institucích a jejich formulace a často papírové vykazování byly součástí neživotné krusty, pod níž pulzoval skutečný život — a skutečné politické rozhodování jediné instituce, která politická rozhodnutí činit mohla: Komunistické strany Československa. Ta měla i podle ústavy „vedoucí úlohu“.

V praxi to znamenalo, že odpovědnost za určité rozhodnutí měl orgán státní správy, například úředník tehdejšího okresního národního výboru. Ten vydal písemné rozhodnutí o určité stavbě.

Ve skutečnosti ale musel rozhodovat na základě telefonátu z okresního či krajského výboru KSČ, případně byl instruován osobně. Úředník musel být poslušný, jinak by riskoval nejen vyhození, ale on a jeho rodina by čelili dalším těžko předvídatelným sankcím ze strany režimu, kde byla politická moc ve skutečnosti koncentrovaná v nevolených orgánech KSČ (případně i v tzv. Státní bezpečnosti — tajné policii) a nekontrolovatelná zdola. Úředník byl vlastně jakási loutka. Skutečné rozhodování měl v rukou někdo jiný, kdo působil za scénou.

Skrytý svět za kouřovou clonou

Jak rozhodování o ochraně přírody vypadalo v praxi, vzpomíná Mojmír Vlašín, který byl v létech 1981—1989 zoologem právě uvedeného Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody v Brně (KSSPOP). Na závazky na počest XVI. sjezdu KSČ si kupodivu nevzpomíná. Ale vzpomíná si na konkrétní případ, ilustrující tehdejší postupy.

Státní podnik Svit Zlín (znárodněné Baťovy závody) si tehdy chtěl postavit rekreační středisko v lokalitě Jeleňovská u Valašských Klobouk, v CHKO Bílé Karpaty. Protože se jednalo o cennou přírodní lokalitu, KSSPPOP vydalo jako poradní orgán Krajského národního výboru nesouhlasné stanovisko.

Už to bylo neobvyklé. Na Krajském národním výboru, který o tom rozhodoval, ale příslušná soudružka navzdory doporučení odborníků z KSSPPOP vydala rozhodnutí příznivé. O tom, zda jí někdo z KV KSČ zatelefonoval, či někdo ze Svitu přislíbil kvalitní obuv, bylo možné už jen spekulovat. Že se rekreační středisko nakonec nepostavilo, to už je jiná historie...

Nějaká environmentální politika tu tedy byla, mocenské tlaky rovněž, ale bez zrcadla nezávislých médií bylo všechno skryté za kouřovou clonou. Výraznou roli ale už v 70. a 80. létech hrály občanské organizace — režimem povolená občanská sdružení — Český svaz ochránců přírody a Brontosaurus, který tehdy spadal pod SSM. Ta se snažila upozorňovat na různé problematické kauzy.

Také Charta 77 vydala v 80. létech důležitý dokument o stavu životního prostředí u nás. Režim ovšem chartisty pronásledoval a aktivity a časopisy environmentálních organizací, pohybující se na hraně toho, co se ještě smělo, bedlivě sledoval.

Slzný plyn zatím nehrozí

V čem se situace liší dnes? A v čem se podobá? Liší se jistě v tom, že média, jakkoliv trpí mnoha problémy, v tomto fungují a o environmentálních problémech, o environmentální politice a dnes i o bezprecedentním útoku na instituce, které mají v náplni ochranu životního prostředí, informují. Víme, co se děje, a to je důležité.

Vedoucí úloha Motoristů, ANO ani jakékoliv jiné strany není zakotvena v ústavě a nemusíme je příště volit. Za protesty proti útokům na ministerstvo životního prostředí nám nehrozí slzný plyn ani zmlácení na služebně policie.

Podnětnější ale možná bude přemýšlet o tom, v čem se dnešní situace začíná tehdejším poměrům podobat. Jestliže byla v době státního socialismu (politická) moc koncentrovaná v jedné silně hypertrofované a nikomu se nezodpovídající straně, je dnes (ekonomická) moc koncentrována v rukách miliardářů a bohatých podnikatelů.

Taková koncentrace majetku není náhoda. Je dána ekonomickým systémem, v němž žijeme a v němž ten, kdo už má nějaký kapitál, snadno získává další — což mu usnadňuje i systém nedostatečného zdanění příjmů z kapitálů, jak upozorňuje Daniel Prokop ve své nové knize.

Po více než třiceti letech nám tak vlivné komunisty v zákulisí nahradili vlivní podnikatelé a magnáti a jejich firmy, kteří se snaží proměnit svou ekonomickou moc v politickou.

A často se jim to daří. Schopný a zkušený ředitel Krkonošského národního parku byl propuštěn nejspíš proto, že se snažil chránit krkonošskou přírodu, a proto překážel tamějším podnikatelům Robertovi Kirnigovi a Kláře Sovové. A ti poskytli bezúplatně Motoristům reklamní plochy v celkové ceně více, než půl milionu Kč.

CHKO Soutok a kšeft za stovky milionů

Motoristé se také od začátku svého působení ve vládě snažili diskreditovat a zvrátit vyhlášení CHKO Soutok. Jedná se o jedno z nejcennějších přírodních území u nás a samotné vyhlášení v roce 2025 bylo vyvrcholením dlouhého procesu, který se započal už ve třicátých letech dvacátého století.

Přesto, jak dokládá Blanka Mikátová ve své vynikající analýze, útočili politici hnutí ANO i Motoristé opakovaně na postup státní ochrany přírody a podnikali různé kroky proti němu, od očividných dezinformací, přes neúspěšnou ústavní žalobu až po současný stav, kdy navzdory platné legislativě usilují o postupné oslabování a rozvolňování ochranného režimu v území.

Příčinu tohoto urputného úsilí ohrožující veřejný zájem na zachování cenného přírodního území je přitom opět podobná: Jde o plnění zadání klíčových sponzorů Motoristů, Františka Fabičoviče a Richarda Chlada. Fabičovič vlastní velkou oboru Obelisk na území CHKO a podnikatel Chlad je personálně a majetkově provázán se společností DDK Bohemia, která vlastní parcely v CHKO a v jejím bezprostředním okolí.

Jak upozorňuje Mikátová, na těchto pozemcích je v plánu rozsáhlá turisticko-rezidenční výstavba, které ale brání právě ochranný režim této části CHKO. Ve hře jsou tak stovky milionů korun, které by mohli vlastníci získat, pokud by se tento ochranný režim dostatečně „rozvolnil“.

Motoristé, při vší své silácké rétorice, jsou tedy vlastně jenom loutky, které plní objednávku někoho jiného — zákulisních hráčů. „Vedoucí úloha“ těchto a jim podobných zákulisních hráčů sice není zakotvena v ústavě, ale je dána jejich ekonomickou mocí. Ta zákonitě nahlodává demokratické instituce, které jsme po roce 1989 vytvořili. Tuto koncentraci moci dokáží do určité míry vyvažovat média a občanské organizace, které měly před rokem 1989 dost těsný náhubek.

Není proto příliš divu, že se současná vláda — vedená ostatně oligarchou Andrejem Babišem — teď chystá právě na ně. Pokud dopustíme další oslabování občanské společnosti a nezávislosti médií, budeme se předlistopadovým totalitním praktikám více přibližovat a podobnosti porostou — a s nimi i strach stát si za svým. Zatím ještě máme informace o tom, co se skutečně děje. A můžeme napsat či říct svobodně svůj názor…

Jak ovládnout džiny, vypuštěné z lahve?

Další paralela s minulým režimem se mi tu nicméně dere na mysl. Ani v jednom systému nebylo a není snadné zveřejnit jeho hlubší kritiku.

V éře státního socialismu nebylo myslitelné volat po pluralitní demokracii, a když na to tak trochu v roce 1968 došlo, přijely tanky pěti armád. Dnes sice máme svobodu slova, ale hlubší kritika současného ekonomického systému — záměrně ho nenazývám „kapitalismem“, to už bych teprve u leckoho narazila — a jeho hodnot není vlastně moc možná. Každý si vás hned zařadí jako komunistu.

A přece je dnešní oligarchizace demokracie — kterou nevěřícně sledujeme v hypertrofované podobě skotačení Motoristů, ale také šíleného klauna Donalda Trumpa — přímým důsledkem tohoto systému, v němž bohatí bohatnou a chudí chudnou.

Hlubší kritika systému je přitom nutná. Pomůže nám překonat patovou situaci, kdy u každých voleb máme prozatím na vybranou pouze mezi populisty, nebo liberály, kteří hrozbu „vedoucí úlohy peněz“ nevidí.

Liberálové by měli připustit, že lidská práva a práva akciových společností nejsou rovnocenná a že zejména velké firmy a jejich vlastníci, pokud nenastoupí vhodná regulace, demokracii ohrožují.

A nejen oni by si měli klást zásadní otázky: Jak ovládnout džina ekonomické efektivity a samopohybu, o němž mluvil už za totality Václav Havel? Jak kontrolovat technologie, které už neslouží lidem, ale zisku firem? Jak postavit do středu našeho snažení člověka a přírodu namísto stálé expanze produkce na úkor člověka a přírody?

Kapitalismus — no, nakonec se tomu pojmu asi nevyhnu — má totiž se státním socialismem společné ještě něco. Je to víra v ekonomický růst. Ve zmíněných novinách z roku 1981, konkrétně v Rudém právu, je radostně kvitováno, jak „moderní technika umožňuje mimořádný nárůst výroby“ v Tesle Karlín, či že Rada vzájemné hospodářské pomoci musí řešit náročné úkoly ekonomického rozvoje.

A růst zůstává modlou dodneška. Dokonce i zmíněná nová kritická kniha Daniela Prokopa se jmenuje Spravedlivý růst. Ale ekonomický růst na konečné planetě nemůže být spravedlivý — vždy to někdo odnese.

Je to právě ekonomický růst a s ním stále rostoucí výroba a spotřeba, které ničí také a především životní prostředí. Vyprávíme si už několik století stejný příběh o věčném růstu a nedochází nám, že i to je určitý druh environmentální, respektive antienvironmentální politiky. Až současné bouře pominou, bude dobré upřít pozornost i tímto směrem. Možná především tímto směrem.